Ačkoli to vypadá jako klišé, rodina má zcela jistě svoji zásadní a nenahraditelnou úlohu ve formování vývoje a výchovy dítěte. Rodina je skutečně prostředím nejpřirozenějším a intimním pro všechny její členy. Pro vývoj, utváření a nejen život dítěte, ale i ostatních členů má rodina nenahraditelný význam. Za výstižnou považuji definici psychologa H. Ch. Kramera popisujícího rodinu jako: skupinu „lidí se společnou historií, současnou realitou a budoucím očekáváním vzájemně propojených transakčních vztahů. Její členové jsou často vázáni hereditou, legálními manželskými svazky, adopcí nebo společným uspořádáním života v určitém úseku jejich života.“ (J. Křivohlavý, Psychologie rodiny.)
Rodina by měla sloužit k uspokojování potřeb svých členů, které v určité fázi života člověka nabývají na intenzitě. Rodinu vnímáme většinou jako malou sociální skupinu, kam jednotliví členové vstupují dobrovolně a jsou mezi nimi intenzívní emocionální vazby. Co je však důležité a pro život nepostradatelné, je zejména uspokojování citových potřeb, pocitu bezpečí, sounáležitosti, ochrany. Toto bohužel často chybí v rodinách, kde se ze strany dospělých vyskytuje týrání, zneužívání či zanedbávání dětí. Můžeme mluvit o vzniku sociálně patologických jevů, které jsou podmíněny často komplexem různých „biopsychosociálních“ faktorů. Negativní působení dospělých na dítě patří k velmi častým a zásadním příčinám jeho problémového vývoje.
Jistým paradoxem je, že společnost na jedné straně nastavuje pravidla a podmínky našeho životního fungování, přičemž pracovní nasazení, klima ve společnosti a ekonomická nejistota dalšího vývoje destruují nejednu rodinu; na druhé straně je to právě rodina sama, kdo na základě svých „dědičných stereotypů a způsobů chování“ – a často chybné socializace – formuje svoje členy a učí je zkušenosti, kterou oni potom ve svých rodinách aplikují. V praxi se setkáváme s rodinami potřebujícími určitou formu pomoci. Zdaleka to nejsou jen rodiny, které do naší kurately patří kvůli své historii (i když tyto se k nám opakovaně v určitém období života této rodiny vracejí), ale jsou to i rodiny, v nichž dospělí nezvládají společenský tlak a selhávají.
Často jsem přemýšlela o příčinách, které vedou k tomu, že dospělí opakovaně týrají, zneužívají nebo zanedbávají děti. Kladla jsem si otázku, zda sociální pracovník může zabránit či předejít tomuto stavu, jaká je jeho role a jaká jsou jeho očekávání a možnosti intervence.
Někdy jsou signály, které rodina do svého okolí vysílá, velmi nenápadné, jindy zcela opačné. Pro mne osobně je a vždy byla velmi důležitá práce v terénu, v přirozeném prostředí rodiny. Zde můžeme načerpat nepřeberné množství informací o fungování rodiny, rodinných rituálech, postavení a významu jednotlivých členů v rodinné hierarchii. Můžeme si stanovit priority, na kterých budeme pracovat. Vyjasnit si, co je nezbytné a důležité, co je v silách rodiny, kde její možnosti končí a kdy je již zapotřebí pomoci zvenčí.
V následných kasuistikách jsou situace dost závažné a vyhrocené, chci na nich demonstrovat, že ve většině případů se musí pracovat i s rodinou historií, aby bylo možné pochopit a zvolit vhodnou formu sociální práce a služby. Důležité je také věnovat velkou pozornost prostředí, ve kterém děti vyrůstají, vazbám a vztahům jednotlivých členů rodiny. Často jde o rodiny s mnoha problémy, kde se kumulují důsledky různých osobních a sociálních znevýhodnění. To vyžaduje komplexní, intenzívní a často i finančně nákladné terapeutické programy pro rodiny, které u nás stále postrádám.
První kasuistika: rozpad rodiny
Dochází například k tomu, že se nukleární rodina rozpadne. Děti procházejí různými formami náhradní rodinné péče, ústavní výchovy a ztratí původní vztahy s rodinou nebo je nevyhledávají. Členové rodiny opakovaně zažívají pocity selhání a dítě frustraci – jak ze života v rodině, tak i mimo ni.
Paní Petra, dnes pětačtyřicetiletá matka pěti dětí, vyrůstala v dětském domově. Důvodem jejího umístění v raném dětství měla být špatná péče a alkoholismus rodičů. Zkušenost s vlastními rodiči nemá téměř žádnou, nestýkala se s nimi, nenavštěvovala je. V osmnácti letech odešla z dětského domova a žila v rodině, která se jí ujala a kde poznala svého budoucího manžela. S tímto mužem měla dvě děti. Manželství bylo problematické. Manžel pil a opilý pak matku i děti napadal. Krátce po narození druhého dítěte požádala paní Petra o rozvod a musela z manželova bytu odejít. Manželství bylo rozvedeno a ona žila u přátel. Po čase se seznámila se svým druhým manželem, který byl o dvacet let starší a rozvedený. Měl děti z předchozích vztahů. Jeho péče byla problematická, se synem se nestýkal, dcera vyrůstala v dětském domově. Druhý manžel paní Petry měl s dcerou ambivalentní vztah. V té době již byla dcera zletilá a žila samostatně. S rodinou se stýkala sporadicky, v krizových situacích manžela Petry obhajovala.
Petra žila i s dětmi z prvního manželství v domácnosti druhého manžela. Ten si požádal o osvojení dětí a soud jeho návrhu vyhověl. Časem však na rodinu začali upozorňovat sousedé a začaly se objevovat signály i ze školy, kam docházela nejstarší dcera paní Petry. Domnívali se, že v domácnosti není vše v pořádku, a bylo vysloveno podezření na možné zneužívání dětí. Manžel paní Petry byl následně obviněn z pohlavního zneužívání obou dětí a byl vzat do vazby. Byla na něj podána obžaloba a děti byly podrobeny výslechu u soudce a znaleckému zkoumání, které probíhalo v rámci trestního stíhání. Děti s ohledem na svoje mentální schopnosti nebyly schopny vypovídat. Nepodařilo se věrohodně prokázat, že k činu došlo. Z toho důvodu byl manžel Petry zproštěn obžaloby a asi po tři čtvrtě roku se vrátil zpět do domácnosti. V době podání trestního oznámení na otce byla paní Petře nabídnuta možnost azylového bydlení a následná odborná psychologická péče pro děti, kterou matka využila. Matka podala návrh na rozvod a s odbornou pomocí začala posilovat svoje rodičovské kompetence, i když to bylo dost náročné, protože již v té době zajišťovala péči o čtyři děti. Po návratu z vazby začal manžel Petry rodinu intenzívně vyhledávat. Nátlakem, vyhrožováním a sliby Petru přesvědčil k návratu a stažení návrhu na rozvod.
Nad výchovou dětí byl stanoven dohled, byly zapojeny i neziskové organizace, které měly přispět k sanaci rodiny a k posilování rodičovských kompetencí. Rodiče opakovaně ve výchově selhávali, děti zanedbávali v oblastech vzdělání, výchovy, péče… Začali navštěvovat restaurace a ve větší míře požívali alkohol. Následně mezi nimi docházelo i k fyzickému napadání. Do rodiny přiváděli různé osoby s trestnou minulostí. To vše vedlo k umístění dětí do dětského domova, kde se také odhalilo podezření na zneužívání dalšího dítěte v rodině. Tentokráte se již podezření podařilo prokázat a manžel paní Petry byl za zneužívání odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Paní Petra za dětmi zpočátku dojížděla, ovšem časem ztratila bydlení a začala žít s bezdomovci. Její kontakt s dětmi se omezil pouze na vyřizování nezbytných záležitostí přes sociální pracovnice. I když o děti zájem má, není v jejích silách změnit způsob života. Není k tomu motivována. Manžel paní Petry se celou dobu snažil z výkonu trestu děti kontaktovat, chtěl je vidět a vychovávat. Byl však zbaven rodičovských práv a byl mu zakázán styk s dětmi.
Děti mají značné problémy v oblasti psychiky, chování, vzdělávání a vztahů. Poškození, které jim bylo způsobeno, je značné a psychologická, psychiatrická péče bude dlouhodobá. Dcera paní Petry z prvního manželství ji po dosažení zletilosti kontaktovala. Řešila s ní vztahové problémy, kterými v té době procházela. Jejich vztah byl problematický, paní Petra dceru brala jako kamarádku sobě rovnou, vzájemně se svěřovaly se svými zkušenostmi a Petra na partnery dcery žárlila. Dceři lásku nedokázala projevit, kritizovala její chování a nedokázala jí nikdy pochválit. Nedokázala jí v kritických chvílích být oporou. Dcera paní Petry za nevyjasněných okolností skočila pod jedoucí vlak a svým zraněním na místě podlehla.
Všechny ostatní děti vyrůstají společně v dětském domově. Děti si rodiče pamatují, na matku vzpomínají často, jsou smutné z toho, že ji nevidí. K otci mají ambivalentní vztah, převažuje u nich úzkost, strach a obava. V současné době u dětí probíhá intenzívní práce speciálně pedagogická, výchovná a psychologická. Děti jsou pod stálým dohledem odborníků.
Druhá kasuistika: chybějící emocionální vztahy
Chybějící či povrchní emocionální vztah chápu jako nedostatečné či žádné uspokojování citových potřeb, chybějící pocit zodpovědnosti, špatnou či absentující identifikaci rodičovského vzoru.
Dnes třicetiletá paní Kristýna byla společně se svým bratrem svěřena po rozvodu matce. V rodině žila nevlastní sestra paní Kristýny a přítel matky. V době, kdy bylo paní Kristýně jedenáct let, bylo odhaleno pohlavní zneužívání nevlastní sestry paní Kristýny, kterého se měl dopouštět druh matky (se sestrou paní Kristýny měl již dvě děti). Byl odsouzen a vykonával pětiletý trest odnětí svobody.
Rodina po odchodu přítele matky jako by ztratila určitý řád. V bytě byl nepořádek, matka paní Kristýny zajišťovala chod domácnosti, ale ve spoustě věcí byla bezradná, potřebovala pomoc, podporu při hospodaření, posilování svých rodičovských kompetencí. Vztah k dětem byl problematický, citové projevy byly velmi povrchní, děti nezažily pocit blízkosti, objetí, pochvalu. Jejich vztah byl omezen na vykonávání domácích prací a zadaných úkolů. Citovou oporou paní Kristýně byla sousedka z vedlejšího bytu, která jí vynahrazovala mateřské city.
Kristýna byla vždy poslušná, tichá, submisívní a někdy až bázlivá. Vlastní názor si nikdy neprosazovala a podřizovala se autoritám.
Z rodiny odešla v šestnácti letech do dětského domova na základě rozhodnutí soudu. Důvodem byl návrat přítele matky z výkonu trestu do domácnosti paní Kristýny a odhalení jejího zneužívání muži, kteří do rodiny přicházeli. Kristýna byla v dětském domově do své zletilosti. Po propuštění se odstěhovala do domácnosti sousedů, kteří na dívce parazitovali. Byla jí nabízena možnost azylového bydlení, což Kristýna odmítala. Bránila rodinu sousedů, kterým odevzdávala převážnou část svých výdělků, vychovávala děti, starala se o domácnost. Když zůstala bez práce, tak ji sousedé vyhodili. Kristýna vyhledala pomoc sociální pracovnice a bylo jí zprostředkováno sociální bydlení v azylovém domě. Zde pod vedením kurátora vykonávala i drobné práce. V současné době Kristýna vykonává pomocné práce odpovídající jejím možnostem, žije sama v podnájmu, partnera nemá a má obavu z navázání partnerského vztahu. S vlastní rodinou se nestýká, o matce, sestře ani bratrovi nemá žádné informace. Sama je nikdy nevyhledala, oni ji od jejího umístění v dětském domově nenavštívili.
Třetí kasuistika: snaha o podporu a rozvoj rodičovských kompetencí
Dochází k řešení problémů plynoucích z omezeného potenciálu rodičů a sociální pracovníci musí zvažovat možnosti a meze pomoci při vnímání limitů osobnostních předpokladů rodičů.
Dnes dvanáctiletý Karel se narodil do rodiny, která vyžadovala velmi intenzívní pomoc a podporu. Otec trpí schizofrenii (v léčbě psychiatrů), je léčený alkoholik. Matka je simplexní osobou, která neprošla žádným vzdělávacím systémem. Neumí číst, pouze se podepíše, umí počítat. Má výrazné zdravotní problémy.
Rodiče se na narození Karla připravovali s velkými obavami. Matka Karla již jedno dítě dala do pěstounské péče, protože výchovu nezvládala. Otec Karla jiné děti nemá, na dítě se velmi těšil a matku podporoval. Rodiče pro dítě zajistili základní potřeby a výbavu. Po narození Karla se u matky objevily velké zdravotní komplikace a otec péči o dítě převzal. Do rodiny docházela zdravotní sestra, která rodině s péčí pomáhala a vedla ji. Časem byla služba rozšířena o pečovatelskou službu, dovážku obědů a pomoc v domácnosti. Služba byla zavedena z důvodu zjištění, že rodiče, i když dbali rad lékařky a zajistili pro Karla kuchařku, přečetli postup, ale nedokázali ho realizovat. Matka dítěte potravu přežvykovala a krmila ho. Vařila tři jídla, která zvládla a měla naučená. Karel si potom sám začal chodit do lednice pro jogurty a vyhledával to, co mu chutnalo. Jídlo odmítal, neuměl polykat. Dítě vyžadovalo neustálé řečové, herní, pohybové podněty. Rodiče se na dítě dívali a sledovali, co dělá, nemluvili na něj, mlčeli. Neuměli si s dítětem hrát a zpívat mu.
To vše odhalovala sociální pracovnice při svých návštěvách, snažila se rodičům ukázat, co mají s dítětem dělat. Návštěvy v rodině ze strany sociální pracovnice byly časté a intenzívní, ale i tak byly stále nedostačující pro potřeby rodiny a rozvoj jejích rodičovských kompetencí. Rodiče emoce dítěti neuměli projevit, dítě nepolíbili, moc jej neobjímali, když ho chovali nebo pohladili, mělo to z počátku vždy nějaký racionální důvod. Postupně se snažili citu učit a lásku dítěti projevovat. Dítěti neříkali, že ho mají rádi, místo toho svoji lásku verbálně sdělovali okolí tím, že řekli: „Že už si na dítě zvykli“ – jinou formou neuměli dát lásku najevo.Na základě kasuistického semináře se do práce s rodinou zapojila nezisková organizace, která s rodiči pracovala na rozvoji kompetencí a asistovala v rodině.
Přes veškerou snahu byla pro rodiče péče o dorůstajícího Karla stále náročnější. Rodinná situace byla doprovázena i operací matky, kdy otec péči zajišťoval sám, přestal užívat léky a odmítal navštívit odborného lékaře. V důsledku přetížení a vyčerpání otce se u něj začaly projevovat sebevražedné tendence, Karla začal fyzicky trestat a hrozilo velké riziko, že dítěti i sobě ublíží. V rodině zasahovala i policie, otec sám žádal o umístění Karla v dětském domově a k návrhu se přidala i matka. Soud rozhodl o umístění dítěte v kojeneckém ústavu.
Rodičům i nadále byla zajišťována odborná pomoc, sociální práce i doprovázení a asistence při návštěvách rodičů v kojeneckém ústavu. Byla velká snaha o umístění dítěte do vesničky SOS, do pěstounské rodiny s účastí rodičů. Bohužel vše selhalo. Karel je umístěn v zařízení pro děti se speciálními vzdělávacími potřebami. Předpokládané negativní prognózy dalšího vývoje Karla se doposud nevyplnily a jeho dosavadní vývoj je příznivý.
Karel absolvuje školní docházku. Ve škole i v zařízení je velmi spokojený. Rodiče za Karlem pravidelně jezdí na návštěvy a jsou i v telefonickém kontaktu. Za pomoci asistentky, která rodičům pomáhala, a vstřícnosti zařízení mohli rodiče s Karlem strávit společný víkend v samostatném bytě. Snahou byla podpora rodičů v jejich rodičovských kompetencích, podpora společných zážitků s dítětem.
Možnosti řešení problémů ve vztazích
Sociální práce prošla v posledním období celkem zásadními změnami. Přijetím zejména zákona o sociálních službách došlo k rozšíření možností nabídky služeb pro různé skupiny osob a samozřejmě i rodiny. Byly zavedeny nové služby, například osobní asistence, sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětmi, krizová pomoc atd. Služby by na sebe měly navazovat a doplňovat se, což ve skutečnosti často není. Některé služby chybějí zcela, například krátkodobý pobyt pro rodinu v ohrožení. Tuto službu – okamžitou pomoc rodině bez rozdělení jejích jednotlivých členů (matka a děti, otec a děti) neposkytuje v našem regionu žádné zařízení. Chybí i následná dlouhodobá odborná péče pro celou rodinu (terapeutická), poskytování odborného poradenství osobám, kterým bylo dítě svěřeno do výchovy, a neprošly například přípravou v náhradní rodinné péči. Mám na mysli například prarodiče, kteří sami již jednou ve výchově svých dětí selhali a nyní vychovávají vnoučata. Občas vnímám, že nabízené služby jdou po povrchu problému a při rozkrytí dalších problémů rodiny jsou služby a formy pomoci často nedostatečné nebo chybějí zcela. Některé služby jsou bohužel pro klienty i finančně nedostupné.
Možnosti sociální práce se výrazně mění. Sociální pracovníci mají daleko větší prostor pracovat s rodinou, zapojit do práce více odborníků s ohledem na rozšířené možnosti nabízených typů sociálních služeb. Často pomáhají v sanaci rodiny a zmírňují či eliminují problémy, které se v rodině vyskytují. Domnívám se, že zasíťování službami, zejména ve větších městech, relativně funguje, i když potřeba často přesahuje nabízené možnosti a kapacity. Co však zcela postrádám, je dlouhodobá péče rodinných terapeutů a možnost asistovaného bydlení, kde by většina odborných služeb přišla za klientem.
V rámci různých služeb krizových center, manželských poraden, azylových domů jsou základní služby zajištěny. Následná odborná a dlouhodobější práce s rodinou je podle mého názoru nedostatečná. Pokud se má pracovat na změně postojů, naučených vzorců chování a způsobů reagování na určitou situaci, musí tato práce probíhat intenzívně a se zapojením jednotlivých aktérů. Hovořím o tom hlavně proto, že následnou péči vidím jako nezbytnou právě u dětí z rodin týraných, zneužívaných a zanedbávaných, které často podvědomě kopírují ve svém chování svoje rodiče a prarodiče a opětovně i ony v určitém okamžiku svého života selhávají. Často nás, sociální pracovníky přepadá určitá bezmoc z toho, že je naše práce nedostatečná a neefektivní, protože děti chyby svých rodičů ve způsobu života a ve výchově opakují. V těchto případech by podle mého názoru právě komplexnost, zacílení a jednotnost služeb mohla pomoci například formou asistovaného bydlení. V případě, že by byla rodina připravena na samostatný život a zvládala zátěžové situace, mohla by tuto službu opustit a využívat pouze ambulantních forem péče.
Věřím, že třeba v nedaleké budoucnosti se i těmto rodinám dostane chybějící pomoci a péče a vývoj vztahů uvnitř těchto rodin se bude optimalizovat.
(Text byl publikován v čísle 4/2012.)
