Problematika uprchlictví nebyla až do nástupu tzv. migrační krize tématem, kterým by se společnost na území ČR nějak významně zabývala. Lze říci, že několik desítek odborníků z řad praktiků a akademiků diskutovalo problémy a výzvy spojené s uprchlictvím a často se (víceméně marně) snažilo upoutat k tomuto tématu pozornost politiků, úředníků, médií i zástupců široké veřejnosti. Přestože ČR disponuje významnou zkušeností s uprchlictvím obyvatel z některých balkánských či kavkazských zemí, před rokem 2015 šlo o marginální téma. Dnes se uprchlictví diskutuje. Vyjadřuje se k němu téměř každý. Výzvy a problémy spojené s uprchlictvím získávají různé významy a není lehké se v nich vyznat. Myslím, že v takto nepřehledné situaci je vhodné hovořit s lidmi, kteří se uprchlíkům věnují a denně s nimi pracují. Oslovil jsem tedy Lídu Bobysudovou z Organizace na pomoc uprchlíkům, abych zjistil, jaké konkrétní problémy pomáhá řešit, jak pracuje s uprchlíky a co od této práce očekává, co musí překonávat a co ji podporuje.
Čím se v OPU ve vztahu k uprchlíkům zabýváte?
OPU poskytuje uprchlíkům komplexní právní a sociální poradenství, včetně asistence a doprovodů. Působíme prakticky ve všech typech zařízení Ministerstva vnitra, ve kterých uprchlíci žijí. Naším základním cílem je prostřednictvím poradenství a dalších služeb usnadnit uprchlíkům orientaci v nové životní situaci, pomoci jim se začátkem nového života. Zároveň se snažíme zprostředkovat hlas uprchlíků a hájit jejich oprávněné zájmy. Zvláštní pozornost věnujeme zranitelným skupinám mezi uprchlíky – nezletilým bez doprovodu, osamělým ženám, obětem obchodu s lidmi.
Domníváme se totiž, že pokud budeme s uprchlíky pracovat od počátku jejich vstupu na naše území, ulehčíme jim i nám proces vrůstání do společnosti.
Proč věnujete zvláštní pozornost zranitelným skupinám uprchlíků?
Věnovat pozornost zranitelným skupinám je naše snaha od založení organizace. Je faktem, že osamělá matka nebo nezletilý bez doprovodu má komplikovanější start než úplná fungující rodina.
Co vás podporuje v dosažení toho, o co na poli práce s uprchlíky usilujete?
Největší motivací jsou samozřejmě klienti sami, jejich drobné každodenní úspěchy. Dále jsme velice vděční za naše pracovníky, kteří s uprchlíky každodenně pracují a kteří si mohli vybrat bezpochyby jednodušší a společností více přijímané zaměstnání. V neposlední řadě je pro nevládní organizaci a stabilitu jejích služeb nezbytné mít finanční zajištění služeb. I v této oblasti se nám momentálně daří, a to i díky tomu, že nás veřejnost v době, kdy na poradenství uprchlíkům nebyly dostupné téměř žádné finanční prostředky, finančně podpořila ve veřejné sbírce. Materiální, finanční i lidská podpora každého člověka z řad veřejnosti je pro nás nesmírně cenná.
A co vám naopak brání?
Od „migrační krize“, která se ale České republice vyhnula obloukem, se téma migrace a uprchlictví dostalo do hledáčku politiků a médií. Bohužel ale zvítězil přístup hysterický, plný fám a někdy až nenávistný. Veřejná debata vedená v tomto duchu samozřejmě ovlivnila postoje veřejnosti a do značné míry je polarizovala. Vzhledem k tomu, kolik voleb je před námi, navíc nečekáme uklidnění situace, spíše naopak.
V praktické rovině se pak naši klienti setkávají s nepříjemnými situacemi, které plynou právě z toho, že jsou uprchlíci a případně vyznávají jiné náboženství. Bohužel změnu nálady ve společnosti zaznamenali i klienti, kteří zde žijí např. deset let. Říkají, že se zde cítí méně vítaní, mnohdy se již subjektivně necítí tak bezpečně jako dřív.
Je nutné si ale uvědomit, že společenská nálada je jedním z faktorů, které ovlivňují integraci uprchlíků. Pokud cítí, že je společnost nepřijímá, že oni ani jejich děti nemají šanci najít si zde přátele, že se ve veřejném prostoru cítí nejistě, půjde proces integrace ztěžka. Byla bych velice ráda, kdyby byl nastolen vyrovnanější přístup ve veřejné debatě, který problémové oblasti nezastírá, ale ani nezveličuje či je nevytváří tam, kde nejsou.
 Lída Bobysudová vystudovala andragogiku a personální řízení na UK FF. Od roku 2002 pracuje v Organizaci pro pomoc uprchlíkům (dále jen OPU) jako sociální pracovnice, po změně zákona o sociálních službách si doplnila kvalifikaci nezbytnou pro výkon práce sociálního pracovníka. Při své práci dojíždí do většiny uprchlických zařízení i do bydlišť klientů. Dále se v OPU věnuje metodickému vedení sociálních pracovníků a projektovému řízení. Podílí se na projektu zahraniční rozvojové spolupráce v Gruzii, kde se OPU podařilo vybudovat již pět let fungující denní stacionář pro seniory. Zabývá se i lektorskou činností o oblasti uprchlictví pro různé další instituce a organizace. Ve volném čase se kromě rodiny ráda věnuje kynologii, čtení a cestování. |
Přesto vás ale lidé podporují. Prostřednictvím veřejné sbírky podpořili organizaci a její služby uprchlíkům. Jak to tedy je s tou hysterickou náladou ve společnosti?
Před rokem 2015 téměř nikdo uprchlíky neřešil, nebyla potřeba se k nim vyjadřovat, pokud ano, tak i negativní postoje byly vyjadřovány jemněji. Společnost neměla pocit, že ji uprchlíci ohrožují. S příchodem rekordního množství uprchlíků do Evropy v roce 2015 se tematika uprchlictví stala hybnou silou sociálních sítí a médií. Od tohoto roku v podstatě každodenně dostáváme výhrůžky, nenávistné vzkazy, atd. Neznamená to, že společnost jako celek je hysterická či nenávistná. Uprchlíci a nenávist k nim ale stmelili určitou část společnosti, která se v tomto zacyklila a neustále se podporuje dalšími poplašnými či polopravdivými zprávami a vytvářejí pocit ohrožení.
Já osobně doufám, že většinově se lidé navrátí k tomu, že jsme dostatečně silná společnost, kterou přítomnost uprchlíků nemůže ohrozit. Byla bych ráda, aby se děti uprchlíků bez obav mohly přihlásit ke svému původu, k tomu, že jsou uprchlíci. Akceptování svých kořenů, své minulosti a pocit přijetí ze strany společnosti jim pomůže při nalezení své cesty zde.
Co se vám v práci s uprchlíky osvědčilo a co ne?
Osvědčila se nám upřímnost, nepřikrášlovat klientům situaci, přistupovat k nim jako k individualitám, které mají plnou kontrolu nad svým rozhodováním. Tímto přístupem může např. absolvent/ka pracovat s klienty, kteří mají mnohonásobně víc životních zkušeností a odpovědnost i za životy svých dětí. OPU je organizace, kam klienti přicházejí pro informace, které jim chybí či je mají protichůdné, neověřené. My klientům předáme srozumitelnou formou, co mohou v dané situaci dělat, ale finální rozhodnutí je a musí být na klientech. Nejedná se jen o „běžné“ rozhodování (např. pronájem bytu za Prahou nebo v Praze), ale i o rozhodnutí, které na další rok i více ovlivní podobu života klienta (např. podat/nepodat odvolání proti rozhodnutí MV, usilovat o vystavení kompletního rodného listu pro dítě, začít pracovat na nekvalifikované pozici či zkusit použít svoji předchozí kvalifikaci, setrvat na území ČR, atd.).
Když se řekne „sociální práce s uprchlíky“, co se vám vybaví?
Vybaví se mi oblast, která byla donedávna na okraji zájmu, která je ale nesmírně lidsky i profesně zajímavá. Za každým klientem je životní cesta a ani jedna není stejná, zaměnitelná. Pracujete s hotovými lidmi z nejrůznějšího sociálního, kulturního, profesního prostředí. V jeden den hovoříte s vysokoškolskou profesorkou, zdravotní sestrou, obchodníkem, svářečem, pastevcem a ženou v domácnosti. A i pokud byste hovořili např. jen se zdravotními sestrami, historie každé, její přístup k životu, ke změně, která se příchodem do ČR udála, budou jiné.
V sociální práci s uprchlíky je cenné i to, že můžete, a často je to i víc než žádoucí, pracovat s celou rodinou. Můžete tak napomoci dětem z uprchlických rodin ke snazšímu začátku v nové zemi.
Jaké ideální charakteristiky by měl nebo mohl mít člověk, který vykonává sociální práci s uprchlíky?
Myslím, že není potřeba nic nadstandardního – empatie, trpělivost, vyrovnanost, schopnost nadhledu a vědomí svých limitů a práce s nimi. My samozřejmě vítáme, pokud člověk aktivně ovládá minimálně angličtinu či ruštinu a má přehled o dění ve světě. Často se v profilech našich sociálních pracovníků objevuje záliba v cestování.
Jsou začínající sociální pracovníci a pracovnice dobře připraveni na práci s uprchlíky?
OPU dlouhodobě spolupracovala se studenty sociální práce z VOŠ i VŠ. Na většině škol se dnes již studenti s tematikou migrace a uprchlictví setkají, minimálně v podobě nárazové přednášky. Domnívám se, že obecně je u studentů slabší aplikace teoretických poznatků v praxi. Studenti například vyjmenují všechny dávky státní sociální podpory, ale je pro ně problém vyplnit příslušné formuláře žádosti o dávky. Ale obecně studenty, kteří prošli praxí v naší organizaci, hodnotíme velice pozitivně, jsou to většinově aktivní lidé se skutečným zájmem o tuto oblast a otevřeným přístupem k našim klientům.
Jaké pociťujete problémy při výkonu sociální práce s uprchlíky?
Aktuálně je to velká citlivost laické i odborné veřejnosti na slovo „uprchlík“. Téměř každý již dopředu má své postoje k tomuto tématu a zvykli jsme si je dávat najevo i značně nekultivovanou formou. Je velice obtížné sehnat klientům na běžném trhu s bydlením ubytování, neboť majitelé bytu se ubytování uprchlíků bojí. Je téměř nemožné udělat na základní škole přednášku např. o Afghánistánu před nástupem nového žáka do třídy, protože se okamžitě objeví fámy, že se jedná o tlačení „multi kulti propagandy“ do dětských hlav. Naopak např. zaměstnavatelé jsou k zaměstnávání uprchlíků vstřícnější, neboť poptávka po pracovnících je velká.
Lze je nějak odstranit?
Možná by pomohl vyrovnanější přístup politiků, racionalizace veřejné debaty. Ale obávám se spíše, že nepomůže nic než osobní setkání se s uprchlíky a jejich příběhy. Polarizace společnosti nejen nad tématem migrace není věc specificky česká, jde napříč Evropou. Mně osobně nepřestává fascinovat, jak ohromný vliv na postoje lidí a jejich nastavení mají sociální sítě a možnost vést názorovou bitvu pod každým článkem na zpravodajském serveru. V podstatě vše lze zpochybnit, otočit, konspirovat a v této změti se pak ztrácí vlastní směřování této země i lidský potenciál.
Co byste potřebovali pro optimální výkon sociální práce s uprchlíky?
Po technické stránce určitě více kvalitních tlumočníků, kteří opravdu tlumočí, nikoli parafrázují či hovoří o sobě. Více specializované psychologické/psychiatrické péče pro klienty, a to včetně dětí, ideálně v jejich rodných jazycích. Rychlé a profesionální vyřízení azylové žádosti. Rychlé sloučení rodiny, protože rodina s dětmi musí do procesu integrace chtě nechtě vstoupit. Menší tlak na administrativu, kdy jednu hodinu práce s klientem další dvě hodiny zpracováváte pro potřeby donora, inspekce, atd.
Čeho by se měli sociální pracovnice a pracovníci při práci s uprchlíky vyvarovat?
Myslím, že se přístup sociálních pracovníků k uprchlíkům neliší od přístupu k jiným klientům sociální práce. Já vidím uprchlíka jako svébytného člověka s těžkou životní zkušeností, který má dočasně omezené některé kompetence k řešení neznámých situací. S postupujícím časem, zlepšující se znalostí jazyka a zkušeností s českým prostředím ale tyto kompetence zase nabývá zpátky. Uprchlíky není potřeba litovat ani jim přisuzovat nějaké obecné vlastnosti. Jeden každý z nich nechal za sebou svůj domov, přátele, společenské postavení a toto vše začíná budovat od nuly. Být uprchlíkem znamená být na sociálním dně a nepomůže vám, že jste byl ještě před měsícem váženým lékařem. Proto se domnívám, že uprchlíci potřebují od sociálních pracovníků hlavně respekt ke svojí osobě a její důstojnosti, čas na zpracování a pochopení nových věcí a vybudování atmosféry důvěry.
Čemu by naopak měla věnovat více pozornosti?
Více pozornosti by si určitě zasloužilo propojování komunit. Je škoda, že uprchlíci jsou ve většině měst na okraji nejen geografickém (díky umístění většiny středisek na okraji daného města), ale i sociálním. Mají tak jen omezenou možnost budovat si nové kontakty a poznávat realitu naší společnosti. Každý uprchlík má také svoji představu o fungování naší společnosti a někdy to jsou představy přejaté v lepším případě pouze z hollywoodských trháků. Obdobně česká veřejnost má velice zkreslené představy jak o uprchlících, tak o jejich životních podmínkách zde. Určitě by pomohlo větší zapojení měst do integrace uprchlíků, pořádání veřejných debat, možnost osobního rozhovoru s uprchlíky, představení jejich potenciálu, atd. Domnívám se totiž, že pokud poznáme více lidí z cizích zemí, zjistíme, že základní lidství je v každém z nás, je v každém stejné. Nejsme všichni dobří, ale stojí za to dát dobrým lidem šanci, aby mohli svůj život prožít v pocitu přijetí a v důstojnosti. A mezi námi i uprchlíky je dobrých lidí naprostá většina.
Co byste doporučila začínajícím sociálním pracovníkům a pracovnicím při vstupu do běžné praxe sociálního pracovníka při práci s uprchlíky?
Nedělat rychlé soudy, upozadit své představy a očekávání a skutečně klientům naslouchat. Být si vědomi svých předsudků a stereotypů a toho, zda a jak ovlivňují naši práci. Za vhodné také považuji číst literaturu o zemích klientů či od místních autorů.
Roman Baláž
