První ze tří článků na téma oznamovací/překažovací povinnosti naleznete zde.
Třetí ze tří článků na téma oznamovací/překažovací povinnosti naleznete zde.
Každá situace, kdy zvažují pracovníci svoji oznamovací či překažovací povinnost (Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník) je pro ně obtížná. Proces vyhodnocování je složitý a v řadě ohledů dilematický. Na tento proces můžeme nahlížet v logické posloupnosti ve třech rovinách:
Individuální rovina procesu vyhodnocování je zpravidla první kontakt mezi odborníkem a situací, která je potenciálně hodna oznámení, či překažení. V této rovině se rozhoduje o tom, zda bude tato situace posunuta dále do týmu, či bude vyhodnocena jako standartní kontakt s klientem služby, do kterého nevstoupí nikdo další a nebude prolomena profesní mlčenlivost Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách). Jestliže pracovník hodnotí situaci coby na hraně zákonné povinnosti, posouvá tento kontakt do týmu a k vedoucím služby k dalšímu posouzení. Tím však nepřesouvá oznamovací/překažovací povinnost na nadřízeného, ale zůstává u toho, kdo se již výše zmíněným hodnověrným způsobem informaci dozvěděl. To je skutečnost, již si většina pracovníků neuvědomuje a žije v bláhovém přesvědčení, že oznámením situace nadřízenému jsou oznamovací/překažovací povinnosti zproštěni, či ji tímto způsobem naplnili.
Doporučujeme, aby záznam o intervenci byl co nejpodrobnější a v souladu se skutečností. Při zpětném prošetřování situace, záznam intervencí hraje většinou klíčovou roli.
Týmová rovina vyhodnocování je momentem, kdy do tohoto procesu vstupuje tým pracovníků služby a pokouší se najít konsensus nad dilematem zjednodušeným do odpovědi na otázku, zda situaci řešit pouze v rámci služby, anebo ji posunout dál. Hlavní roli zde hraje vedoucí služby, který má většinou rozhodovací hlas. Pokud se rozhodne situaci řešit dál mimo kontext služby, přechází s tímto příběhem na rovinu organizační.
Organizační rovina procesu je posledním krokem, před vynesením problematické situace mimo organizaci samotnou. Může být čistě formální, ve smyslu, že se tato skutečnost jen dá na vědomí vyššímu vedení organizace, nebo si vedení prosadí právo rozhodnout o jejím zveřejnění, či utajení.
Je tedy zřejmé, že pokud je situace vyhodnocena jinak než na všech třech rovinách identicky, nastává nesoulad a nepohoda, a to jak u jednotlivce, tak v týmu i ve vedení organizace. A v tento moment by měla přijít na scénu příběhu supervize, pokud již nebyla dříve zaangažována.
Supervize
V rámci funkční a smysluplné supervize [1] je prostor k reflexi situace a hledání adekvátního řešení (Horák, 2018). Při supervizí tohoto příběhu můžeme narazit na dvě tematická zaměření:
Nesoulad ve vyhodnocení situace v rámci organizace
- Jestliže při hodnocení vznikl nesoulad mezi pracovníkem a týmem – tým nevyhodnotí situaci jako nutnou oznámení a jednotlivec ano, vyvolá to často témata: Kdo je opravdový, kompetentní odborník, jenž správně situaci vyhodnocuje? Oblast vzájemné důvěry v týmu. Osobní etika versus týmová etika. Co je v nejlepším zájmu klienta? atd.
- Nesoulad v posouzení mezi týmem a vedením organizace, přináší to často témata: Vzájemná důvěra mezi pracovníky a vedením. Zájem organizace versus zájem klienta. Důležitost pozitivního vnímání organizace veřejností versus zájem a potřeba klienta. atd.
Faktory ovlivňující oznámení či neoznámení
Vztah mezi pracovníkem a klientem
Pracovníci i jejich klient jsou lidé a stejně jako v jakékoli jiné mezilidské interakci vzájemné sympatie a antipatie hrají důležitou roli. Při supervizi můžeme v bezpečném prostředí reflektovat svůj vztah k obětem i agresorům a zvědomovat své osobní příběhy a skutečnosti, jež naše vnímání situace ovlivňují (Horák, 2018). Zažíváme stavy, kdy dokonce můžeme paradoxně sympatizovat s agresorem a kritizovat oběť; kdy se rozhodneme věci neřešit a alibisticky se odvolat na nedostatečnou hodnověrnost sdělení; kdy vidíme nastalou situaci perspektivou dlouhodobého selhávání lidí a systémů pomoci a netroufneme si být tím, kdo bude dávat podnět k posuzování a případnému trestání. Nebo naopak překročíme naši mlčenlivost, „vezmeme spravedlnost do vlastních rukou“ a anonymně dáme podnět k přezkoumání situace, která nás vnitřně alarmuje, i když se nejedná průkazně o situaci k oznámení v rámci služby.
Náročnou situací je taktéž moment, kdy je třeba sdělit klientovi, že to, co nám svěřil, musíme oznámit. Klienti mohou na jedné straně cítit úlevu, že se situace bude řešit, nebo se mohou obávat důsledků a zahrnout pracovníky výčitkami.
Zákonná povinnost versus mlčenlivost
Dilema nastává, pokud se etická perspektiva dostane do opozice s perspektivou právní. Do tématu často vstupuje téma důvěry v právo, právní stát a soudní moc, zjednodušeně ve „světskou spravedlnost“, a současně i závazek mlčenlivosti kladený od klienta na pracovníka: „Hlavně to nesmíte nikomu říct, je to důvěrné sdělení jen pro Vás!“.
Postoj organizace – nic nezveřejňovat, nebo reklama z utrpení klientů
Vedení jednotlivých organizací často zaujímá postoj v protilehlých pozicích. První pozicí je strategie nic nezveřejňovat a nedávat žádné podněty mimo organizaci. Toto je často motivováno snahou nejít do rizika právních či jiných komplikací – ve smyslu kompromitování před ostatními klienty v rámci případného vyšetřování či potenciálních žalob ze strany obviněných. Druhou pozicí je zneužívání utrpení klientů k vlastní propagaci. Příkladem může být organizace, jež zveřejňovala fotky dětí s popisem jejich zkušeností se syndromem CAN, aby zachovala svoji výjimečnost a nepostradatelnost.
Nedůvěra v kompetence a možnosti navazujících pracovníků
Nejčastějším argumentem proti oznamování/překažování situací je nedůvěra v empatické a efektivní řešení situace pracovníky z navazujících organizací a jejich reálné možnosti, především se jedná o policii a OSPOD. Jde o naději v to, že oznámením klientovu situaci zlepším a ne zhorším, což bývá pro některé opakovanou zkušeností.
Příklady dilematických situací z praxe sociálních služeb
V této části záměrně neuvádím jasná stanoviska, zda uvedené příběhy jednoznačně směřují k oznamovací či překažovací povinnosti. Je to z toho důvodu, že nelze vzhledem k zachování anonymity pracovníků i klientů uvést celý kontext případu s podstatnými detaily. Spíše nabízím ukázky situací, ve kterých se pracovníci různých pracovišť zastavovali a diskutovali na supervizích jejich postoje, povinnosti, dilemata apod.
Pracovníci se v rámci rozhovoru s klientkou dozvěděli o vynucení sexuálního styku od jejího partnera.
Uživatelé služby zmiňovali v rámci chatové komunikace informace o realizované krádeži.
Čtrnáctiletá klientka na chatu sdílela s pracovníkem zkušenost z prvního sexuálního styku.
Klient napsal do internetové poradny o faktu, že je obětí hrubé šikany na základní škole.
Klienti se přes facebookovou stránku služby domlouvali na rvačce.
Klient se dotazoval v internetové poradně pro uživatele drog na správný postup při výrobě pervitinu.
Klientka poslala do internetové poradny fotografii pořezaných a krvácejících rukou s přáním zabít se.
Klientka se v chatu svěřuje s tím, jak matka chodí domů opilá, často odchází i na několik dní a ona se musí starat o své mladší sourozence, nezvládá školu, mnohokrát doma nebylo žádné jídlo ani peníze na něj.
Klient posílá pracovníkům služby videonahrávky, které dokazují, že jej doma hrubě fyzicky i psychicky týrají.
Z výše uvedeného vyplývá, že důležitou silou, která je klíčová pro zvládnutí celého procesu, je osobní a profesní odvaha k vykročení z komfortní zóny naslouchajícího důvěrníka k činům sebevědomého profesionála, najít sílu zasáhnout do dění se záměrem pomoci klientovi v jeho složité životní situaci, a to i někdy přes jeho výslovný nesouhlas. Právě proto je nutné sdílet zkušenosti o těchto situacích a možnostech jejich řešení. Je třeba reflektovat tyto zapeklité situace společně v kruhu odborníků z různých profesí a kultivovat zdravou rovnováhu mezi „důvěrným“ a „veřejným“ ve sděleních klientů. Reflexi procesu oznamovací/překažovací povinnosti v sociální práci se bude věnovat další článek Jitky Horákové.
Michal Horák
Použitá literatura a zdroje
[1] Konkrétní přístup i postupy v rámci supervize e-mailového poradenství najde čtenář zde: HORÁK, M., LÁSKOVÁ, A. 2010. Supervize v oblasti e-mailového poradenství. In: Praxe a teorie současného internetového poradenství. Modrá linka (Centrum a linka důvěry pro děti a mládež). 39-43.
HORÁK, M. 2018. Aktuální praxe v oblasti týmové supervize v oblasti sociální práce. Rigorózní práce, Bratislava: Vysoká škola zdravotníctva a socialnej práce sv. Alžbety Bratislava. Ústav sv. Jana Nepomuka Neumanna Příbram.
Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník.
Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách.
