Etická dilemata sociálních pracovnic a pracovníků

V tomto příspěvku bych chtěl sdílet své zkušenosti získané v rámci výkonu sociální práce na obecním úřadu, resp. magistrátu. Chtěl bych sdílet, co zohledňuji při řešení jednotlivých sociálních situací klientů a jak postupuji při rozhodování o „správné cestě.“ V praxi sociální práce v rámci obce působím již 20 let. Zastával jsem různé pozice, ať už v rámci přímé práce s klienty, v rámci metodického vedení sociálních pracovníků či pozice manažerské. Aktuálně zastávám pozici vedoucího odboru sociálních věcí a zdravotnictví, ale pořád se považuji za sociálního pracovníka – tím jsem byl a budu i nadále. 

Na sociální pracovníky jsou obecně kladeny mimořádné nároky, aby jednali „správně“. „Správné“ jednání po nich požaduje společnost, zaměstnavatel a v neposlední řadě legislativa. Legislativně jsou ukotveny předpoklady pro výkon povolání sociálního pracovníka, včetně toho, co je považováno za jeho odbornou způsobilost. Zákon přímo vymezuje akreditované vzdělávací programy, ve kterých je pro odbornou způsobilost sociálních pracovníků nutné získat vzdělání. Je však získání vzdělání v programech a oborech stanovených zákonem zárukou, že sociální pracovník při výkonu činností sociální práce učiní „správná“ rozhodnutí, „správným“ způsobem a ve „správný čas“? 

Chcete-li zobrazit tento obsah, musíte být předplatitelem časopisu.

Zapomněli jste heslo?

Nemáte předplatné? Objednejte si ho.

Chci předplatné