Ministerstvo spravedlnosti si pod vedením Heleny Válkové vytklo jako jeden z cílů snížení recidivy pachatelů trestné činnosti, a to zvláště u osob trestaných odnětím svobody. Jak o tom již média informovala, v této souvislosti se v jejím resortu plánuje i projekt tzv. probačních ubytoven, inspirovaný kanadským vzorem. Je ale recidiva osob po výkonu trestu odnětí svobody tak hrozivým pojmem, aby se stala v současnosti hlavním východiskem terciární prevence kriminality v ČR?
Hledání míry
Není novinkou, že po roce 1990 začala v dějinách kriminality v ČR nová kapitola. Počet trestů i stíhaných skutků neustále, byť i s významnými výkyvy, roste. V posledních 5 letech bylo v průměru ročně odsouzeno kolem 70 000 osob, zatímco na konci 90. let to bylo řádově o 10 tisíc méně. Ačkoliv soudy preferují tresty podmíněné, těsně před amnestií již s více než 20 000 odsouzenými věznice praskaly ve švech. To všechno můžeme přičíst směsici legislativních změn norem, novým poměrům ve společnosti, lákadlům a možnostem.
Ačkoliv vlastně žádná země nikdy přesně neví, jakou standardní úroveň kriminality by „měla mít“, snahy potlačovat kriminalitu také v oblasti tzv. terciární prevence kriminality jsou na místě. Nejen kvůli morálním a materiálním škodám, nýbrž i kvůli zátěži, jakou plné věznice znamenají pro daňového poplatníka. Podle policejní statistiky v posledních několika letech trestná činnost páchaná recidivisty představuje každoročně více než 60 % z „objasněných“ trestných činů. Přehled o počtu pachatelů, kteří posléze opět skončí za mřížemi, policejní statistika ale nenabízí, neboť její evidence zahrnuje i osoby směřující k podmíněnému trestu.
Vězeňská služba ČR počty recidivistů ve vězení v letech 2006 až 2010 vůbec oficiálně neudávala. A tak máme údaje starší až do roku 1999 a také pro období 2011 až 2013. Statistika roku amnestie je pro naše poznání recidivy velice cenná, pro poznání dlouhodobého trendu ale ne relevantní. Do března letošního roku bylo takřka 1 200 amnestovaných vězňů z více než 6 443 propuštěných opět za mřížemi, a podíl recidivistů ve vězení tak byl rázem na 70 %. V letech 1999 až 2005 byl počet recidivistů ve vězení setrvale kolem 60-61 %, v roce 2011 to bylo celkem 63 %, o rok později 64 %. Dodejme, že kolem roku 2000 bylo v našich věznicích kolem 13-16 000 odsouzených, zatímco těsně před amnestií více než 20 000.
Soudní vs. policejní statistika
Už tato fakta by měla odrazovat rezort spravedlnosti od snahy o zahrnování osob po výkonu trestu do opatření v boji proti zvýšené recidivě. Přičtěme ale ještě dva další důvody. Tím prvním je skutečnost, že ono 2-3% zvýšení počtu recidivistů v rozmezí více než deseti let můžeme s úspěchem přičítat i novele trestního zákona, který od r. 2010 zpřísnil tresty za neplacení výživného. V letech 2007-2010 bylo též kriminalizováno řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění. Ostatně nejdynamičtější je vývoj recidivy právě v oblasti takových a příbuzných činů, které ani nepatří do policií užívaného pojmu tzv. obecné kriminality.
Kdo se podívá na ročenku Ministerstva spravedlnosti, tedy toho samého rezortu, který velí na zteč proti recidivě, zjistí zarážející skutečnost: počet tzv. soudem označených recidivistů u nás setrvale klesá. Jak je to možné? Naše soudy mají totiž od roku 2010 volnost posuzovat, zda recidiva je či není přitěžující okolností a dle toho rozhodovat. Po roce 2010 bylo tak soudem postupováno, dle justiční statistiky, u cca jen asi 6 % všech odsouzených osob, tj. přibližně u 25% z těch, kteří ročně nastoupili výkon trestu odnětí svobody!
Výbrus je nutný
Je za těchto okolností, jde-li o pojem recidivy končící trestem odnětí svobody, opravdu na místě alarm? Nejde spíš o dlouhodobě reálný stav? Prvotrestaní, aby se recidivisty nestali, takovou pozornost nezasluhují? Bude se pozornost věnovat i trestní politice? Nebylo tak málo hlasů chválících poslední amnestii právě za to, že nechala jít pachatele „malé kriminality“. A pohled do světa? Jak vidíme, je lákavý (Kanada, Skandinávie) i varovný (USA). Je totiž máloco tak národního, jako je míra a způsob určování recidivy. Zvýšený zájem Ministerstva spravedlnosti o terciární prevenci je dobrou zprávou, ale její teoretický rámec by ještě snesl nemalý výbrus.
