První ze tří článků na téma oznamovací/překažovací povinnosti naleznete zde.
Druhý ze tří článků na téma oznamovací/překažovací povinnosti naleznete zde.
Tento článek se zabývá procesem oznamovací a překažovací povinnosti a rolí OSPOD v něm. Vycházím tedy ze situace, že se pracovníci či vedení organizace rozhodnou náročné situace spadající do oznamovací a překažovací povinnosti trestního zákoníku (Zákon č. 40/2009 Sb.) oznámit. V takovém případě máme tři varianty, které nám ukládá platná legislativa: Policie ČR, státní zastupitelství a OSPOD, kde se ovšem jedná pouze o oznamovací povinnost, nikoli o povinnost překažovací. Na tomto místě je však třeba zdůraznit, že oznámením na OSPOD se osoba, ať už fyzická či právnická, nevyvazuje z oznamovací povinnosti dle trestního zákoníku, tzn. že skutečnosti vymezené v tomto právním předpise lze oznámit pouze orgánům činným v trestním řízení. V textu níže je rozdíl více specifikován.
Policie a státní zastupitelství
Oznámení o spáchání trestného činu může podat jak na Policii ČR, tak na státní zastupitelství kdokoli. Formálně může být ústní či písemné, v obou případech mají zmíněné orgány povinnost prošetřit uvedené oznámení a v případě odložení toto písemně zdůvodnit. Jestliže chce být oznamovatel informován o tom, co bylo vyšetřeno, musí o to výslovně požádat, pak by měl být do 30 dnů vyrozuměn. Oznámení by mělo obsahovat základní informace:
- Co oznamujeme?
- Kde se to stalo, či děje?
- Kdy?
- Identifikace zúčastněných osob.
Orgán sociálně-právní ochrany dětí
OSPOD je často vnímán ostatními subjekty coby další instituce, která je oprávněna přijímat oznámení podléhající povinnosti z pohledu trestního práva v souladu s § 368 trestního zákoníku, a to týkající se nezletilých dětí. Pravděpodobně se tak děje z důvodu, že vůči OSPOD je rovněž právem přiznaná oznamovací povinnost poměrně široká, avšak v jiném kontextu. Tento rozdíl je třeba mít vždy na paměti a důsledně jej rozlišovat s ohledem na zákonnou povinnost mlčenlivosti pracovníků v sociálních službách.
Činnost OSPOD se řídí primárně zákonem č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí v platném znění (dále jen zákon) a jeho úlohou je zejména ochrana práva dítěte na příznivý vývoj a řádnou výchovu a ochrana oprávněných zájmů dítěte.
OSPOD se při své činnosti zaměřuje mimo jiné i na děti, na kterých byl spáchán trestný čin ohrožující život, zdraví, svobodu, mravní vývoj, anebo je jen podezření z takového činu.
Zákon v § 6 explicitně uvádí situace, které jsou považovány za ohrožující, přičemž je třeba vzít v úvahu délku trvaní takové situace a intenzitu, aby bylo možné vyhodnotit, že již nepříznivě ovlivňují vývoj dětí nebo jsou či mohou být příčinou jejich nepříznivého vývoje (jedná se například o násilí v rodině, spáchaný trestný čin na dítěti, opakované útěky dětí z domova…).
Vycházím-li z mojí dlouholeté praxe, oznamovací povinnost směrem k OSPOD není zcela jednoznačně vykládána, neboť v samotném zákoně nalezneme v dané problematice jistý nesoulad, což je pro oznamovatele i OSPOD mnohdy matoucí. V konečném důsledku to pak může zcela zbytečně způsobit narušení důvěry mezi pracovníkem a klientem či dokonce klienta poškodit. Tento nesoulad se týká právě poskytovatelů sociálních služeb.
V návaznosti na potřebu rozlišení, o jakou zákonnou povinnost se jedná, je třeba i rozlišovat osoby, které se mohou na OSPOD obrátit se svým podezřením, že se jedná o ohrožené dítě, a osoby, kterým povinnost přímo vzniká. V § 7 zákona se mimo jiné uvádí: Každý je oprávněn upozornit orgán sociálně-právní ochrany na porušení povinností nebo zneužití práv vyplývajících z rodičovské odpovědnosti, na skutečnost, že rodiče nemohou plnit povinnosti vyplývající z rodičovské odpovědnosti, nebo na skutečnosti uvedené v § 6.
Takovéto oznámení je možno učinit osobně, písemně či telefonicky a může být učiněno i anonymně. Pro úplnost dodáváme, že pracovníci OSPOD mají povinnost o této osobě zachovávat mlčenlivost.
Osoby, které podléhají oznamovací povinnosti, jsou v zákoně uvedeny v § 10 zákona: Státní orgány, pověřené osoby, školy, školská zařízení a poskytovatelé zdravotních služeb, popřípadě další zařízení určená pro děti, jsou povinni oznámit obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností skutečnosti (rozumějte OSPOD), které nasvědčují tomu, že jde o děti uvedené v § 6, a to bez zbytečného odkladu poté, kdy se o takové skutečnosti dozví. V komentáři zákona se uvádí, že za „další zařízení určená pro děti“ lze považovat i pracoviště, které poskytují služby dětem.
Samotné oznámení je třeba tedy učinit bezodkladně, není dostačující pouhé označení dítěte, nýbrž by oznamovatel měl nastínit, v čem ohrožení dítěte spatřuje. Zákon pamatuje na to, že osoba, která takové oznámení učiní, může požadovat zpětnou vazbu od OSPOD, a to ve lhůtě 30 dnů, v tom smyslu, zda situace dítěte byla vyhodnocena jako ohrožující v souladu s již zmíněným § 6. Poskytované informace by měly být od poskytovatele sociálních služeb v písemné podobě, aby bylo zřejmé, že nebyly poskytnuty informace nad rámec rozsahu, jež určuje platná legislativa.
Důležitým aspektem je ustanovení, že se nelze dovolávat povinnosti zachovávat mlčenlivost danou jiným právním předpisem.
Z výše uvedeného textu vyplývá, že i pracovníci v sociálních službách jsou povinni předmětné situace OSPOD oznamovat. Na druhou stranu je nezbytné upozornit na skutečnost, že v jiném ustanovení, konkrétně § 53 téhož zákona, jsou taxativně vymezeny subjekty, mezi nimi i poskytovatelé sociálních služeb, kteří jsou sice povinni na výzvu OSPOD sdělit informace o klientovi, ovšem které se mohou zprostit této povinnosti s odkazem na svoji zákonem danou mlčenlivost. Té se nemohou dovolávat jen v případech týkajících se podezření z týrání, zneužívání dítěte nebo ze zanedbávání péče o něj. Že se jedná o tyto skutečnosti, by měl OSPOD ve své žádosti směřující k sociální službě jednoznačně uvést.
Tomuto, eufemisticky řečeno, nešťastnému nesouladu je věnována pozornost v komentáři zákona. Konstatuje se, že s ohledem na důležitost zákonné mlčenlivosti je žádoucí dovolávat se jí i u výše zmíněné povinnosti stran ohroženého dítěte. Jasněji se k dané problematice staví zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, který v § 100a zcela jasně vymezuje, v jakých situacích a v jakém rozsahu poskytovatel sociálních služeb podá oznámení na OSPOD legitimně. Takřka koresponduje se závěry již zmíněného komentáře zákona.
Z mojí praxe a praxe mých kolegů, rovněž z opakovaných diskuzí s relevantními partnery vyplývá, že pracovníci často váhají s plněním oznamovací/překažovací povinnosti z obavy, jaké další kroky budou ve věci činěny a zda budou učiněny dostatečně kompetentně. Domnívám se, že tomu tak může být jednak z možné nepříjemné zkušenosti z praxe a rovněž zde mohou sehrát svoji roli stereotypy o OSPOD a orgánech činných v trestním řízení. Přesto jsem přesvědčena, že práce všech zúčastněných, kteří se snaží svým klientům dát potřebnou podporu, by měla být založena na interdisciplinární spolupráci. Je důležité si uvědomit, že ochrana klienta častokrát není záležitostí jen jedné instituce. Nacházení společné cesty, jak pomoci klientům v jejich obtížné životní situaci, může být ostatně obohacením pro všechny z nás. A jen opakovanými příklady dobré praxe, můžeme přispět ke zlepšení situace v této oblasti.
Jitka Horáková
Použitá literatura a zdroje
Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník.
Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách.
Zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí.
