Úvodem
V tomto textu bych se chtěl, jako křesťansky orientovaný člověk-laik a učitel v pomáhajících profesích, pokusit o úvahu k pojetí těla a duše v kontextu spirituální citlivosti v sociální práci a službách. Cílem textu je snaha o nalezení odpovědi na často v oborové praxi klíčovou otázku: „Proč v některých případech nepřinášejí obdobná řešení u obdobných klientů sociální práce (resp. u klientů ve zdravotně nepříznivé životní situaci) očekávaný efekt?“. K tomuto účelu budeme mj. reflektovat jak některé publikace, tak relevantní zkušenosti z oborové praxe.
Spirituální dimenze a citlivost v reflexi těla a duše
„Duše nás odkazuje do lidského nitra, ve kterém člověk přichází do styku se svým Bytostným Já.“, anebo „Duše naprosto přesahuje tento svět a čas a současně nás uschopňuje, abychom stáli oběma nohama na zemi.“ (Grün, Müller, 2009: 7). Tím autoři mj. usuzují, že člověk, který nenaslouchá své duši, žije jen částečně, chřadne. „Existuje“ jen ve vnějším materiálním světě, „tady a teď“ a nemůže porozumět sobě, druhým, ani Bohu, jenž k nám skrze duši promlouvá.
Za jedno z nejnosnějších subtémat obecně i v kontextu této tematiky považuji spirituální rozměr zdraví, nemoci i uzdravování a také postižení včetně adaptace na život s ním. Tím upozorňuji mj. na neblahou praxi ve zdravotnictví a zdravotně-sociálních službách, kde často chybí hlubší zájem o pacientův životní příběh, o jeho duši. Lékaři a jiní zdravotníci postupují čistě racionálně, účelově, materialisticky. To může vysvětlovat, proč u stejně (obdobně) nemocných či zraněných lidí dochází k různým výsledkům v léčbě i při použití osvědčených léčebných postupů. Myslím, že je nepochybné, že ti lékaři a zdravotničtí či sociální pracovníci, kteří s pacientem komunikují, zajímají se o celého člověka, respektují jeho duši a naslouchají vlastní duši, mají společně mnohem lepší léčebné výsledky. Koneckonců je známo, že informovaný a jako integrální osobnost (v její spirituální, psychické, biologické a sociální dimenzi) vnímaný pacient je hlouběji motivován a lépe spolupracuje, zvládá bolest i léčebné zákroky. A ti nemocní, kteří nemohou být vyléčení [1], lépe snášejí bolest, utrpení a „odcházejí“ smířeni, s dušemi čistými, nezatíženými. Naopak lékaři [2], kteří omezují komunikaci na minimum a orientují se na léčebné výkony, nikoli na celkovou „pohodu“ pacienta, se stávají pouhými „dělníky medicíny“, nikoli těmi, kteří uceleně skrze tělo léčí duši a skrze duši léčí tělo.
Duše nám prostřednictvím těla sděluje, že se něco, co si třeba ani jasně neuvědomujeme, děje, že se duše trápí, strádá [3]. Nebo nám duše říká, že s tělem není něco v pořádku. To lze ilustrovat např. tím, že když člověk duševně trpí, jeho potřeby nejsou naplňovány, trápí se, tak je mnohem více ohrožen rozvojem onkologického onemocnění. Naproti tomu je-li člověk např. v manické fázi bipolární poruchy, tedy extrémně aktivní a fyzicky výkonný, tak nám jeho duše napoví, když se blíží těžkému vyčerpání. Přeslechneme-li tento hlas duše, může dojít k totálnímu zhroucení, kolapsu člověka. Podobně je tomu u deprese – není třeba s ní bojovat, obviňovat se za ztrátu předchozí psychické a fyzické výkonnosti, vůle, motivace, ale spíše naslouchat, co nám tím duše říká (Grün, 2009, upraveno). Nejen tohle všechno může mít praktické naplnění v přístupu ke klientům sociální práce, psychosomatické medicíně i v přechodu psychoterapie (dosud obecně chápané jako léčba duše či náprava psychických poruch) k péči o duši, k duchovnímu provázení a pastoraci v nemocnicích, léčebnách, hospicích, sociálních službách aj.
Duše nám své stavy prostřednictvím těla projevuje v mnoha životních situacích. Máme-li obavy, strach, úzkost, nejistotu, tíží nás na hrudi, obtížně se nám dýchá, potíme se, buší nám srdce, ztrácíme elán k čemukoli, bolí nás žaludek nebo jsme-li smutní, zoufalí, malověrní, nemáme chuť k jídlu, slábneme nebo cítíme-li se osamělí, nepotřební, přestáváme o sebe dbát, chátráme atd. [4] Pokud tyto signály duše nevyslyšíme, může to vést k otevření cesty k těžké nemoci anebo postižení, „Každá nemoc má svůj zvláštní smysl, neboť každá nemoc je očišťováním, jen musíme přijít na to, od čeho – máme k tomu klíče“. (Morgenstern in: Grün, 2009: 18-19).
Musím říci, že zde vidím i paralelu ke zkušenostem mých studentů – „dálkařů“ z praxe i kolegů z oblasti sociální práce a služeb. Odpovídá to i mým vlastním zkušenostem ze sociální práce v domově pro osoby se zdravotním postižením [5] a poradenské činnosti. Pokud zde upřednostníme onu „hmotnou“ rovinu péče a naši klienti jsou najedení, v čistotě, teple a mají nabídku různých aktivit, pěkné bydlení atd., tak přesto mohou být nespokojení, agresivní, uzavření, nemotivovaní, protože se pracovníci nezajímají o jejich „ladění“, pocity a hodnoty, nenaslouchají jejich duši. I neverbálně nám toho může duše hodně sdělit, ale budeme-li postupovat jen podle metodik, pracovních řádů, vyhlášek aj., tak ji někdy neuslyšíme a dáme prostor povyšování a zlu. C. S. Lewis v knize K jádru křesťanství (2011) vyvozuje, že zlo vzniká všude tam, kde se jeden povyšuje nad druhého. Z čehož plyne, že ten, kdo se povyšuje, se nadřazuje jak nad bližního svého, tak nad Boha samotného. I zde je zřejmá vazba na „kvalitu“ přístupu pracovníků ke klientům (např. direktivní, nadřazený vs. empatický, partnerský). To akcentuje Mezinárodní etický kodex sociální práce IFSW (2004): „Sociální pracovníci podporují a chrání fyzickou, duševní, emocionální a duchovní integritu a blaho každého člověka“. V sociální práci je klíčový respektující přístup ke klientovi a jeho „příběhu“ – s klientem se jedná partnersky, jako s expertem na vlastní život (Navrátil, 2008, Novosad, 2004), Jde tedy o nahlédnutí situace či problému klienta z ucelené perspektivy se zřetelem k jeho individualitě, specifikům a potřebám, čímž můžeme přispívat ke zkvalitňování jeho života.
Závěr
Tento text sice explicitně neodpovídá (ani nemohl) na úvodní otázku „Proč v některých případech nepřinášejí obdobná řešení u obdobných klientů sociální práce očekávaný efekt?“, ale jsem přesvědčen, že celý text může poskytovat určitou nápovědu (šířeji vyjádřenou odpověď), obsahující v praxi zohlednitelná a uplatnitelná vodítka či východiska.
Libor Novosád,
odborný asistent na Katedře křesťanské sociální práce CMTF UP v Olomouci
Použitá literatura a zdroje
[1] … při dobré, ucelené péči o nevyléčitelně nemocného, při kvalitním mírnění jeho nepohody a citlivé péči o jeho duši i o jeho blízké, přichází smrt přirozeně, jako vyústění lidské pouti pozemským životem. (Brichcínová, 2015)
[2] … a podobně také sociální pracovníci i pracovníci v sociálních službách, kteří zužují svoji práci s klientem na jeho zjevné problémy a uspokojování jeho spíše „materiálních“ či fyzických potřeb. Tím vlastně preferují péči o tělo, o to prvoplánově viditelné, aniž by přihlíželi ke klientovým hodnotám, pocitům, prožívání, takže duše může zůstávat opomenuta a hladovějící. Klient mj. nepotřebuje mít pouze jistotu, že jeho potřeby budou „ošetřeny“ tady a teď, ale potřebuje mít pocit, že jeho bytí má perspektivu, naději, hlubší smysl, a že je žádané, potřebné pro druhé.
[3] Tyto psychosomatické projevy jsou většinou praktickými lékaři přehlíženy. Když k nim člověk přichází s tím, že ho bolí na hrudi, v zádech či kloubech, že je unavený, špatně se mu dýchá, má žaludeční aj. potíže, řeší to symptomaticky – medikací. Přitom by stačilo se zajímat, jak se člověk má, co se děje doma, v práci, co prožívá, zda se nepotýká s nějakým závažným problémem. Pak by se třeba ukázalo, že ta bolest v zádech nebo na hrudi je způsobená spasmem kosterních svalů, vlivem dlouhodobého stresu, starostí, životních změn apod., s čímž však analgetika nepomohou. V sociálních službách mohou být podobné psychosomatické signály zase vyvolány deprivací a frustrací, resp. neuspokojením klientových potřeb.
[4] Tělo svými projevy signalizuje, že s duší není něco v pořádku – např. Baštecká (2003: 145) hovoří o larvované nebo maskované depresi, která se projevuje různými tělesnými příznaky, mezi nimiž dominuje bolest či tlak na hrudi, slabost, poruchy trávení a spánku.
[5] Kromě toho čerpám z více než 20 let poradenské práce s klienty i konzultační praxe ve školství a sociálních službách i ve státní správě a sociálně orientovaných NNO.
BAŠTECKÁ, B. 2003. Klinická psychologie v praxi. Praha: Portál.
BRICHCÍNOVÁ, K. 2015. Rozhovor s Liborem Novosádem „O hodnotě života člověka s postižením“. Časopis Caritas et Veritas, 1/2015. České Budějovice: TF JČU. Dostupné z
http://www.caritasetveritas.cz/index.php?action=openfile&pkey=154.
GRÜN A., MÜLLER, W. 2009. Co je duše? Moje tajemství – moje síla. Brno: Cesta.
GRÜN, A. 2009. Deprese jako šance – spirituální impulzy. Praha: Portál.
LEWIS, C., S. 2011. K jádru křesťanství. Praha: Návrat domů.
MEZINÁRODNÍ FEDERACE SOCIÁLNÍ CH PRACOVNÍKŮ (IfSW). 2004. Mezinárodní etický kodex sociální práce. Adelaide: IFSW.
Navrátil, P. 2008. Postmodernita jako prostor pro existenciálně citlivou sociální práci. Sociální práce / Sociálna práca, 4/2008. Brno: ASVSP.
NOVOSAD, L. 2004. Základy teorie a metod sociální práce. II. díl. Vybrané problémy, přístupy a metody sociální práce. Liberec: FP TU.
