„Pojďte s námi pomáhat klientům z řad…“, „Nabízíme zajímavou a smysluplnou práci…“, takové věty můžeme najít v inzerátech hledajících sociální pracovníky či pracovníky v sociálních službách. Nenajdeme zde formulace typu: „Nabízíme mnoho hodin strávených zapisováním o plánování, průběhu poskytování a hodnocení služby.“ Přitom čas s papírovými formuláři, textovými či tabulkovými procesory či evidenčními programy tvoří výraznou část práce. Když vzdělávám pracovníky v oblasti individuálního plánování, často mluví o zátěži, nepříjemné a nechtěné součásti této práce. Přitom jde o oblast, která od roku 2007 prošla z hlediska pracovních podmínek, tedy možností jak a kam zapisovat, výraznou evolucí. Evidenční programy toto prostředí hodně proměnily. Pojďme se zamyslet, co s sebou přinášejí.
Záznamy primárně nebo až sekundárně jako důkaz?
Povinnost stanovená Zákonem 108/2007 Sb. o sociálních službách (dále jen zákon) v oblasti individuálního plánování sociálním službám ukládá: f) Plánovat průběh poskytování sociální služby podle osobních cílů, potřeb a schopností osob, kterým poskytují sociální služby, vést písemné individuální záznamy o průběhu poskytování sociální služby a hodnotit průběh poskytování sociální služby za účasti těchto osob a zapisovat hodnocení a jeho výstupy do písemných individuálních záznamů. Zde zmíněné individuální záznamy mohou být vytvářeny buďto především se záměrem, aby bylo co ukázat a doložit při inspekci sociálních služeb, tedy do určité míry formálně. Anebo mohou být utvářeny pro sdílení informací v týmu a pojmenování, jak dál pracovat s klientem.
Chcete-li zobrazit tento obsah, musíte být předplatitelem časopisu.
Nemáte předplatné? Objednejte si ho.