Výzkum je, to co je, nikoliv vždy to, co by si metodolog přál

Metodolog by si přál, aby v každém odborném textu bylo možno vyhledat teorii, metodologii a empirické poznatky (z důvodu absence jednoho principu byla jistá práce odmítnuta). Aby byly respektovány principy pro zajištění pravdivosti výsledků výzkumných zjištění s odpovídající argumentací (z důvodu absence jiná práce odmítnuta). Aby nebyly připravovány předem pojmové struktury, typy, kategorie, např. pro podporu teorie „uznávaného“ autora nebo badatelových předpokladů ve výzkumech, kterým se nesprávně říká kvalitativní, kdy by tím byl porušen princip indukce (další práce odmítnuta). Aby použití kvalitativní výzkumné techniky s předem připravenými otázkami nebylo chápáno jako kvalitativní výzkum, ale jako předvýzkum, což je zcela legitimní postup používaný již v minulém století jako zdroj vyhledání nových hypotéz, které se mohou následně ověřovat kvantitativně.

Metodolog by si přál, aby badatel rozlišoval mezi slovem, představou (teorií) a skutečností, událostí (empirií), což mnohdy jednoduché není, protože někdy nemáme ani tušení, že žijeme pamětí a představami. Uvedu příklad. Jezdívám do Ostravy vyučovat, používám tramvaj a označuji jízdenky. Jednou jízdenky označit nejdou. Poctivě jdu ke druhému přístroji, zase ne. Tu mne starší dáma upozorní, že je smogová situace, že se dnes jezdí zadarmo a cedulka je za oknem řidiče tramvaje… To je onen rozdíl mezi tím, co si myslím, že skutečnost je, a fakticky stále se měnící realitou. My sami, kteří výzkumy realizujeme, a nejen o nich mluvíme či píšeme knihy, víme z praxe, kde jsou naše omezení. Nebudu hovořit o klasické kvantitativní výzkumné strategii, té je věnována dostatečná pozornost. Kvalitativní strategii? „Tu přece známe.“ Ale neznáme a neumíme „být všímaví“, což je u kvalitativních a integrovaných výzkumných přístupů klíčové (ostatně i v běžném životě je to výhoda), buď badatel má talent, nebo byl „trénován“. Z nevšímavosti vyplývá řada nepochopení a klamných představ.

Jestliže je zpracováváno téma týkající se např. zneužívání dětí, nebo týraných žen, koho má smysl se ptát? Kdo bude mnohdy obtížně dostupným objektem zkoumání? Dostupné jsou zpravidla jen zprostředkované výroky sociálních pracovníků a ne zdrojové údaje ve formě interview s týranými ženami. Nic proti takovým úlohám a omezeným možnostem studentů v jejich diplomových pracích, ale nazývejme věci podle toho, jak jsou řešeny. Jestliže pak takovou práci nazveme „kvalitativní výzkum týraných žen“, jistě to zní lépe než „kvalitativní výzkum sociálních pracovníků o týraných ženách“. Ale o jakou epistemologickou pozici se pak jedná? O jaký typ výzkumu, když manipuluji a zasahuji svými předem připravenými otázkami? Že jinak nenajdeme, co jsme hodlali vyhledat? Můžeme pak z našich badatelských témat vyhledat to, co je subjektivní pro naše komunikační partnery? Jaké významy mají naše výzkumné úlohy pro dotazované? Že je zkoumání obtížné? Že lidé nehovoří? Že na to není čas? Žádná práce není snadná, to by pak nebyla práce.

Tradičně rozlišujeme metodologické přístupy kvantitativní s převažujícími logickým principem deduktivním, kvalitativní s převažujícím principem induktivním. V zásadě by ale všechny přístupy mohly být integrované, pokud by bylo použito psychologické paradigma „prožívání, vědění, jednání“, kdy nejde o „smíšení“ přístupů, ale o pohled „jinak“.

Metodolog by si přál, aby ovlivňování výzkumných procesů (to je axiom) bylo pod kontrolou, aby výzkumy respektovaly dohodnuté postupy, aby bylo jasné, že data nejsou ani skutečnostmi, ani jevy, aby závěrečná zjištění nebyla trivialitami a aby bylo možno pokusit se výzkumné závěry zobecnit, neboť na tom je založen rozdíl v přístupu badatele, spisovatele nebo novináře.

(Text byl publikován v čísle 1/2011.)

Ivana Loučková