V současné době se ve veřejném prostoru a v médiích setkáváme často s označením osob nacházejících se v tíživé životní situaci pojmenováním, které můžeme považovat za utlačující (opresivní). Útlak můžeme přitom chápat jako sociálně podporované špatné zacházení nebo vykořisťování určité skupiny lidí ze strany moci/mocných. Uvedeným nemyslím jen vulgární nebo hanlivá označení různých cílových skupin sociální práce, která je na místě odsoudit již v úvodu tohoto textu; ale i označení jako „bezdomovec“ nebo „sociálně slabá rodina“. Cílem tohoto textu je vysvětlit, jak tato označení působí a proč nemusí být vhodné je používat. Vzhledem k tomu, že jsem se dlouhodobě zabývala tématem bezdomovectví, dovolím si uvádět příklady právě na tomto jevu. Zároveň ale považuji za důležité již v úvodu tohoto textu zmínit, že se uvedená problematika využívání utlačujících označení osob v tíživé životní situaci rozhodně netýká jen osob bez domova.
Než se začneme věnovat samotným označením osob v tíživé životní situaci, dovolím si menší jazykovědné okénko. Je důležité si uvědomit, že my lidé mluvíme denotačně i konotačně. Pojem denotace se přitom vztahuje k objektivnímu významu nějakého termínu. Jedná se tedy o význam, který lidé hovořící společným jazykem přikládají určitému slovu. Naopak konotace se pojí se subjektivním a emocionálním významem, který mluvčí a posluchači určitému slovu připisují (De Vito, 2008).
Při využití slova „bezdomovec“ v porovnání s termínem „osoba bez domova“ nyní můžeme rozpoznat určitý rozdíl; a to jak optikou útlaku, tak optikou konotačního významu daného slova.
Lidé bez domova jsou v české společnosti pojmenováni různě. Řada z těchto pojmenování je lidmi bez domova vnímána velmi negativně jako určitá nálepka, která předurčuje jejich vlastnosti a chování. Následující odstupňované dělení pojmenování osob bez domova, které zde uvádím pro příklad konotační různosti pojmenování lidí bez domova, vzniklo v rámci fokusní skupiny s matkami žijícími v azylových domech (18. 6. 2015): „lidé v bytové nouzi“ – „osoby bez přístřeší“ – „člověk bez domova“ – „lidé bez domova“ – „lidé na ulici“ – „bezdomovec“ – „bezďák“ – „sociálně nepřizpůsobivý“ – „špína“. V rámci tohoto krátkého výčtu (který je spíše ukázkou a neklade si za cíl být výčtem úplným) pojmenování osob bez domova si lze všimnout, že je řada z nich za hranicí neutrality, a to včetně slova „bezdomovec“, které je v české společnosti nejpoužívanějším označením (Glumbíková a kol., 2019). Hradecký (2006, s. 4) uvádí, že se v české veřejnosti ze slova bezdomovec stává „pojem pro zanedbaného, špinavého, zapáchajícího a obtěžujícího člověka, zejména muže“. Tolik tedy k negativnímu konotačnímu zabarvení slova bezdomovec.
Druhým problémem v označení „bezdomovec“ je to, že zjevně neodděluje životní situaci jedince od jeho lidství, jako např. označení „osoba bez domova“. Tím dochází k zaměňování současné životní situace (která je aktuální, přechodná) s identitou jedince (která má své stálé, jádrové, komponenty).
Je důležité si uvědomit, že lidé bez domova tvoří velmi rozdílnou skupinu v rovině jejich osobních příběhů, zájmů, způsobů chování, zdravotních potíží, faktorů předcházejících vzniku bezdomovectví, společenského kontextu, z něhož lidé bez domova pochází, a dalších proměnných na straně společnosti (Piechowicz a kol., 2014).
V souladu s výše zmíněným lze uvést, že slovo „bezdomovec“ skutečně může fungovat nejen jako termín, ale hlavně jako určitá nálepka, jakési sdílené mínění o významu chování jedince (Munková, 2004); které pak dále ovlivňuje sebepojetí a sociální život jedince (Keller, Komenda, 1993).
Problémem je také to, že takto využívaná nálepka ovlivňuje i veřejné mínění o poskytování pomoci lidem v tíživé životní situaci. Pokud se v označení cílových skupin sociální práce prvotně nezdůrazňuje hodnota lidství, které dále implikuje uplatnění dalších hodnot sociální práce, jako je lidská důstojnost, solidarita, sociální spravedlnost atd., může převážit naopak uplatňování principu zásluhovosti pomoci. Nebezpečí tohoto principu přitom spočívá zejména v tom, že mohou být někteří lidé označeni za ty, kteří si pomoc z nějakého důvodu nezaslouží.
I pouhé označení člověka za osobu v tíživé životní situaci tak může vést k tomu, že jsou mu (minimálně v mysli některých vypravěčů a posluchačů) odpírána základní lidská práva, jako je např. důstojnost (Cosgrove, Flynn, 2005). Přiléhavým příkladem mohou být chudí, kteří se setkávají už jen v tomto označení s negativním stereotypem chudoby. Chudí mohou být vnímáni jako „líní, hloupí a neschopní, kteří přijímají dávky na úkor společnosti“, a to bez zohlednění toho, jaký vliv na jejich životní situace mají strukturální podmínky společnosti (např. ceny bytů, nájmů, inflace, ceny elektrických energií, nezaměstnanost). Connelly (2000) v tomto kontextu mluví o „anti-občanech“, tedy těch, co nemají „právo“, „nepřispívají“. V kontextu výše zmíněného je důležité si uvědomit, že chudí nejsou ze společnosti vylučováni jenom ekonomicky, ale také postoji společnosti vůči chudobě (viz výše vnímaná zásluhovost chudoby).
Závěrem lze tedy stanovit doporučení na oddělování lidství a aktuální životní situace člověka, tj. preferenci využívání označení jako „člověk bez domova“, „člověk v tíživé sociální situaci“, „člověk s hendikepem“, „člověk se závislostí na návykových látkách“ před pojmy jako „bezdomovec“, „nepřizpůsobivý“, „sociálně vyloučený“, „uživatel“ či jinými mnohem hanlivějšími.
Využívání těchto označení napomůže mimo jiné (viz výše) k podpoře subjektivity těch, kteří mohou vyhledávat pomoc sociální práce a tím podporovat jejich zplnomocnění v souladu s principy antiopresivní sociální práce, která cílí na nahrazení utlačivých a kontrolujících vztahů ve společnosti těmi založenými na respektu a rovnoprávnosti (Dominelli, 2002). Do středu pozornosti se tak dostává důraz na rozdíly, rozmanitost a inkluzi (Brown, 2012).
Použitá literatura a zdroje
GLUMBÍKOVÁ, K., GOJOVÁ, A., GŘUNDĚLOVÁ, B. 2019. Critical Reflection of the Reintegration Process through the Lens of Gender Oppression: The Case of Social Work with Mothers in Shelters. European Journal of Social Work, 22(4), 575–586.
BROWN, M. 2012. Gender and Sexuality I: Intersectional anxieties. Progress in Human Geography, 36(4), 541–550.
CONNELLY, D. R. 2000. Homeless Mothers: Face to Face with Woman and Poverty. Minnesota: Univerzity of Minnesota Press.
COSGROVE, L., FLYNN, Ch. 2005. Marginalized Mothers: Parenting Without a Home. Analyses of Social Issues and Public Policy, 5(1), 127–143.
DOMINELLI, L. 2002. Feminist Social Work: Theory and Practice. Basingstoke: Palgrave Macmillan.
HRADECKÝ, I. 2006. Konflikt, bezdomovci a veřejný prostor. Tematická zpráva. Praha: Naděje.
DE VITO, J. 2008. Základy mezilidské komunikace, Praha: Grada.
KELLER, J., KOMENDA, A. 1993. Úvod do sociologie pro právníky. Sociální kontrola a deviace. Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého v Olomouci.
MUNKOVÁ, G. 2004. Sociální deviace: přehled sociologických teorií. Praha: Karolinum.
PIECHOWICZ, M., PIOTROWSKI, A., PASWA-WOJCIECHOWSKA, B. 2014. The Social Rehabilitation of Homeless Women with Children. Acta Neuropsychologica, 12(4), 469–482.
Kateřina Mikulcová,
Katedra sociální práce, Fakulta sociálních studií, Ostravská univerzita
