Využití společných supervizí pro pracovníky sociálních služeb a orgánu sociálně-právní ochrany dětí není v současnosti příliš běžné. V dubnu a květnu proběhly dvě společné supervize dvou sociálních pracovníků sociálně aktivizační služby a pracovnice Orgánu sociálně-právní ochrany dětí, které se týkaly jedné klientské rodiny. V tomto textu bychom rádi shrnuli důvody, které nás vedly k uspořádání společné supervize, v čem tato společná supervize pomohla naší další práci, a v čem tedy může být inspirací pro další sociální pracovníky.
Co vedlo k rozhodnutí uspořádat společnou supervizi
Společně s kolegou jsme klíčovými pracovníky klientky a jejího partnera, kteří se v současnosti starají o pět dětí. Rodina je dlouhodobým klientem sociálních služeb a stejně tak má nařízen dohled OSPOD od narození dětí po zjištění závažných a opakovaných pochybení v péči rodičů. V roce 2014 a na začátku roku 2015 byla situace v rodině vyhrocená – partneři se po rozchodu vrátili k sobě, díky nenahlášení této skutečnosti na Úřadu práce neměla rodina vyřízené dávky a ocitla se bez peněz. Situace se příliš nezlepšila ani během března a dubna, kdy se ani přes intenzivní spolupráci všech tří pracovníků nedařilo rodinnou situaci stabilizovat. Na principu case managementu proběhlo v minulosti několik případových konferencí a setkání s rodinou na OSPOD. S kolegou jsme situaci rodiny opakovaně řešili na supervizích, stejně tak pracovnice o rodině několikrát mluvila na intervizích a supervizích OSPOD a také na Magistrátu města Brna před komisí pro SPOD.[1]
V této situaci jsme se společně s kolegou a pracovnicí OSPOD shodli na tom, že nás všechny frustruje, že poměry v rodině se ani přes intenzivní mnohaletou podporu všech pracovníků nijak výrazněji nemění a již několik let zůstávají stejné. Zároveň jsme se shodli, že odebrání dětí z rodiny do ústavní péče je až krajním řešením a je nutné přihlédnout k vzájemným citovým vazbám mezi členy rodiny a snaze rodičů.
V tento okamžik vznikl nápad uspořádat společnou supervizi, od které jsme si slibovali nový pohled na celou situaci, ujasnění si společného cíle, neboť je nutné si uvědomit odlišné pozice a kompetence ve vystupování a spolupráci s rodinou. A možná nějakou další inspiraci pro práci s rodinou. Vybrali jsme několik možných supervizorů, které jsme oslovili a určili termíny. Rozhodli jsme se rozdělit supervizi na dvě části, s časovým rozestupem jednoho týdne.[2]
Společná supervize – proč ano
Na společné supervizi jsme zažili spoustu okamžiků, které nás nějakým způsobem vykolejily, ale ve výsledku nás posunuly v naší práci dál. Během představování situace v rodině a naší pozice v ní nám supervizor řekl, že z našeho vyprávění přímo čiší mateřský přístup vůči oběma rodičům. Poukázal na fakt, že všichni často používáme spojení „nedošli jsme k lékaři“ nebo například „nepodařilo se nám“ i tam, kde mluvíme o věcech, které dělala rodina samotná. Zde jsme si uvědomili, že na sebe bereme větší zodpovědnost za rodinu, než je dobré – jak pro nás, pracovníky, tak pro to, aby rodina byla schopna do budoucna fungovat samostatněji.
Na konci prvního setkání před nás supervizor položil otázku, zda by o děti nebylo postaráno lépe mimo rodinu – v náhradní rodinné nebo ústavní péči. Podle jeho názoru by bylo v tomto konkrétním případě vhodné tuto možnost zvážit. Tato otázka nás zaskočila. Ne proto, že bychom nad touto možností nikdy neuvažovali, situace v rodině přece jen byla již několikrát tak zvaně „na hraně“. V ten okamžik jsme měli spíše potřebu obhájit, proč by podle nás děti v rodině měly zůstat. S kolegou jsme tuto otázku během týdne, který nás dělil od další supervize, probírali znovu a znovu. Později jsme se shodli na tom, že za naší reakcí na otázku odebrání dětí z rodiny stál částečně mesiášský komplex či profesní pýcha, kdy jsme odebrání dětí z rodiny vnímali jako naše selhání coby sociálních pracovníků. Dalším a silnějším argumentem pro nás bylo i přesvědčení, že dětský domov nevidíme z dlouhodobého pohledu jako řešení. Mnoho našich klientů prošlo dětským domovem, aby se ocitli ve stejné situaci jako jejich rodiče. Velkou roli zde určitě hraje i fakt, že díky věkovému rozpětí dětí by bylo jen obtížné umístit děti do ústavního zařízení společně. To jsme vzhledem k citovým vazbám mezi dětmi vnímali jako něco, co by jim spíše ublížilo než jakkoliv pomohlo. Stejně tak jsme si byli vědomi vztahu rodičů vůči dětem. Zamyšlení nad otázkou odebrání dětí z rodiny nám umožnilo ujasnit si naši pozici – včetně toho, že jsme si připustili, jakou roli v našem přístupu k rodině hraje profesní pýcha / pocit profesního selhání, a ujasnili si, že v odebrání dětí nevidíme řešení současné situace v rodině. Uvědomili jsme si, že musíme rodině nechat prostor pro (občasná) selhání stejně jako odmítnutí.
Na základě tohoto stanoviska nám supervizor během druhé schůzky navrhl konkrétní postupy, které by vedly ke zmocňování rodičů, a upozornil nás na to, že stále půjde o dlouhodobý proces. Jedním z těchto návrhů bylo zachování autenticity – tedy to, že nemáme před rodiči skrývat své vlastní pocity, ale vyjadřovat a pojmenovávat je, aby věděli, na čem s námi jsou, a také proto, aby se sami naučili vyjadřovat své emoce.
Během supervize vznikl i bezpečný prostor pro vyjasnění si některých neshod v naší práci. Například zajištění potravin z potravinové banky během únorové krize v rodině bylo ze strany pracovnice OSPOD vnímáno jako znekompetentnění klientů, přestože jsme k tomu kroku dospěli po dlouhé úvaze a obavách z toho stejného a rodině jsme pomoc vysvětlili jako mimořádnou a výjimečnou. Zde jsme si uvědomili, že komunikace z naší strany v tomto případě nebyla dostatečná.
Kromě konkrétních doporučení a reflexe našich rolí při práci s rodinou vidíme hlavní výhodu společné supervize v možnosti setkání všech zaangažovaných pracovníků z různých institucí v bezpečném prostředí s externím supervizorem. To nám pomohlo otevřeně formulovat své názory a pocity a zjistit tak, že máme všichni stejný cíl a stejný názor na situaci v rodině, byť každý zastáváme vůči rodině jinou pozici. Též nás společná supervize utvrdila v tom, že při práci s rodinou děláme maximum a že naše práce má smysl. Zároveň jsme si uvědomili, že musíme nechat rodině prostor pro odmítnutí určitých kroků spolupráce a pro občasné selhání.
Shrnutí, inspirace do budoucna?
Rozhodnutí uspořádat společnou supervizi a ne například případovou konferenci s rodinou vycházelo z toho, že nešlo o konkrétní potřeby klientů, ale o potřeby pracovníků. Na supervizi jsme řešili osobní pocity, šlo o jakousi duševní očistu pracovníků. Společnou supervizi hodnotíme pozitivně, jak ve vztahu k naší práci s rodinou, tak i s ohledem na další společnou spolupráci s OSPOD. Dovolila nám vyříkat si některé frustrace z naší práce i věci, které mohly spolupráci narušovat. Umožnila nám také upřesnění si pravidel spolupráce a sjednocení pohledu na jednotlivé pozice pracovníků v rámci case managementu. Díky tomu ji vnímáme i jako dobrý prostředek v profesním posunu.
