O domácím násilí se v posledních letech mluví nahlas, k obětem domácího násilí se dostávají informace, které jim pomohou méně se stydět, méně se obviňovat za stav věcí, za zkažené partnerství, za to, že si to nechávají líbit, za cokoli, za co se obviňovat lze. Pomáhají jim uvědomit si, že situace, ve které se nacházejí, není běžná, a je dobré s ní něco udělat. Bránit se.
Když s rodinami, ve kterých domácí násilí probíhalo, pracujete, zvyknete si. Zvyknete si na to, že jeho oběti dlouho snášely nesnesitelné, snažily se vycházet s partnerem, se kterým to nebylo možné, nechaly si postupně, nejprve velmi nenápadně, brát životní prostor, posléze důstojnost. Nakonec jim pomohl už jen jakýsi zbytek pudu sebezáchovy se z té situace dostat. Stud jde stranou, když jde o život.
Násilí je prostředkem, jak mít vše pod kontrolou, jak znehybnit vůli osoby, se kterou žiji, jak vládnout neomezeně. Násilí je patologický způsob vztahu. Potřeba kontroly vede k zneschopňování oběti, ta se stává závislou na vůli „schopnějšího, moudřejšího, dospělejšího, který ví vše lépe“, a jediný tak má právo rozhodovat, určovat způsob trávení času, určovat priority finančních toků, vybírat vhodnou školku pro jejich společné dítě atd.
Našli jsme a dali obětem nástroje, jak ze situace domácího násilí vystoupit. Naučili jsme se tento jev jasně pojmenovávat, naučili jsme se pracovat s oběťmi domácího násilí, učíme se pracovat s celým systémem – rodinou, ve které se domácí násilí vyskytuje. Ještě neumíme zabránit těm, kteří jsou na ně zvyklí, aby v něm pokračovali skrytou, méně zřetelnou, ale neméně nebezpečnou formou.
|
Právnické okénko: Z právního pohledu je déledobé i nekontaktní obtěžování či ponižování považováno za omezování osobní svobody (§231 zák. č. 40/2009 Sb., trestní zákoník) nebo nebezpečné pronásledování neboli stalking (§354 zák. č. 40/2009 Sb., trestní zákoník). Jde o opakované omezování projevu a konání dané osoby, na osobu je vyvíjen nátlak, vyvolávání strachu a obav, dochází ke zneužívání nadřazenosti a demonstraci moci. Dlouhodobý nátlak a ponižování nabourává integritu osoby. |
V případě rozpadu rodinného systému násilník, který obvykle odmítá terapii, přenáší své mocenské potřeby do následné rodičovské komunikace byť „jen“ e-mailové, které se mezi bývalými partnery nedá vyhnout.
Domnívám se, že tak, jak jsme dlouhá léta přijímali mýty o tom, že domácí násilí se přece pozná, že rodina si má vše vyřešit sama za zdmi domova, že oběť se pozná („on, ona přece nemají žádné modřiny“), že násilník se pozná („Vždyť Pepa je slušný člověk“), stejně tak jsme nyní tolerantní k pokračování domácího násilí po rozpadu rodinného systému v situacích, kdy se bývalí partneři musí domlouvat v souvislosti se životem společných dětí.
Na kontrolu života své oběti si násilník zvyká. Zvyk zůstává, i když se oběť vymaní ze své role oběti. Kdykoli má možnost tento zvyk uplatnit, uplatní jej. Zeslabená a sebeobviňující se druhá strana – oběť pak dostává za úkol komunikovat s násilníkem prostřednictvím SMS zpráv, e-mailové komunikace – je třeba se domlouvat o dětech. Útlak, ponižování, znehodnocování, obviňování se pak jenom přizpůsobí jiné formě kontaktů, pocity viny neubírají na intenzitě a jakákoli terapie se míjí možným účinkem, oběť zůstává obětí, trauma se obnovuje, prohlubuje.
„… doufám, že se Alenka zase nenastydla z toho, jak jí v té zimě při předávání před domem bezdůvodně, hystericky, násilně, a neurvale svlékáš… ona pozná, kdo ji má rád…
… je smutné, že ani po roce jsi nic nepochopila… ty nikdy nic nepochopíš…
… dále tě žádám o zaslání přehledu školního prospěchu našich dětí za měsíc září 2013, a to po jednotlivých předmětech a dnech…
… jednou i ona pochopí, že jsi jí sobecky a zbytečně zničila rodinu… měla bys vyhledat psychiatrickou péči…“
A tak zdánlivě bezpečné věty, zasazené do kontextu jiných sdělení, znovu útočí, utlačují, zneschopňují. Pro ty, kteří nebyli v situaci obětí domácího násilí, mohou být následující vybrané věty téměř neutrální, či lehce směšné. Pro ty, kteří si jím prošli, jsou jedovatými šípy, prohlubujícími sekundární viktimizaci obětí domácího násilí.
Pracovníci orgánu SPOD, krizových či terapeutických center a dalších organizací pracujících s rodinou by tuto degradující formu komunikace neměli přecházet jako samozřejmý průvodní jev rozvodových a rozchodových sporů. Rodič napadající druhého rodiče musí od přestavitelů sociálně-právní ochrany dítěte být jasně informován, že urážky a ponižování druhého rodiče či vyhrožování jsou zcela nepřípustné, navíc přímo ohrožuje psychický vývoj dítěte. OSPOD může rodiči – agresoru doporučit podpůrné služby, jak zvládnout situaci a komunikaci vhodnější formou. Velmi dobrá jsou též řízená mediační setkávání a omezení ostatní osobní komunikace. Pokud jsou zdroje podpory vyčerpány či odmítány, je třeba alespoň situaci monitorovat. Zejména u doložitelné formy patologické interakce je třeba zakládat její příklady do spisu a použít jako podklad pro případná soudní jednání, ať již pro opatrovnické, občansko-právní či trestní řízení.
