Předkládanou knihu s názvem Dokázal jsem, že to dokážu…[1] si dovolím označit jako dílo ojedinělé na českém trhu s publikacemi v oblasti sociální práce či sociální pomoci. Knihou se prolíná hluboký lidský příběh sociálního pracovníka, vysokoškolského pedagoga, supervizora, mladého jedince, který před úspěšným kariérním vrcholem oslepne. A co dál? Jak dál žít? Jak žít slušně, na úrovni, ve standardu většinové společnosti? Kde hledat smysluplnost života? To jsou otázky, které se snaží autor v publikaci zodpovědět. Publikace tak získává neotřelý multidisciplinární přesah.
Publikace je rozdělena do pěti kapitol. Jednotlivé kapitoly jsou označeny jen římskými číslicemi a nenarušují tak plující text autobiografického příběhu. Autor v publikaci nezapře své povolání sociálního pracovníka, sociálního analytika a supervizora a pedagoga. Celý text prokládá sociálními, socioekonomickými a geografickokulturními analýzami a případovými studiemi. Analýzy a kazuistiky se v textu jeví jako neuzavřené, polootevřené. Toto je ale záměr autora. V časové ose třiceti let popisuje sociologické sondy a analýzy vývoje společnosti v tržní ekonomice a spotřební kultuře s vybranými výhodami a riziky. Celý příběh se odehrává v ostravském regionu, specifickém vysokou nezaměstnaností a rizikovostí sociální exkluze. První kapitola nahlíží na způsob života a do životních aspirací v období po roce 1989. Na divokou dobu plnou změn nejen ekonomických, ale především společenských, sociálních. Hledání nových rolí ve společnosti a na otevřeném trhu práce naznačuje nenápadně se vytvářející nová a nečekaná sociální rizika, která občany stratifikuje do nových pozic.
Ve druhé kapitole se autor zaměřil na vzdělávací a kariérní postoje a příležitosti mladých lidí. Analyzuje hodnotu české koruny a její hodnoty koupěschopnosti takových atributů, jako je letenka či jízdenka vlakem. Jasně popisuje změnu hodnot a cen a zvyšování dostupnosti vybraných atributů spotřebního života. Snad až s jistou dávkou ironie definuje informační zdroje a způsoby komunikace v časech předinternetových a předmobilních. Např. k tomuto tématu se později v textu vrací a naznačuje nejen výhody, ale především sociální rizika datové komunikace mladých. Neopomíjí také fenomén nezaměstnanosti a společenské odsouzení nezaměstnaného jako lenocha. Frustrovaný mladý člověk se tak stále intenzivněji snaží vymanit se ze stereotypů a sociálního marasmu, protože jedině zaměstnání v továrně je přípustné. Snaha o zlepšení svého sociálního statusu volně přechází do třetí kapitoly. Tuto kapitolu autor pojal jako vhled do vývoje českého školství především vyššího odborného, vysokoškolského v oborech sociální práce a ekonomika. Tento vhled, ač subjektivní, je zásadní nejen z pohledu studenta, ale i z pohledu pedagoga. Tyto role se v jistý čas v kariérním životě autora prolínají. V textu se prolíná i role podnikatele ve vzdělávání a sociální oblasti. Zakládá vlastní vzdělávací instituci a snaží se definovat tzv. vzdělávací impotenci a minimální kreativitu, invenci nejen ve vzdělávání, ale i v sociální pomoci. Sociální systém jako by zaspal a není schopen efektivně reagovat na společenské výzvy. Systém, nebo lidé? Na vrcholu svého osobního úspěchu dochází k životní tragédii. Tuto životní krizi barvitě popisuje v následné čtvrté kapitole. Pojednává o náhlém onemocnění a nenadálé ztrátě zraku. Publikace tak dostává novou dynamiku a zkušenostní záběr. Autor naturalisticky až brutálně popisuje své zkušenosti z nemocničního prostředí. Nulovou empatii u ošetřujícího personálu, neochotu řešit životní potřeby dynamického jedince, pacienta a následné sociální služby.
Čtvrtou kapitolu považuji za zásadní pro většinu interventů, sociální pracovníky a osoby pomáhající v krizi včetně psychiatrů a psychoterapeutů. I autor prakticky i teoreticky zkušený se v životní krizi ztrácel a hledal pevnou půdu pod nohama. Zapojoval vlastní autoregulaci, nezdolnost, existenciální přístup v terapii, snad i pozitivní psychologii. Přesto text provází pláč, bolest, strach a násilí. Zažil diskriminaci v blízkém i vzdáleném okolí.
Postupně se zvedl z podlahy a jako expert na řešení životní krize se vrátil na akademickou půdu. Vytvořil si vlastní integrativní psychoterapeutický přístup nevidomého terapeuta a otevřel si vlastní praxi.
Pátou kapitolou však publikace optimisticky nekončí. Autor hořce popisuje a konstatuje nefunkčnost neziskového sektoru, minimální přesah sociální inkluze, nefunkční chráněný trh práce. Barvitě až úsměvně líčí způsoby sociálního šetření sociálních pracovníků. Neochotu zaměstnavatele vytvořit inkluzivní prostředí, nulovou empatii okolí a rabování dotačních programů.
Autor zažil a prožil příliš mnoho zkušeností na jednu knihu, i tak se mu podařilo shrnout zásadní atributy posledních třiceti let v rozvoji české společnosti na úrovni sociálních služeb, sociální pomoci, a vzdělávání.
Hluboký lidský příběh popsaný v této publikaci je vhodně a dostatečně doplňován socioekonomickými analýzami a případovými studiemi každodenních problémů nejen zrakově znevýhodněného jedince. Popisuje také jeho okolí jak v upevnění partnerského vztahu, tak diskriminace, obelhávání, zneužívání až podvádění, a to především na akademické půdě a kolegy z pomáhajících profesí.
Publikace je určena širokému spektru čtenářů, kteří sociální pomoc, sociální podnikání či terapii myslí vážně. Především ji doporučuji sociálním pracovníkům, kteří mohou v textu nalézt odpovědi na vybrané, tabuizované témata. Obdobně je vhodná i pro pedagogy pomáhajících oborů s minimální praktickou zkušeností, naleznou zde podněty pro výuku. Publikace je vhodná také jako cvičebnice pro studenty nejen vysokých škol, kteří v analýzách a případových studiích mohou hledat řešení či pochybení sociálních intervencí.
S úctou a skromností mohu konstatovat, že takováto publikace českého autora zakotvená v českých reáliích zde dosud chyběla.
Radek Konečný
Poznámky:
Autor recenze se dlouhodobě věnuje problematice sociální inkluze, bezbariérovosti v urbánní zástavbě, lektorské činnosti.
[1] PASTRŇÁK, R. Dokázal jsem, že to dokážu… Praha: Jiří Nosek – KLIKA, 2019. ISBN 978-80-88298-37-3.
