Moudrost praxe sociální práce je relativně novým tématem. Současnost před nás, pracovníky a pracovnice pomáhajících profesí, klade stejné jako generacím před námi i zcela nové výzvy. Individuální, společenské, klimatické, technologické atd. Díky faktu, že pro tuto „novou dobu“ v lidské historii, nedisponujeme dosud dostatečně ověřenými teoriemi a metodami práce, musíme zaměřit pozornost na aktuální moudrost praxe, která nám umožňuje tyto výzvy zvládat, jak ji definovali mimo jiných Chu a Tsui (2008, s. 52): „Moudrost praxe je produktem protnutí teorie a praxe. Je to výsledek převedení teorií do aktuálního kontextu zprostředkovaného skrze osobní sdělení. Je plodem sociální práce a osobních hodnot spojených s morálním a praktickým vyhodnocením, co je pro klienta nejlepší.“ Supervize může být výjimečným prostorem, kde tyto zkušenosti mohou být cizelovány právě do podoby vědomé moudrosti praxe. Základním nástrojem pro zvědomování nevědomého, či jinak řečeno přesouvání vědění z tacitního do explicitního, je reflexe, jak potvrzují při analýze tacitních znalostí Šíp a Švec (Šíp, Švec, 2013, s. 664). Reflexi můžeme obecně rozlišit na dvě základní části. První je reflexe procesu, tedy toho co se dělo zpětně, krok za krokem. Druhou částí je sebereflexe, kdy zaměříme pozornost na sebe, své myšlení a prožívání v dané události. Dnes je již nezpochybnitelná role prožívání (Hájek 2002) v procesu poznávání. Supervize je skvělé místo pro tuto podrobnou reflexi, už jen díky vyhrazenému času a bezpečnému místu, kde se na tuto reflexi systematicky zaměřujeme s podporou supervizora a kolegů.
Chcete-li zobrazit tento obsah, musíte být předplatitelem časopisu.
Nemáte předplatné? Objednejte si ho.
