Druhý ze tří článků na téma oznamovací/překažovací povinnosti naleznete zde.
Třetí ze tří článků na téma oznamovací/překažovací povinnosti naleznete zde.
Oznamovací a překažovací povinnost je tématem, které řeší pracovníci napříč pomáhajícími profesemi. Souvisí s řadou otázek a není snadné najít ty „správné“ odpovědi a strategie řešení. Internetový prostor, kam sociální práce stále více proniká, klade tyto otázky v novém kontextu. V roce 2019 se uskutečnila konference s názvem Oznamovací povinnost v internetovém prostoru, která mapovala současnou situaci v této oblasti. [1] Tři prezentované články jsou shrnutím sdělení z konference, kde zmíněné téma bylo reflektováno z řady úhlů pohledu a jsou doplněny našimi zkušenostmi z praxe.
Oznamovací a překažovací povinnost v české legislativě
Při výkonu sociální práce nejen v internetovém prostoru je nezbytná znalost § 367 trestního zákoníku (dále jen TZ) – nepřekažení trestného činu a § 368 TZ – neoznámení trestného činu. Bez důkladné znalosti těchto ustanovení se může stát, že se některé události zbytečně hlásí, a to i přes nesouhlas klienta, a navíc tak pracovníci porušují povinnou mlčenlivost. Jindy se naopak vážný trestný čin nehlásí a tím se vystavuje pracovník nebo organizace postihu. Je třeba vědět, že se neoznamuje každý trestný čin, ale jen zákonem taxativně vymezený.
Mezi pracovníky je znám především pojem oznamovací povinnost, o překažovací povinnosti nemívají pracovníci bližší povědomí. Pro lepší orientaci v tématu lze tedy konstatovat, že se překažuje to, co někdo právě páchá či připravuje, a oznamuje se to, co se již stalo.
Na tomto místě vybíráme trestné činy, se kterými jsem se setkala ve své praxi a které spadají do povinnosti překažovací (výčet všech trestných činů lze najít v TZ): zneužití dítěte k výrobě pornografie, znásilnění, pohlavní zneužití, týrání svěřené osoby, těžké ublížení na zdraví, nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy a další.
Trestné činy z oblasti sociální práce, na které se vztahuje oznamovací povinnost (opět lze výčet všech trestných činů najít v TZ), se v některých případech liší. Při bližším porovnání je zřejmé, že zmíněné paragrafy nejsou ve výčtu trestných činů totožné, a to může být pro pracovníky matoucí. U překažovací povinnosti si lze všimnout, že se mimo jiné vztahuje na znásilnění, pohlavní zneužití, ale u § 368 se na tyto trestné činy oznamovací povinnost nevztahuje. Tedy, pokud se již např. znásilnění stalo a nehrozí jeho opakování – nevzniká povinnost oznamovat, stejně tak se nemusí oznamovat již proběhlé pohlavní zneužívání, u kterého nehrozí opakování. Tato pasáž však bývá velmi náročná na vyhodnocování celé situace.
V obou paragrafech TZ se hovoří o tom, že je nutné, aby byla splněna hodnověrnost způsobu, kterým se o tom pracovník dozví, což je diskutabilní například vzhledem k poradenství přes chat, kde zůstává identita klienta skrytá podle toho, jaké údaje o sobě napíše.
Jestliže se pracovník rozhodne danou situaci oznámit, prolamuje tím také povinnost mlčenlivosti (viz Zákon o sociálních službách 108/2006 Sb.). Porušení povinné mlčenlivosti se nedopustí, pokud oznamuje to, co požaduje zákon, naopak pokud oznamuje nad rámec zákonné povinnosti, porušuje tím rovněž zákonem závaznou mlčenlivost, a mohl by být dle zákona sankcionován. V tomto se pracovníci v sociálních službách / sociální práci odlišují od běžné veřejnosti, která může oznamovat cokoliv, i když nejde o trestný čin vázaný zákonem. Profesionálové musí však důsledně zvažovat, kdy věc oznámit a kdy prolomit mlčenlivost, neboť jsou tyto dvě věci často v konfliktu (Stříteský, 2019).
Komu oznamujeme
Oznámit stanovené trestné činy je potřeba co nejdříve a bez odkladu, jak ostatně určuje zákon. Tyto trestné činy je nutné oznámit konkrétně státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu. Oznámit trestný čin by měl vedoucí organizace, může to učinit osobně nebo písemně.
Sociální služby v internetovém prostoru
Dosud neexistuje žádná ucelená informace o tom, jak sociální služby / sociální práce využívají pro svoji práci internet a jeho komunikační technologie (Charvátová, 2017). Naše praxe supervizorů ukazuje, že využívání internetu a sociálních sítí je v současnosti v sociální práci a sociálních službách již standardní záležitostí, což se potvrdilo při koronavirové pandemii, kdy i organizace, které neměly s tímto způsobem komunikace zkušenosti, musely pružně zareagovat a využít tyto technologie při práci s klienty.
Pro práci s klienty lze využívat e-mailovou formu komunikace, dále komunikaci přes web-based message system v rámci webových stránek poskytovatele služby, VOIP – voice over internet protocol, tzv. telefonování přes internet. Další formou je chat nebo videohovor. V každém typu komunikace je možné, že se objeví téma týkající se oznamovací/překažovací povinnosti.
Anonymita klienta sociálních služeb versus online anonymita
Šmahel (2003) rozděluje internetovou anonymitu na anonymitu objektivní a subjektivní. Objektivní anonymita souvisí se skutečnou možností dohledat klientovu identitu. Subjektivní anonymita souvisí naopak s tím, co si klient myslí o své anonymitě na internetu, jaký je jeho vlastní, subjektivní názor na míru jeho utajení.
Je na organizaci, která využívá ke své práci internetovou komunikaci s klientem, aby přemýšlela o nastavení svých služeb v tomto prostoru a aby si byla jistá i tím, jak dohledatelný je klient píšící s tématem, které se dotýká oznamovací či překažovací povinnosti.
Platí, že IP adresa (internet protocol) je osobním údajem klienta. Podle IP adresy je možné přibližně určit polohu zařízení a při běžném používání webových aplikací i s poměrně vysokou mírou jistoty identifikovat jednotlivého uživatele nebo počítačovou síť, přes kterou přistupuje do internetu, například síť zaměstnavatele, školy atd. (www.gdpr.cz).
Na poli linek důvěry se diskutuje téma důvěrnosti a anonymity, které patří k základním posláním těchto služeb zaměřených na krizovou intervenci. Je nutné si však uvědomit, že anonymita nemůže být absolutní, a to právě s ohledem na oznamovací/překažovací povinnost i v rámci internetové komunikace. Pracovníci těchto institucí jsou si vědomi přítomného etického dilematu, ve kterém stojí na jedné straně důvěra klienta, který si často nepřeje, aby se jeho příběh kdekoliv oznamoval, a na druhé straně zákonná povinnost takový příběh oznámit. Je tedy zřejmé, že je třeba klienty informovat o tom, že nemůžeme vždy dodržet plnou anonymitu a důvěrnost, například na webových stránkách organizace a je také třeba, aby pracovníci měli povědomí o míře dohledatelnosti případného klienta. V případě e-mailové komunikace máme IP adresu klienta plně k dispozici a klient je poměrně snadno dohledatelný – alespoň na úroveň města, ulice či bytové jednotky (Mikulová, 2019). Často lze jednoduše zjistit, z jakého počítače byl e-mail odeslán a kudy internetem putoval.
Naopak chatovou komunikaci s klientem lze nastavit dle rozhodnutí organizace samotné na různých úrovních. V ČR zatím neexistuje zákon, který by organizacím nařizoval, zda uchovávat IP adresu klienta, nebo ji naopak neuchovávat (Lazecký, 2019). Služba lze nastavit směrem k maximální anonymizaci klienta, či naopak k jeho maximální možné identifikaci, anebo volit mírnější cestu mezi oběma vyhraněnými možnostmi. Organizace si musí být vědoma, co pro ni a její klienty bude nejvýhodnější (Mikulová, 2019). I přesto, že se rozhodne chránit klienta vysokou mírou anonymizace, nezbavuje ji to oznamovací a překažovací povinnosti. Vysoká míra anonymizace povede k tomu, že klient může být obtížněji dohledán nebo nemusí být dohledán vůbec, a to i v případě, že by to vedlo například k záchraně jeho života. Jde zde o etické dilema klientova práva na sebeurčení a pracovníkovu povinnost ochránit jeho zdraví. Naopak organizace, která se rozhodne využít nastavení, jež vede k maximální identifikaci klienta, může nadále zůstávat v konfliktu s přáním klienta a nezasahovat do jeho situace.
Proces vyhodnocování těchto náročných situací, roli supervize i OSPD v této oblasti je rozebrán v dalších článcích autorů Michala Horáka a Jitky Horákové.
Andrea Lásková
Použitá literatura a zdroje
[1] Tuto konferenci organizovala Modrá linka, která poskytuje kromě telefonické krizové pomoci i poradenství prostřednictvím e-mailu, chatu, Skype a web-based message systému. Poskytuje rovněž výcviky v internetovém poradenství (www.modralinka.cz).
CHARVÁTOVÁ, M. 2017. Sociální sítě a Internet a jejich využití v sociální práci. Bakalářská práce. Vedoucí práce: PaedDr. Karel Myška, Ph.D. Hradec Králové: Univerzita Hradec Králové, Ústav sociální práce.
LAZECKÝ, L. 2019. Možnosti provozovatelů internetových systémů z hlediska případné spolupráce s orgány činnými v trestním řízení. Příspěvek Konference: Oznamovací povinnost v internetovém prostoru. 7.11. 2019. Brno, Modrá linka.
MIKULOVÁ, P. 2019. Představení a objasnění hranic anonymity potenciálních klientů internetové poradny. Příspěvek Konference: Oznamovací povinnost v internetovém prostoru. 7.11. 2019, Brno. Modrá linka.
Obecné nařízení o ochraně osobních údajů. 2021. [cit. 21. 3. 2021]. Dostupné z: www.gdpr.cz.
STŘÍTESKÝ, M. 2019. Právní úprava, z níž oznamovací povinnost vyplývá. Příspěvek Konference: Oznamovací povinnost v internetovém prostoru. 7.11. 2019, Brno. Modrá linka.
STŘÍTESKÝ, M. 2017. Zamyšlení nad oznamovací povinností psychologů jako pracovníků v pomáhajících profesích. Psychologie roč.11 č.4, 2017, dostupné na https://e-psycholog.eu/pdf/stritesky.pdf
ŠMAHEL, D. 2003. Psychologie a internet. Dospělí dětmi, děti dospělými. 1. vyd. Praha: Triton.
Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník.
Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách.
