Trest plní vůči pachateli jednak funkci represívní (ochrana společnosti), ale také je zde (resp. by měl být) přítomen moment individuální prevence (výchova pachatele k řádnému životu). V předchozím trestním zákoníku byl v ust. § 23 odst. 1 vymezen účel trestu takto: „Účelem trestu je chránit společnost před pachateli trestných činů, zabránit odsouzenému v dalším páchání trestné činnosti a vychovat jej k tomu, aby vedl řádný život, a tím působit výchovně i na ostatní členy společnosti.“ Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, již účel trestu explicitně nevymezuje.
Nicméně zásady, postupy a nástroje, které mají přispívat k nápravě odsouzeného během výkonu trestu, k předcházení recidivy a opětovnému začlenění odsouzeného do společnosti se prolínají zákonem č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody (dále jen ZVTOS) a prováděcí vyhlášky k němu.[1] Po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody hrají svoji roli sociální kurátoři, příp. pracovníci Probační a mediační služby.
Předpokladem pro práci s odsouzeným během výkonu trestu je znalost jeho potřeb, postojů a sociálních návyků. Je třeba rovněž zmapovat rizikové oblasti, hledat příčiny páchání trestné činnosti, poznat osobnost odsouzeného. K tomu slouží komplexní diagnostika odsouzeného, která se provádí po nástupu do výkonu trestu odnětí svobody a podílí se na ní odborní zaměstnanci Vězeňské služby ČR (dále jen VS). Komplexní zpráva je shrnutím výsledků psychologického, pedagogického, případně lékařského posouzení a jiných dostupných materiálů k osobě odsouzeného.[2]
Programy zacházení s odsouzenými
Na základě zpracovaných zpráv odborných pracovníků je pro odsouzeného navržen tzv. program zacházení.[3] Program zacházení je tvořen aktivitami v několika oblastech. Jedná se o pracovní, vzdělávací, speciálně výchovné a zájmové aktivity a dále o oblast utváření vnějších vztahů. Pracovními aktivitami se přitom rozumí zaměstnávání, vykonávání prací potřebných k zajištění každodenního provozu věznice nebo pracovní terapie. Vzdělávací aktivity mohou mít podobu vzdělávání na středním odborném učilišti, učilišti nebo odborném učilišti, vzdělávání vedeného či kontrolovaného zaměstnanci VS či vzdělávání v korespondenčních kurzech a v síti základních, středních, vyšších odborných nebo vysokých škol. Speciálně výchovné aktivity mohou spočívat v terapiích (sociální výcvik, psychoterapie, arteterapie, pohybová terapie), sociálně-právním poradenství nebo tréninku zvládání vlastní agrese.[4]
Vězeňská služba rovněž v rámci programu zacházení uplatňuje programy směřující k určitým skupinám odsouzených. Tyto programy bývají před svým zavedením ve věznicích pilotovány, ověřovány a následně schváleny ředitelem odboru výkonu vazby a trestu Generálního ředitelství VS. Patří mezi ně např. program 3Z (Zastav se, Zamysli se a Změň se), jehož hlavním cílem je vést odsouzené k náhledu na trestnou činnost, uvědomit si a přijmout konkrétní důsledky vyplývající z jejího páchání. Odsouzení jsou motivováni k získání nových sociálních dovedností a k nekriminálnímu soběstačnému způsobu života po propuštění. Dalším programem je program GREPP, který je určen pro pachatele trestných činů spáchaných na dětech – týrání dětí, sexuální zneužívání včetně komerčního zneužívání dětí. Program TP 21 Junior je určen pro mladistvé odsouzené muže a má minimalizovat násilné projevy odsouzených snížením jejich aktuální, situačně podmíněné hladiny agresivity.[5] Domnívám se, že právě cílené působení na konkrétní odsouzené podle jejich potřeb je cestou, jak dosáhnout změny v chování těchto odsouzených a jak účinně předcházet recidivě.
Plnění programu zacházení je v pravidelných intervalech vyhodnocováno[6] a úspěšnost je důležitým faktorem pro rozhodování o dalším směřování odsouzeného. Přihlíží k ní např. soud při rozhodování o žádostech o přemístění do mírnějšího typu věznice[7] nebo o žádostech o podmíněné propuštění. Od plnění či neplnění programu zacházení se rovněž odvíjí zařazení odsouzeného do tzv. prostupných skupin vnitřní diferenciace (dále jen PSVD)[8]. Zařazení do první, tedy nejlepší skupiny s sebou přináší různé výhody oproti zařazení do třetí (nejhorší) skupiny. Při zařazování do PSVD se kromě plnění programu zacházení zohledňují rovněž uložené kázeňské tresty nebo naopak odměny. Skutečnost, ve které PSVD je odsouzený zařazen, má tedy rovněž zásadní význam pro to, zda soud vyhoví žádostem o podmíněné propuštění. Odsouzený, který není zařazen v době podání žádosti do I.PSVD, má pramalé šance na to, že soud jeho žádosti vyhoví.
Působení dalších odborníků z prostředí mimo věznici
Během výkonu trestu na odsouzeného kromě odborných pracovníků VS mohou působit rovněž odborníci z prostředí mimo věznici. Jedná se zejména o církve a náboženské společnosti, pracovníky nevládních organizací (nutno říci, že počet nevládních organizací, které se věnují problematice vězeňství, je mizivý, lze se spíše setkat s ojedinělými projekty jednotlivých organizací[9]) a v neposlední řadě rovněž o sociální kurátory.[10]
Důležitým faktorem pro opětovné začlenění propuštěné osoby do společnosti je podpora a udržení rodinných vazeb. Tomu má napomoci umístění osoby do výkonu trestu co nejblíže rodině[11], podpora návštěv a telefonických či písemných kontaktů (právě kontakty s rodinou bývají často předmětem oblasti utváření vnějších vztahů v programu zacházení).
Před výstupem z výkonu trestu odnětí svobody se pro odsouzeného v rámci programu zacházení vytvářejí podmínky pro jeho samostatný způsob života.[12] V některých případech[13] může být odsouzený zařazen na tzv. výstupní oddělení. Na výstupní oddělení bývá zpravidla zařazen odsouzený, kterému byl uložen trest odnětí svobody delší než 3 roky, a odsouzení, jimž je třeba pomáhat při vytváření příznivých podmínek pro samostatný způsob života[14]. Na výstupní oddělení bývají odsouzení zařazeni 6 měsíců před svým očekávaným propuštěním.[15] Podrobnosti o vybavení výstupních oddělení a zacházení s odsouzenými stanoví vnitřní předpis VS. Prostředí oddělení by mělo být přizpůsobeno běžnému internátnímu ubytování. Jeho součástí je kulturní místnost, kuchyňka, prostor pro stolování a zpravidla kuřárna. Odsouzení by rovněž měli mít možnost praní a žehlení. Přípravě na návrat do běžného života odpovídá i program zacházení, který se skládá z komunitního setkávání, sebeobslužných činností (záměrem je v co největší možné míře narušit nárokový způsob života), sociálně-právní poradenství (řešení sociálních problémů, jako ubytování, zaměstnání, komunikace s úřady, seznamování s důležitými právními předpisy, nácvik vyplňování formulářů apod.), psychosociální poradenství a vzdělávací činnost (komunikativní dovednosti, prohlubování vztahu s rodinou – v této souvislosti vnitřní předpis hovoří o realizaci návštěv bez zrakové a sluchové kontroly[16], pomoc při řešení konkrétních problémů odsouzeného), pracovní a zájmové činnosti a konečně extramurální aktivity (návštěva úřadů, zvládnutí nákupu, založení mailové adresy apod.).[17]
Realita práce s odsouzenými
Mohlo by se tedy zdát, že odsouzený je od samého počátku výkonu trestu připravován na návrat do běžného života, s pomocí odborníků[18] může pracovat na své „nápravě“ tak, aby v budoucnu již neselhal. Realita je však bohužel poněkud odlišná. Pro intenzívní práci s odsouzeným je především zapotřebí dostatku odborného personálu. Přestože je stanoveno[19], že na jednoho vychovatele má zpravidla připadat nejvýše 20 odsouzených, v současné době se tento počet může pohybovat až kolem 80 odsouzených. V posledních letech jsme svědky prohlubujícího se rozdílu mezi počty vězněných osob a pracovníků VS.[20] Přičteme-li přeplněnost věznic, je výsledkem rušení kulturních místností, příp. i místností pro realizaci aktivit odsouzených, přetíženost vychovatelů, kteří jsou pohlceni spíše administrativní činností (psaní zpráv o odsouzeném, administrace a kontrola korespondence, administrace povolenek pro přijetí návštěvy, telefonických kontaktů, pro přijetí balíků atd.), nedostatek speciálně výchovných nebo zájmových aktivit, příp. nabídka neatraktivních aktivit a nelze zapomenout ani na nedostatek pracovních míst pro odsouzené. Ve svém souhrnu to přispívá spíše k formálnímu naplňování programu zacházení, a tedy i plnění účelu trestu. Zjevné je to u odsouzených, kteří se ve výkonu trestu nacházejí po několikáté, vědí, jak se chovat, a tak bez toho, aniž by u nich skutečně došlo ke změně rizikových postojů, hodnot, vzorců myšlení a chování směrem k žádoucím formám, bývají tito odsouzení přeřazováni do mírnějších typů věznic (hovorově řečeno, „prozametají se“) či bývají podmíněně propouštěni. O problémech českého vězeňství blíže pojednává např. Sborník stanovisek veřejného ochránce práv – Vězeňství z roku 2010,[21] kde ochránce mimo jiné konstatuje, že se setkává se stručnými a obecně vypracovanými hodnoceními programu zacházení. K zařazování a přeřazování mezi skupinami vnitřní prostupné diferenciace, k výstupním oddělením a k programům zacházení se ochránce do jisté míry kriticky vyjádřil rovněž v Souhrnné zprávě z návštěv věznic v roce 2006[22].
Právní úprava taktéž předpokládá, že během výkonu trestu, ale zejména po propuštění na svobodu budou těmto osobám k dispozici pracovníci obecních úřadů – sociální kurátoři.[23] Zákon o sociálních službách stanoví obecním úřadům obcí s rozšířenou působností povinnost poskytovat sociální poradenství osobám propuštěným z VTOS.[24] Obsahem intervence sociálních kurátorů je zejména pomoc při zajištění bydlení, pomoc při získávání dávek pomoci v hmotné nouzi, podpora při komunikaci s úřady (úřady práce, zdravotní pojišťovny apod.). Obsah sociálního poradenství je vymezen zákonem o sociálních službách.[25]
V případě, že je odsouzený podmíněně propuštěn[26] a je nad ním vysloven dohled, ocitá se během zkušební doby v péči a pod dohledem Probační a mediační služby.[27]
Fenomén předluženosti propuštěných
Poměrně novým fenoménem, se kterým se musí jak pracovníci VS, tak sociální kurátoři, případně pracovníci Probační a mediační služby potýkat, je předluženost odsouzených, resp. osob přicházejících z výkonu trestu odnětí svobody. Nepříznivá sociální situace velmi často totiž vede k páchání další trestné činnosti a odsouzený, příp. jeho rodina se tak ocitá v začarovaném kruhu.
Jak je úspěšná náprava odsouzených, ilustruje fakt, že přes 60 % odsouzených je ve výkonu trestu opakovaně.[28]
(Text byl publikován v čísle 2/2012.)
[1] Vyhl. č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody (ŘVTOS).
[2] Ust. § 41 odst. 2 ZVTOS.
[3] Programy zacházení, prostupné skupiny vnitřní diferenciace a zacházení s odsouzenými na základě potřeb a rizik jsou veřejnosti rovněž přiblíženy např. v Českém vězeňství, č. 2/2011, str. 12 a násl. – dostupné na http://www.vscr.cz/client_data/1/user_files/19/file/PDF/Ceske%20vezenstvi/2011/%C4%8CV2_2011.pdf (ověřeno dne 19. května 2012).
[4] Ust. § 36 ŘVTOS.
[5] Nařízení generálního ředitele VS ČR, kterým se stanoví minimální standardy pro tvorbu a realizaci standardizovaných programů ve výkonu trestu odnětí svobody.
[6] Ust. § 38 odst. 2 ŘVTOS stanoví následující intervaly pro vyhodnocení programu zacházení: měsíčně ve věznici pro mladistvé, jednou za dva měsíce ve věznici s dohledem a s dozorem a ve výstupních odděleních věznic s ostrahou a se zvýšenou ostrahou, jednou za tři měsíce ve věznici s ostrahou, a ve věznici se zvýšenou ostrahou se program zacházení vyhodnocuje jednou za půl roku.
[7] Ust. § 39 ŘVTOS stanoví, že hodnocení úspěšnosti plnění programu zacházení je základním podkladem pro návrh na přeřazení odsouzeného do věznice jiného typu. Tedy v případě plnění programu zacházení se bude jednat o věznici mírnějšího typu a naopak.
[8] Prostupné skupiny vnitřní diferenciace upravuje ust. § 38 odst. 6 a násl. ŘVTOS.
[9] Např. projekt ČHV podporující kontakt dětí s jejich rodiči ve VTOS; Reintegrační programy realizované Sdružením pro probaci a mediaci v justici, o. s.
[10] Účasti církví, náboženských společností, zájmových sdružení, nevládních organizací a dalších orgánů a institucí na naplňování účelu trestu se věnuje ust. § 43 ZVTOS.
[11] Ust. § 7 odst. 1 ŘVTOS. S ohledem na přeplněnost věznic a jejich nerovnoměrné rozmístění v rámci republiky však odsouzení bývají většinou umístění desítky kilometrů od rodiny, nezřídka se jedná i o stovky kilometrů. S ohledem na často špatnou sociální situaci rodinných příslušníků to ve značném počtu případů znamená omezení, ne-li zpřetrhání rodinných vazeb.
[12] Ust. § 41 odst. 4 ZVTOS.
[13] O zařazení na výstupní oddělení rozhoduje ředitel věznice na základě návrhu odborné komise. V případě, že odsouzený nedodržuje režim oddělení, porušuje vnitřní řád, neplní povinné aktivity, může být z oddělení
