Mnoho pracovníků v sociálních službách již jistě stálo před dilematem, jak vyřešit kolizi zákonné povinnosti mlčenlivosti a mnohdy důrazných žádostí Policie České republiky o součinnost. Následující materiál především osvětluje, proč se jedná o kolizi pouze zdánlivou, a ukazuje, jak se může zachovat ten, kdo chce v dané situaci respektovat nejen zákon, ale i etický rozměr sociální práce. Vychází ze zkušenosti z praxe v Kontaktním centru Vídeňská v Brně, Sdružení Podané ruce, o. s., a na modelovém příkladu poskytuje výklad dotčených ustanovení trestního řádu a dalších právních předpisů, zejména zákona o Policii ČR. V závěru navrhuje postup možný pro úspěšné zvládání uvedených situací, jak ve směru zachování zákonných požadavků a ochrany klientů, tak i zachování respektu k práci policistů.
Modelová situace
Hlídka Policie ČR (dále jen „PČR“) kontaktuje pracovníky u vstupu do kontaktního centra nebo terénní sociální pracovníky na jejich stanovišti. Požadují informace o údajném klientovi, s akcentem na to, zda využívá v současné době služeb programu.
Rozhovor s nimi vede službu konající zaměstnanec. V souladu s vnitřními předpisy jim odmítne podat informace s odkazem na tyto vnitřní předpisy a zejména na ust. § 100 zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen jako „zákon o sociálních službách“), kterým je stanovena povinnost mlčenlivosti pracovníkům poskytovatele sociální služby ohledně svých klientů. Ochotně jim vysvětlí, že požadované informace jim rádi poskytneme, a požádá je, aby si zajistili rozhodnutí soudce, který by nás (poskytovatele sociální služby) zbavil mlčenlivosti v souladu s ust. § 8 odst. 5 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní řád“).
Se stejnou žádostí se hlídka PČR obrátí na zaměstnance služby opět po několika dnech, a doplňují, že předmětná osoba je v trestním řízení. V tomto případě argumentují povinností poskytovatelů sociálních služeb spolupracovat s PČR v rámci trestního řízení podle § 8 odst. 1 trestního řádu. Službu konající zaměstnanec jim sdělí, že s uvedeným výkladem nemůže souhlasit, a opět deklaruje svoji snahu a ochotu spolupracovat, ale opět je poprosí, aby v této věci zařídili souhlas soudu, který nás zprostí zákonem uložené mlčenlivosti ve věci toho údajného klienta. Příslušníci PČR trvají na svém výkladu práva, vyhrožují podáním stížnosti, přestupkovým řízením, a dokonce i tím, že uvedené jednání považují za trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a že proti zaměstnancům zahájí trestní stíhání.
Právní stav – povinnost mlčenlivosti
Povinnost mlčenlivosti pracovníka v sociálních službách je výslovně dána ust. § 100 odst. 1 zákona o sociálních službách, jenž stanoví zaměstnancům poskytovatelů sociálních služeb povinnost zachovávat mlčenlivost o „údajích týkajících se osob, kterým jsou poskytovány sociální služby…“. Současně s tím právní předpisy konstruují sankce za porušení této povinnosti: v závažnější trestněprávní rovině se může poskytovatel dopustit, a to i z nedbalosti (nemusí se tedy nezbytně jednat o úmyslné zavinění), trestného činu neoprávněného nakládání s osobními údaji[i], v rovině správněprávní přestupku podle zákona o sociálních službách s hrozbou pokuty ve výši až 50 000 Kč[ii].
Právní stav – povinnost „mluvit“
Trestní řád ukládá všeobecnou povinnost všem osobám vyhovět dožádání orgánů činných v trestním řízení, tedy soudců, státních zástupců a policistů.[iii] Jde o základní povinnost spolupráce, na kterou navazují konkrétnější povinnosti ve smyslu podání vysvětlení či výpovědi jako svědek.[iv] Podobné povinnosti konstruuje i zákon o PČR, a to povinnost poskytnout požadovanou pomoc a povinnost podat vysvětlení.[v] Jen pro úplnost, podobně je formulována povinnost podávání nezbytného vysvětlení podle přestupkového zákona.[vi]
Kolize obou povinností a prolomení povinnosti mlčenlivosti
Trestní řád i zákon o PČR, popř. i přestupkový zákon, na popsaný protiklad právních povinností pamatují, neboť těm, kteří mluvit nesmějí, s odkazem na zákonem danou povinnost mlčenlivosti, umožňují odmítnout o svých klientech vypovídat,[vii] resp. ukládají povinnost policistům či žalobcům povinnost „mluvit“ nevyžadovat[viii]. Existují však situace, které tento princip prolamují, tedy kdy můžeme být, jako poskytovatel sociální služby, resp. jeho zaměstnanec, přinuceni o klientovi vypovídat, mlčenlivost nemlčenlivost.
V prvém případě jsem jako poskytovatel přinucen vypovídat v rámci trestního řízení, hrozilo-li by mi zachováním povinnosti mlčenlivosti stíhání mé osoby pro přečin „neoznámení trestného činu“[ix]. Jedná se však jen o úzce vymezenou skupinu trestné činnosti, jako je např. vražda, těžké ublížení na zdraví, obchodování s lidmi, týrání svěřené osoby, obecné ohrožení, účast organizování zločinecké skupiny, přijetí úplatku, podplacení nebo neoprávněné opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku.
Zadruhé, jako poskytovatel nesmím mlčet v rámci trestního řízení, hrozilo-li by mi neposkytnutím informací o klientovi stíhání pro přečin „nepřekažení trestného činu“[x]. Zde je třeba podotknout, že překazit trestný čin lze i jeho včasným oznámením státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu. Stejně jako neoznámení trestného činu, i nepřekažení je trestné (a tudíž prolamuje povinnost mlčenlivosti) pouze u některých trestných činů. Kromě trestných činů uvedených předchozím odstavci přidává trestní zákoník i nedovolenou výrobu a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy, zbavení osobní svobody, znásilnění, pohlavní zneužití, krádež či podvod (ve formě těžších následků a přitěžujících okolností), vydírání, loupež či násilí proti úřední osobě.
Třetí okruh případů prolomení povinnosti mlčenlivosti představují situace, kdy jsem jako poskytovatel sám zároveň oznamovatelem trestné činnosti,[xi] povinnosti mlčenlivosti mě zprostí sám klient[xii] nebo soudce[xiii].
Jak některé aspekty vykládá odborná praxe?
Komentář k trestnímu řádu[xiv] uvádí, že samotným zněním odstavce 1 ust. § 8 trestního řádu (tedy povinností spolupracovat s orgány činnými v trestním řízení) není prolomena povinnost zachovávat mlčenlivost. Nejde-li o výslovně stanovené výjimky (tedy ohrožení stíháním pro neoznámení či nepřekažení trestného činu, popř. je-li povinný mlčenlivostí sám oznamovatel trestného činu, nebo je-li povinnosti mlčenlivosti zproštěn oprávněnými subjekty), může ji prolomit pouze zvláštní předpis, který ji upravuje – a to zákon o sociálních službách nečiní[xv]. Komentář dále uvádí, že „souhlas soudce zde má zabránit tomu, aby vyžadování údajů, na něž se vztahuje povinnost mlčenlivosti, nebylo zneužíváno“ a „je obdobou souhlasu soudce k otevření zásilky nebo záměny zásilky v přípravném řízení[xvi]“.
Stanovisko Nejvyššího soudu[xvii] uvádí, že „ustanovení § 8 odst. 5 trestního řádu se vztahuje pouze na případy, kdy zvláštní zákon nestanoví podmínky, za nichž lze informace, na něž se vztahuje povinnost mlčenlivosti, sdělovat orgánům činným v trestním řízení (pozn.: a to zákon o sociálních službách nestanoví). Nedostatek zákonných podmínek ve zvláštním zákoně nahrazuje souhlasem soudce, jemuž samotnému přísluší v konkrétním případě posoudit, zda je průlom do povinnosti mlčenlivosti přípustný a v jakém nezbytném rozsahu.“ Stanovisko dále výslovně konstatuje: „V tomto směru je třeba vycházet z nezastupitelné úlohy soudce, která mu byla svěřena právě jako nezávislému soudnímu orgánu proto, aby při úvaze o nezbytnosti průlomu do určité povinnosti mlčenlivosti z hlediska naplnění účelu trestního řízení zvažoval a vyvažoval na jedné straně zájem státu a společnosti na objasnění konkrétního posuzovaného trestného činu a na spravedlivém potrestání jeho pachatele a na druhé straně závažnost zásahu do chráněné sféry toho, v jehož prospěch byla taková povinnost mlčenlivosti stanovena, a po odpovědném posouzení všech rozhodných okolností z těchto zmíněných hledisek s přihlédnutím k zásadě přiměřenosti i zdrženlivosti výslovně vyjádřené v § 2 odst. 4 trestního řádu[xviii] sám rozhodl o tom, zda je tento průlom v daném konkrétním případě přípustný či nikoliv, a v jakém nezbytném rozsahu…“
Pro výše uvedené závěry svědčí i analogie s mlčenlivostí zdravotnických pracovníků vůči svým klientům (pacientům), což se týká i adiktologických služeb registrovaných jako zdravotnické. Povinnost mlčenlivosti u zdravotnických pracovníků je prolomena rovněž pouze postupem podle ust. § 8 odst. 5 trestního řádu.[xix] Můžeme tedy dovozovat, že legislativní konstrukt mlčenlivosti, a jejího prolomení soudcem, je tak u zdravotnických pracovníků i pracovníků v sociálních službách stejný.[xx]
A výše tvrzené potvrzuje i sám zákonodárce, který vše zinscenoval: podle důvodové zprávy k novele trestního řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb. bylo znění odstavce 5 zařazeno do § 8 pro případy, kdy zákon nestanoví zvláštní podmínky, za nichž lze pro účely trestního řízení sdělovat informace, na něž se vztahuje povinnost mlčenlivosti, přičemž podle tohoto ustanovení lze tyto informace pro trestní řízení vyžadovat po předchozím souhlasu soudce, čímž je zajištěna dostatečná ochrana informací chráněných povinností mlčenlivosti a zároveň také zajištěna možnost účinného provádění trestního řízení.
Jaký je tedy doporučený postup pro pracovníky v sociálních službách?
S ohledem na výše uvedenou právní analýzu je vhodné upravit „Operační manuál“ služeb, v pasážích týkajících se jednání s Policií ČR.
Službu konající pracovník sociální služby by měl s policisty jednat vždy vstřícně a kolegiálně (konečně jsme zpravidla financováni ze stejných veřejných prostředků). Měl by se vyvarovat arogantních a úsečných odpovědí na jejich otázky nebo dokonce osobních narážek.
Pracovník by měl vždy přímo vyjádřit ochotu a zájem s Policií ČR spolupracovat a měl by se vyjádřit v tom smyslu, že není jeho zájmem „krýt“ pachatele trestné činnosti. Posléze příslušníkům PČR vysvětlit, že je zaměstnanec sociální služby registrované podle zákona o sociálních službách. A tím pádem také osobou se zákonem uloženou povinností zachovávat mlčenlivost v záležitostech klientů. Posléze by měl policisty požádat o souhlas soudce, který by jej této povinnosti v případě konkrétního klienta zbavil.
Policisté, kteří se dožadují informací o klientovi, by měli zbavení povinnosti mlčenlivosti soudcem spolehlivě doložit. Stane-li se tak, zaměstnanec v potřebné míře spolupracuje, vyvaruje se přitom zveřejnění údajů o jiných klientech, na které se uvedené zproštění mlčenlivosti nevztahuje. Tím by se dostal za hranici zákona a hrozil by mu sankční postih. V opačném případě – není-li k dispozici souhlas soudce – nelze požadavku vyhovět s odkazem na výše rozebrané důvody. Zaměstnanec by měl policisty, opět vstřícnou formou, požádat, aby v této věci spolupracovali s místně příslušným soudem a obstarali si potřebný souhlas, neboť potom požadované informace rád sdělí.
V praxi se lze setkat s nejrůznějšími taktikami a argumenty policistů, kteří to na mnohdy práva neznalé zaměstnance poskytovatelů prostě „zkoušejí“. Mohou tak např. tvrdit, že zprostit mlčenlivosti může sám policista, policejní velitel, popř. státní zástupce či jiná instituce či organizace. Mohou namítat, že povinnost mlčenlivosti „promluvením“ vlastně nezaniká a pouze přechází ze zaměstnanců poskytovatele na orgány činné v trestním řízení, které jsou rovněž vázány mlčenlivostí o skutečnostech, které jim byly svěřeny. Mohou se též ohrazovat, že zákon o sociálních službách je ve vztahu k trestnímu řádu, popř. zákonu o policii, nepodstatný nebo neúčinný. Policisté zkrátka mohou, a mnohdy budou, vyvíjet větší či menší míru nátlaku, aby potřebné informace od poskytovatelů získali. Ať již však bude taktika policistů v praxi jakákoli, je nezbytné, aby zaměstnanci poskytovatele vytrvali v hájení své zákonem dané povinnosti mlčenlivosti a policisty upozornili na popsaný právní stav s tím, že až bude obstarán souhlas soudu, rádi budou s policií spolupracovat. Policisté by měli tuto situaci pochopit a po zaměstnanci dále nic nevyžadovat.
V případě, že příslušníci PČR i nadále vyvíjejí tlak na zaměstnance služby, eventuálně vyhrožují zahájením trestního stíhání, oznámením přestupku nebo jsou dokonce hrubí apod., je třeba tuto situaci považovat za mimořádnou událost a postupovat podle „Operačního manuálu“ služby podobně jako v jiných mimořádných událostech týkajících se PČR. To znamená od příslušníků si vyžádat předložení služebních průkazů, zaznamenat si (nikoliv se pouze snažit zapamatovat) jejich služební čísla. Pracovník by měl v tomto případě policistům oznámit, že podle jeho názoru momentálně porušují ustanovení § 61 odst. 3 zákona o PČR, popř. § 158 odst. 8 trestního řádu, resp. § 99 odst. 2 trestního řádu,[xxi] a že bude nucen na jejich jednání podat stížnost. Po odchodu policistů by měl vše důkladně zaznamenat do „Knihy mimořádných událostí“ služby. V případě, že policisté odmítnou na žádost služební průkazy předložit, měl by si službu konající zaměstnanec zapamatovat co nejvíce identifikačních znaků těchto policistů (číslo na uniformě, služební hodnost podle nárameníků, SPZ jejich vozu, apod.) a opět je uvědomit o tom, že tímto jednáním zřejmě porušují zákonný rámec. Po jejich odchodu opět vše zaznamenat do „Knihy mimořádných událostí“ a přitom se snažit vybavit si co nejvíce výše uvedených identifikačních znaků těchto policistů.
Závěrem: Co dělat v případě excesů policistů?
V případě nepřijatelných excesů ze strany policistů by se poskytovatel služby měl bránit stížností k nadřízenému orgánu – vedoucímu policejního útvaru, z něhož excesivně jednající policisté pocházejí (pravděpodobně se bude jednat o obvodní oddělení policie) nebo nadřízenému útvaru policie, jímž je krajské ředitelství policie. V případě neuspokojivé odpovědi, popř. nereagování na stížnost, by se poskytovatel měl obrátit přímo na policejního prezidenta PČR, který má ve věci v rámci policejní hierarchie poslední slovo. Jsou-li informace policisty vyžadovány v rámci probíhajícího trestního řízení, je dobré obrátit se s podnětem na příslušného státního zástupce, který policejní vyšetřování dozoruje. Užitečné rovněž může být využití podnětu k nově zřizované Generální inspekci bezpečnostních sborů[xxii], která věc buď prošetří jako trestný čin policistů, popř. věc vyhodnotí jen jako kázeňský přestupek a postoupí ji k vyřízení příslušnému policejnímu orgánu. K ucelenému přehledu o právních možnostech poskytovatelů sociálních služeb je nutné zmínit možnost obrátit se se stížností na veřejného ochránce práv (nicméně tuto možnost je dobré využít až po předchozí neúspěšné stížnosti v rámci policejní hierarchie; v opačném případě to totiž veřejný ochránce práv stejně bude vyžadovat).[xxiii] Jak vidno, možností bránit se proti příliš ambiciózně jednajícím policistům je mnoho a poskytovatelé sociálních služeb by se jich v žádném případě neměli zříkat ani obávat.
(Text byl piublikován v čísle 1/2012.)
Valnoha, J., Hořínová, A., Ježek, M., Blažek, P.
Použité zdroje:
BLAŽEK, P., NEPUSTIL, P., et al. Operační manuál, Kontaktní centrum Vídeňská, vnitřní materiál Sdružení Podané ruce, o. s.
HOŘÍNOVÁ, A., JEŽEK, M. Jak je to s povinností mlčenli