Úvodní text se věnuje výzvám spojeným se změnami institucionální péče o osoby s duševním onemocněním a poruchami chování, díky kterým je a bude tato problematika více přítomna ve všech typech a druzích sociálních služeb. Editorky se však v úvodním textu ptají také, jak jako sociální pracovníci pečujeme o duševní zdraví nejen svých klientů, ale i své, co nejvíce sociální pracovníky stresuje a narušuje jejich duševní pohodu, potažmo jejich duševní zdraví. Ve svém krátkém příspěvku na tuto otázku sice neodpovím, ale chci poukázat na jedno z hledisek.
Podle mnohých autorů je v procesu pomáhání klíčová osobnost pomáhajícího. Vymětal píše v souvislosti s psychoterapií: “Zralá osobnost psychoterapeuta je více než u jiných pomáhajících profesí stěžejní v procesu psychoterapie, a jsou na ní tudíž kladeny zvýšené nároky. Psychoterapeut by měl o svou osobnost jako o cenný nástroj v psychoterapii pečovat celoživotně, dbát psychohygieny (péče o duševní zdraví), vzdělávat se, rozvíjet své dovednosti a supervidovat svou vlastní práci (Vymětal, 2003). Nejinak je tomu u sociální práce, neboť i zde se pracuje s klienty v obtížné životní situaci a s těžkými tématy. Elichová (2017:97) zdůrazňuje vysoké nároky kladené na osobnost sociálního pracovníka a uvádí, že velký vliv na kvalitu sociální práce má právě osobnost sociálního pracovníka.
Chcete-li zobrazit tento obsah, musíte být předplatitelem časopisu.
Nemáte předplatné? Objednejte si ho.
