Terénní interkulturní pracovník, který pracuje s migranty, je osoba, která vykonává práci v prostředí migrantů a je rodilým mluvčím jazyka dané komunity. Tato práce začíná „na ulici“ mimo oficiální kancelář a její náplní je aktivně vyhledávat potenciální klienty (v komunitách migrantů, klubech, na ulici, ubytovnách, nádraží, hřištích), protože ti se ne vždy dozvědí o službách, které pro ně mohou být přínosné. Je to tedy způsob šíření a cílení služby přesně tam, kde je potřeba. Terénní interkulturní pracovník motivuje klienta k začlenění se do společnosti. Jejich vztah tak musí být postavený na vzájemné důvěře.
Ana pracuje v InBázi jako terénní interkulturní pracovnice pro klienty ze zemí, kde je mateřským jazykem španělština. Pochází totiž z Venezuely a v Čechách žije už 10 let. Světlana žije v Praze přes 15 let a má na starosti klienty z Ukrajiny. Nejen pro mnoho Čechů, ale i cizinců je profese terénního interkulturního pracovníka v zásadě neznámá. Češi se s ní nesetkávají a cizinci ji většinou ze své země neznají. Také Ana sama přiznává, „původně jsem ani nevěděla, že taková práce existuje. Zjistila jsem to, až když jsem emigrovala. Tuhle práci dělám, protože mám za sebou zkušenosti, které teď zažívají moji klienti.“
Kdo může využít služeb terénního interkulturního pracovníka (TIKP)?
O TKIP si může požádat kdokoliv, kdo osloví organizaci, která danou službu nabízí. Jeho práce je bezplatná a má přidanou hodnotu jak pro klienty samotné, tak pro osoby, kteří s ním potřebují cokoliv probrat a vyřešit (pedagogové, lékaři, zaměstnanci státní správy, pracovníci psychologických poraden apod.). Díky TKIP se s klientem snáze domluví a všechny požadavky na něj kladené jsou mu v případě nejasností hned vysvětleny. Cílem je tak uschopnit klienta, aby služby terénního interkulturního pracovníka v budoucnu již nepotřeboval a plně se integroval do nové společnosti.
Překážky v práci TIKP
- Neznalost profese v českém prostředí (klienti ani společnost v zásadě moc nevědí, co mohou od TIKP očekávat, co je náplní jeho práce a proč tu jsou).
„Když někam s klientem přijdu, tak se na začátku představím a řeknu, že jsem terénní interkulturní pracovnice z InBáze, ale přesto mne někdy berou jako příbuznou klienta, případně jako profesionálního překladatele. Je to ale dáno tím, že většinou tuhle profesi neznají anebo se s ní setkávají poprvé. Na úřadech, kam chodíme s klienty pravidelně, už nás naštěstí znají a jsou rádi, že jim pomáháme,“ říká Ana.
- Bezpečnost (terénní pracovník si nikdy nemůže být jistý, jaké události bude řešit, do jakého prostředí vejde, a proto chodí do terénu ve dvojicích).
- Častá záměna terénního pracovníka za obchodního zástupce.
- „Když je něco zadarmo, tak to vypadá podezřele“ (pro některé osoby nabízená služba není zárukou kvality, protože jsou zvyklí za poradenství a služby platit).
- Domněnka klientů, že terénní interkulturní pracovník za ně všechno zorganizuje a zkontroluje. S tím souvisí i to, že se následně někteří klienti nechtějí osamostatnit.
- Domněnka společnosti, že se migrantům pomáhá se vším (cílem je ale pomoci pouze v tom, co sami nezvládnou; největší bariérou je právě jazyková neznalost).
„Velmi často pomáhám ve školství (zápis do první třídy, třídní schůzky, doprovod do pedagogicko-psychologické poradny apod.), doprovázím klienty k lékaři nebo tlumočím při komunikaci s úředníky. Spolupracuji jak se školami, tak i s rodinami a zdaleka nejde jenom o tlumočení z jednoho jazyka do druhého. Zprostředkovávám českému úředníkovi, učiteli, etc. zahraniční a kulturní kontext, který, jak jsem zjistila, bývá často zdrojem nedorozumění. I v tom spočívá naše práce,“ dodává Světlana, terénní interkulturní pracovnice InBáze.
Během pandemie byla práce TIKP ztížena
- Kvůli státním restrikcím byla komunikace s klienty a společné setkávání problematičtější.
- Úřady práce a další státní instituce měly změněnou pracovní dobu, která negativně ovlivnila možnost doprovodů. Dále bylo nutné často čekat venku, což nebylo v zimě ideální.
- Nebylo možné dobře zaučovat nové kolegy, protože nemohli být na náslechu [1], případně jim nebyl umožněn vstup do budov úřadů kvůli omezenému počtu lidí v kanceláři.
- I když se velmi striktně dodržovala vládní opatření, nebyla nikdy jistota, že nepřijde nakažený klient (a to hlavně v případech, kdy potřeboval řešit akutní agendu).
- Kvůli rouškám a respirátorům byla hůře rozpoznatelná mimika klienta, která často při práci s ním napoví, jakou energii do řešení svého problému chce dát.
- U některých klientů až nyní pracovníci skutečně poznávají, jak vypadají apod. Obecně toto byl problém u prvního kontaktu s novým klientem, se kterým se prve komunikovalo pouze přes telefon. Špatně se tak nastavovala důvěra.
- V době pandemie neměli všichni klienti možnost přihlášení se na online aplikace, protože neměli telefon nebo PC.
- Online komunikace pomáhala TIKP v době pandemie chránit, aby nebyli v ohrožení případnou nákazou, pokud však klient neměl, nebo nemohl využít online nástroje, potkávali se osobně.
Tahle práce není pro každého, protože kromě klasických soft skills (komunikace, empatie, respekt, stanovení a dodržení vlastních hranic) musí být terénní interkulturní pracovník odolný vůči stresu, kterému je při své práci ve zvýšené míře vystaven (nestandardní situace v terénu nebo i ze strany klienta v životní krizi), ale i přes to všechno: „Mé služby využila rodina, která utekla z válečné zóny v Doněcku (dva dospělí a dvě děti). Do ČR přijeli nejen kvůli bezpečnosti, ale také za účelem získání práce a zlepšeních svých životních podmínek. Bydleli zde u přátel, kteří již InBázi znali, a tak mne kontaktovali. Zařídili jsme společně bydlení, školu a doučování pro děti. Udělalo mi velkou radost, že jsem mohla být nápomocna v tak těžké životní situací. V tu chvíli jsem cítila, že moje práce má smysl,“ doplňuje Světlana.
[1] Vzhledem k tomu, že velká část klientů nevlastní ani chytrý telefon, probíhala obvykle setkání s pracovníkem skrze telefonní hovor. Hlasitý odposlech a s ním spojený náslech ale často nebyl vhodný a možný z důvodu, že v kanceláři bylo přítomno více lidí.
