Následující článek představuje výsledky resocializačního programu Z kruhu ven a může sloužit jako inspirace k diskusi o nastavení evaluačních procesů v práci s klienty, kde se schází několik různých (a často i protichůdných) zakázek.
Evaluace v našem případě sloužila ke zhodnocení úspěšnosti programu Z kruhu ven, který probíhal v období 2017‒2020. Hlavním cílem resocializačního programu bylo zabránit recidivě mladistvých a mladých dospělých. Přestože přímý vliv programu na přítomnost dalšího protiprávního jednání nedokážeme změřit, dokážeme odpovědět na otázku, zda program vedl u klientů ke změnám v rámci jejich sebepojetí, sebeovládání, vztahů atd. Právě změny v těchto oblastech považujeme za klíčové pro to, aby se problematické chování neopakovalo, či se alespoň snížila jeho závažnost.
Resocializační program Z kruhu ven je dlouhodobý individuální program pro mladistvé a mladé dospělé (15–30 let), kteří se dostali do konfliktu se zákonem nebo se vrací z výkonu trestu. Celkový rozsah spolupráce v rámci programu je 40‒50 h a maximální doba trvání je 1,5 roku.
Hlavním cílem projektu je snížení rizika opakování trestné činnosti mladistvých a mladých dospělých, zlepšení jejich sociálního fungování a jejich šancí na zapojení do společnosti. Podrobnější informace o cílech programu a cílové skupině najdete na webových stránkách programu.
Do programu vstoupilo celkově 65 klientů. Důvody vstupu do programu i okolnosti se u jednotlivých klientů podstatně lišily. U třetiny z nich bylo důvodem násilné chování nebo agrese, u další třetiny penězi motivovaná trestná činnost, přičemž poslední třetina přišla kvůli jiným problémům nebo po návratu z výkonu trestu.
Naprostá většina klientů vstupovala do programu na základě vnějšího podnětu, ať už šlo o soudní rozhodnutí, přípravu výhodnější pozice před soudním jednáním, nebo jinou dohodu s pracovníky Probační a mediační služby nebo kurátory OSPOD. Z hlediska úspěšného ukončení programu je zřetelně vidět, že u klientů, kteří vstoupili do programu na základě soudního nařízení, byla významně vyšší šance, že program dokončí.
| úspěšně dokončili | nedokončili program | všichni | |
| součet | 29 | 30 | 65* |
| muži | 21 | 27 | 53* |
| ženy | 8 | 3 | 12 |
| věk – průměr (SD) | 18,7 (4,1) | 17,8 (4,4) | 18,2 (4,3) |
| věk – medián | 17 | 16 | 16,5 |
Graf 1. Zde je vidět, že klientů, kteří dostali program explicitně nařízený, je přibližně jedna třetina z celkového počtu. U těchto klientů je patrná výrazně vyšší pravděpodobnost dokončení.
Celková úspěšnost klientů z hlediska úplného dokončení programu je vzhledem k charakteru a trvání programu pouze kolem 50 %, přesto se podařilo dokončit program s více klienty, než bylo očekáváno (původně očekáváno bylo 30 %).
Průběh a cíle evaluace
Evaluace programu byla součástí samotného projektu a zároveň jsme ji realizovali v souladu s celoorganizačně nastavovanou evaluací. Probíhala průběžně.
Cílem evaluace programu bylo zhodnotit změnu v několika cílových oblastech, které jsme definovali na základě analýzy cílů ve vztahu k sociálnímu fungování našich klientů. Jelikož zjišťování recidivy v období po skončení programu pro nás bylo možné pouze v omezené formě, rozhodli jsme se soustředit na změny v následujících oblastech: trávení volného času, lidé v okolí, rodina, sebepojetí, sebeovládání a resocializace. Tyto „cílené“ oblasti jsou přiřazeny ke klientům jedním ze čtyř způsobů:
- na základě určení pracovníky Centra prevence a resocializace (CPR),
- na základě odpovědí klientů v dotazníku, který vyplňují na začátku spolupráce,
- na základě témat, která se vynořují v individuální spolupráci,
- pokud jsou tematizována v rozhovorech s klienty po skončení spolupráce, přičemž nejčastěji se jedná o kombinaci více těchto zdrojů.
Také jsme průběžně zjišťovali spokojenost klientů se svým životem prostřednictvím ORS škál (viz následující kapitola).
Metody evaluace
V programu jsme pracovali se třemi metodami. První z nich bylo průběžné zjišťování spokojenosti klientů prostřednictvím škál Outcome Rating Scale (ORS; Miller et al., 2003, překlad do češtiny Zatloukal et al., 2006). Umožnilo nám nahlížet spolupráci z dlouhodobější perspektivy a nikoli pouze zpětně. Využití škál ORS má navíc terapeutický smysl – pomáhá se společně s klientem soustředit na zdroje, vytvářet pracovní alianci a vnímat pokrok. Využití metody v rámci evaluace je nicméně spíše experimentální. Obzvláště v kontextu, kde většina klientů přichází do spolupráce nedobrovolně, lze počítat se specifickými projevy.
Abychom získali informace o změnách dosažených od začátku programu, administrovali jsme klientům na začátku programu a pak při skončení dotazník. Některé otázky ‒ zejména ty, které se týkají tendencí v chování, měly více projektivní charakter, některé sledovaly i relativně objektivní parametry: například zda má klient dluhy, jaká je jeho průměrná známka ve škole.
Brzy po skončení programu kontaktoval úspěšné klienty externí pracovník programu ohledně domluvy na evaluačním rozhovoru. Ten probíhal kolem dvou týdnů po skončení v programu a navazoval na něj ještě jeden (tzv. follow-up rozhovor), přibližně o půl roku později. V obou případech se jednalo o rozhovor polostrukturovaný, jehož cílem bylo zjistit aktuálně s odstupem, jak klient vnímá změny, které se udály za jeho účasti v programu, a jejich důležitost v jeho životě. Rozhovory se ukázaly být velice přínosné, ale také náročné na realizaci. Zejména follow-up rozhovory se podařilo uskutečnit jen u části klientů, řada z nich například měnila telefonní číslo, a proto již nebylo možné je kontaktovat.
Výsledky
Na základě výsledků evaluace lze resocializační program Z kruhu ven hodnotit jako úspěšný.
V rámci evaluace jsme vybrali šest životních oblastí, jejichž zvládání považujeme za klíčové pro život v souladu se zákonem a společenskými normami, a na základě více metod jsme zjistili, že 90 % klientů dosáhlo průkazné pozitivní změny alespoň v jedné z těchto oblastí. Více než polovina z nich potom ve 4 nebo více z těchto oblastí. Výsledky mezi oblastmi se příliš neliší a zdá se, že jsou vzájemně provázané, o něco menšímu procentu (64 %) klientů se podařilo změnit k lepšímu rodinné vztahy, což je vzhledem k charakteru této oblasti pochopitelné, naopak nepatrně větší části klientů (82 %) se podařilo zlepšit svou situaci v práci, škole nebo v rámci zacházení s penězi.
V následující části uvádím několik změn v jednotlivých cílových oblastech, které pojmenovali klienti v rámci evaluačních rozhovorů. (Za každým výrokem je uvedený počet klientů, kteří se k tomuto výsledku hlásí.)
V oblasti rodinných vztahů vnímají klienti následující změny: Lépe vycházím s matkou/otcem/rodiči (12x); Rodiče se nezměnili, ale já o nich jinak přemýšlím (2x).
V oblasti sebepojetí (na intrapsychické úrovni) vnímají následující změny: Jsem klidnější (8x); Víc si věřím (3x); Víc myslím na budoucnost (3x); Mám větší nadhled (3x).
V oblasti sebeovládání (na behaviorální úrovni) vnímají klienti tyto změny: Lépe se ovládám – méně (nebo vůbec) se rvu/piju/hulím (9x); Jsem zodpovědnější/spolehlivější (5x); Umím líp pracovat s časem (3x).
V oblasti resocializace (škola, práce, finance) vnímají klienti následující změny: Našel jsem si práci / podařilo se mi dostat na školu (6x); Umím lépe zacházet s penězi (3x); Připravuji se do školy (2x); Osamostatnil jsem se a přestěhoval (2x).
V oblasti lidé v okolí (vrstevnické vztahy a komunikace) vnímali klienti následující změny: Přestal jsem se vídat s problémovými lidmi (7x); Snadněji se mi mluví s lidmi / jsem asertivnější (4x).
A na konec v oblasti trávení času vnímají klienti následující změny: Věnuju se něčemu smysluplnějšímu (škola, koníčky, tvorba) (6x); Nechodím po venku / do klubů (3x); Trávím čas s přítelkyní/přítelem/dítětem (3x).
Až u 78 % klientů se v průběhu spolupráce zvyšovala životní spokojenost, kterou jsme zjišťovali průběžně téměř na každém setkání, přičemž u necelé poloviny šlo o naprosto zásadní zvýšení.
Na základě vzorku rozhovorů, které jsme dělali s klienty více než půl roku po skončení programu, jsme navíc zjistili, že většina změn, kterých dosáhli v průběhu programu, vydržela i po delší době. A některé pozitivní změny, které zpětně spojovali s programem, dokonce vznikly až po skončení – jako by potřebovaly ještě více času.
Většina klientů hodnotila účast v programu kladně a popisovala, že i přes to, že neměli žádná očekávání, brzy získali dojem, že můžou program sami využít – což potvrzuje důležitost pracovní aliance a práce na vytváření důvěry. „Byly mi položený otázky, které bych si já sám nepoložil, a donutilo by mě to k odpovědi, kterou bych v hlavě hledal strašně dlouho bez té otázky. Mohl jsem se tady otevřít, nedusit to v sobě, pobavit se s někým jiným, kdo na to měl vlastně nestrannej náhled.“ (K1)
Co se týče toho, co bylo podle klientů v programu nápomocné – většina klientů zmiňovala osobní a lidský přístup klíčových pracovníků a lektorů edukačních skupin, někteří považovali za důležité konkrétní postupy nebo setkání. „Když jsem odcházel, měl jsem lepší pocit a další den mi bylo líp. Dodalo mi to sílu – hlavně ten přátelský přístup a různý cvičení – třeba zakotvení a nádech a výdech.“ „Přišly mě užitečný i ty skupinový setkávání, protože jsme tam měli o dluzích a exekucích nějakej program, tak z toho jsem pochopil, že si jako nikdy nechci brát nějakou půjčku, kterou nebudu moct splatit.“ Kromě programu jim často ke změnám pomáhaly další faktory – nejčastěji partner/ka nebo např. změna práce.
Diskuse
Na základě naší zkušenosti jsme identifikovali následující limity.
Hlavním nedostatkem jsou nedostatečná data o snížení recidivy u klientů. Problémem byl praktický způsob, jak recidivu zjišťovat. Spolupracující odborníci z Probační a mediační služby často o chování klientů po skončení programu neměli přehled, či neexistovala možnost, byť anonymně, získat relevantní data o recidivě. V případě klientů mladších 18 let, kteří jsou pořád pod kuratelou OSPOD, bylo možné získávat anonymní data o recidivě klientů. Z důvodu dlouhodobosti spolupráce však bylo možné tento zdroj využít pouze u omezeného počtu klientů. Na recidivu jsme se ptali ve follow-up rozhovorech, tyto však proběhly pouze s několika klienty. Ukázalo se, že kontaktování klientů po půl roce je náročné z důvodu nedosažitelnosti klientů (změny telefonních čísel, přestěhování, neochota ke kontaktu).
Z těch klientů, kteří program dokončili, bylo jenom pár těch, kteří nedosáhli žádných nebo téměř žádných změn. Většinou se jednalo o klienty, kde bylo přítomno velice vážné a dlouhodobé narušení na úrovni osobnosti nebo blízkých vztahů. Podobně znemožňovalo rozvoj změn v některých případech škodlivé prostředí, ze kterého nebylo možné odejít, či závislosti. Ve všech těchto případech bylo možné dosáhnout alespoň dílčích posunů, ale zásadnější změny by patrně vyžadovaly mnohaletou spolupráci.
Jedním z faktorů, které významně ovlivňují validitu evaluace, je absence dat o klientech, kteří program neabsolvovali nebo odpadli hned na začátku a se kterými by bylo možné úspěšné porovnat. Nedá se tedy přesně určit, jak velká část změn je dána například dospíváním klientů nebo reakcí na soudní proces a byla by přítomna i bez programu. Málo víme také o důvodech, kvůli kterým klient z programu vypadl – neúspěšných je nezanedbatelné množství a lze předpokládat, že v rovině chování a recidivy představují značně větší riziko než ti, kteří program dokončí – také proto by bylo žádoucí zjistit o nich více. U podobných projektů by bylo v budoucnu zajímavé pokusit se kontaktovat i neúspěšné klienty. Otázkou nicméně zůstává vyvážení časové náročnosti a potenciální relevance informací od takto nemotivovaných (a často nedostižitelných) klientů, nemluvě o vztahových a etických aspektech takového „nahánění“ a připomínání neúspěchu.
Závěrem můžeme říci, že na základě toho, co víme, je patrné, že struktura resocializačního programu, která kombinuje intenzivní a dlouhodobou individuální terapeutickou spolupráci se sociálně-právním poradenstvím a edukačními prvky, je pro klienty prospěšná. Domníváme se, že výsledky evaluace jsou argumentem pro využití podobných terapeutických programů v rámci alternativních trestů – účast v programu může být užitečná pro velkou část lidí, kteří by jinak bez počáteční motivace nevyhledali pomoc nebo jinou podporu. Negativní motivace je na počátku nebo v náročnějších obdobích potřebná – také tento program dokončila větší část těch, kteří měli program nařízený, oproti těm, co vstupovali na základě domluvy. Represivní opatření, která mohou sama o sobě znamenat ještě větší vyloučení klienta, mohou být tedy podle zjištění naší evaluace vyvážena podpůrnou spoluprací podobného typu.
Podrobnější přehled evaluace a jejích výsledků uvádíme v Evaluační zprávě, která je dostupná na webu RATOLEST BRNO.
Jiří Renza
metodik evaluace programů Centra prevence a resocializace, RATOLEST BRNO, z. s.
Anna Krchňavá,
vedoucí Centra prevence a resocializace, RATOLEST BRNO, z. s.
Použitá literatura a zdroje:
MILLER, S., DUNCAN, B., BROWN, J. 2003. The Outcome Rating Scale: A Preliminary Study of the Reliability, Validity, and Feasibility of a Brief Visual Analog Measure. Journal of Brief Therapy, 2, 91–100.
ZATLOUKAL, L., ŽÁKOVSKÝ, D., VĚZNÍK, M., ŘIHÁČEK, T., TKADLČÍKOVÁ, L. 2006. Česká verze škál ORS a SRS [online]. Olomouc: Institut Dalet. Dostupné z http://www.dalet.cz/Clanky/scales-CZ.pdf
