Rozhovor k číslu “Vliv proměn společnosti na sociální práci” nám poskytl koordinátor projektu HateFree Culture, Lukáš Houdek.
Jak byste představil projekt HateFree Culture sociálním pracovníkům?
Jde o vládní mediální kampaň, která v mnohém vystupuje ze stereotypů a představ, jaké se možná s kampaněmi o předsudcích a rasismu dosud pojily. Namísto samotných billboardů a videospotů jsme se oproti původnímu záměru Úřadu vlády rozhodli vytvořit projekt, který bude s lidmi komunikovat na každodenní bázi. Jeho cílem je jednak upozorňovat na jednání, které je v rozporu s hodnotami, které jako demokratická společnost vyznáváme, jednak přinášet příběhy a pohledy lidí, kterým se příliš pozornosti v mainstreamových médiích nedostává – například zajímaví lidé z řad Romů, cizinců, muslimů, LGBT lidí a dalších skupin. Dáváme také prostor expertům na různá témata, kteří k nim mají fundovaně co říci a vyvažovat tak informace na tato třaskavá témata, která se v éteru objevují. V neposlední řadě se skrz sociální sítě snažíme poskytovat prostor ke konstruktivní diskusi a výměně názorů, která je však vedena podle pravidel slušné komunikace – předem daného kodexu diskutéra. Diskuse tedy v podstatě nonstop moderujeme. Aktivit máme celou řadu a zdaleka ne pouze v online prostoru. Mimo internetový prostor se snažíme zejména navozovat situace, kdy se mohou různorodí lidé vzájemně poznat a vytvořit si přirozený zážitek nebo zkušenost.
Může být projekt HateFree užitečný při práci sociálních pracovníků? HateFree je k nalezení především na webu a FB, může se o kampani někdo dozvědět z jiných zdrojů?
Myslím, že určitě. Internet dnes užívá většina lidí. Věřím, že přinášíme řadu kvalitních rozhovorů a článků, které v běžném mediálním prostoru nenajdete. Jednak víme, že někteří lidé, kteří v této oblasti působí, chodí na náš Facebook pročítat často vypjaté diskuse a učí se v nich argumentaci. Jiní zase využívají některé naše rozhovory nebo příběhy pro svou práci – například jako pozitivní vzory pro ohroženou mládež. Mezi lidmi, jejichž příběhy pravidelně přinášíme, je totiž například řada zajímavých Romů, kteří jsou úspěšní a spokojení. Když říkám úspěšní, nemyslím tím chirurga, ale spíš člověka, který dělá, co ho baví a dokáže tím inspirovat ostatní. Případně příběhy lidí, kteří zažili šikanu, dokázali se ale později postavit na vlastní nohy, jít za svými sny a inspirovat ostatní. Věnujeme se také vyvracení hoaxů a různých mýtů. V naší rubrice Hejtomat se pak věnujeme zejména těm, které se týkají Romů a tradují se mezi lidmi už léta. Ať už jde o sociální dávky, léky zdarma nebo proplácení taxíků Úřady práce.
Obecně jsme otevřeni spolupráci, proto se na nás mohou jednotliví pracovníci obrátit s různými nápady nebo prosbou o spolupráci.
Jak se projekt za dobu svého působení vyvíjí? Lze v lidských příbězích, které zveřejňujete spatřovat nějakou proměnu společnosti?
Zpočátku jsme byli více konfrontační. Postupem času nám ale došlo, že je dobré pokusit se spíš přinášet konstruktivní a inspirativní témata. Současně se snažíme věnovat různým marginalizovaným skupinám a jsme tak s různými lidmi schopni najít společné téma, na němž se shodneme a můžeme se od něj odrazit. Daří se nám tak, myslím, udržovat pozornost lidí, kterým třeba i řada témat, kterým se věnujeme, vadí. Tu proměnu tedy vnímám zejména v tom, že nám řada lidí, kteří se vůči naší práci například ve spojitosti s uprchlíky a muslimy vymezují, “lajkuje”[1] a pozitivně komentuje příspěvky jiné. To nám přijde důležité. Že nám stále stojí za to se spolu bavit.
Mění se nějak skupina obyvatel, kteří se potýkají s diskriminací? Zvětšuje se, zmenšuje?
Na to je těžké fundovně odpovědět, protože nemám žádná data. Nicméně se ukazuje, že mezi nejčastější oběti nenávistých projevů aktuální patří vedle například Romů a muslimů také lidskoprávní aktivisté a pracovníci neziskových organizací. Současně mám dojem, že takové projevy získávají na intenzitě a obávám se, že vůči některým lidem se z onlinu dostávají také do offline prostoru – například v případě muslimských žen. Mám jich ve svém okolí několik a shodují se, že útoků na ulici na ně a jejich okolí přibývá.
Zaznamenáváte nějaký posun v myšlení lidí formou jejich vyjádření, komentářů u vašich příspěvků na facebooku?
U některých témat to vnímáme. Například v případě LGBT lidí, zejména pak adopce nebo manželství se diskuse posunula hodně. Protože se o tom tématu začalo otevřeně mluvit, začaly se objevovat příběhy reálných párů s obličeji a lidé je tedy postupně začali vnímat jako lidské bytosti, ne pouze jako neurčitý kolos blíže neidentifikovatelných jedinců s domnělými vlastnostmi. Zatímco před několika lety diskuse o adopcích stejnopohlavními páry znamenala neuvěřitelné množství agresivních „hejtů“[2], dnes je diskuse povětšinou konstruktivní a umírněná. Domnívám se, že to je tím, že si na to lidé prostě zvykli, protože ty příběhy začali vídat kolem sebe, staly se jejich realitou. A v tom vidím důležitost konstantního přinášení podobných příběhů. Lidé si zvyknou a budou třeba schopni o nich přemýšlet bez vyhrocených emocí. Ukazuje se nám také, že už nečteme v diskusích skoro vůbec v případě diskusí o Romech řeči typu: „Tak mi ukažte nějakého úspěšného Roma, co vystudoval.” Protože sami ti lidé už vědí, že tací Romové existují a je jich čím dál víc. Právě proto, že se o nich informuje.
Sociální pracovníci často pracují s tématem diskriminace a jsou stigmatizováni, že pomáhají těm kteří jsou “černí a nepracují a zneužívají dávky”. Jak byste jim poradil se s tímto tlakem veřejnosti vyrovnat?
Jediné, co asi dokážu poradit, je to, jak se s těmi nekonečnými útoky vyrovnávám sám já nebo moji kolegové. Na jednu stranu o tom mluvíme a děláme si z toho legraci. Na stranu druhou, tu osobnější, je pro mě důležité si celou věc a důvod, proč tu práci dělám, rozebrat. A dojít k tomu, že jí věřím a vidím v ní smysl. Co mě vždy nakopne, je, když se něco podaří. Nějaký náš článek něco odstartuje, někomu pomůže, stane se z něj senzace a toho člověka to posune dál. Současně věřím tomu, že pokud člověk dělá svou práci, jak nejlíp umí, a bude v tom pokračovat, ukáže se to. Ne třeba zítra, ale za rok. Je důležité vytrvat. Věřím, že ta negace není nekonečná.
Co mohou neziskové organizace čelící kritice kvůli pomoci nepříliš populárním cílovým skupinám v praxi reálně dělat? Může jim Váš projekt nějak pomoci?
Myslím, že pomoci může jen upřímně vysvětlovat. Nemyslím, že něco jiného pomůže. Zdůraznil bych ale to slovo upřímnost. Občas se setkávám s tím, že některé organizace uvádějí jen to, co se jim daří, neuvádějí už to, co se jim třeba nedaří. To z mého pohledu nepůsobí důvěryhodně. Právě uznání chyb, kterých se člověk dopustil – protože chybovat a nevědět je přirozené, pro mě osobně mluví o upřímnosti. Současně se z toho mohou ostatní poučit. Věřím, že to je jediná cesta. Co se týče těch výpadů, tak myslím, že je důležité to sdílet s ostatními, svým okolím. A pokud to přesáhne nějakou míru – stanou se z toho například výhrůžky – je na místě to nahlásit policii a bojovat za svá práva. V takovém případě je v Česku například organizace In Iustitia, která se pomoci obětem nenávistných projevů zabývá. Včetně jejich zastupování v trestním řízení, pokud se to rozhodnou nahlásit. Pokud to nebude sami řešit, nezmění se to a pachatelům to bude procházet, přestože to nás samotné, i jiné, omezuje na svobodě.
Veronika Aresta,
redaktorka časopisu Sociální práce
[1] “Lajkovat” = oceňovat pozitivní reakcí na facebooku. Odvozeno z angličtiny ze slova “to like” (líbit se).
[2] „Hejt“ = nenávistný projev k určité věci. Odvozeno z angličtiny ze slova “to hate” (nenávidět).
