S cílem narušit pevně zakořeněnou expertní představu o způsobech práce s lidmi, kteří zažívají různorodé životní problémy, uspořádala skupina Narativ vskutku inspirativní dvoudenní akci. Facilitovaný dialog studentů, pracovníků, výzkumníků, vzdělavatelů a lidí, pro jejichž označení se vžily termíny jako uživatel, klient, příjemce, závislý, vyloučený, nemocný…
Dichotomie klient–expert, uživatel–poskytovatel, potřebující–pomáhající od počátku oslaboval již zvolený formát akce, kdy pořadatel nesáhl po tradičním konferenčním uspořádání, ale zvolil odbornou, na usilování o otevřenost, sdílení a konsenzus zaměřenou odbornou debatu – Sympozium Horizonty 2014 s podtitulem Kdo je tady expert?, které se uskutečnilo ve dnech 21.–22. 11. 2014 se v Místodržitelském paláci Moravské galerie v Brně.
„Experty jsou lidé s hlubokými znalostmi svých vlastních životních situací.“
Dialogický, horizontální a interaktivní charakter setkání vytvořil prostor pro sdílení, diskusi a vzájemnou inspiraci různými metodami, přístupy a zkušenostmi v rámci kolaborativní praxe. Jedním z efektů setkání pak bylo zprostředkovat spojení lidí, kteří vycházejí z podobné filozofie práce. Díky otevřené a přátelské atmosféře docházelo k otevřené komunikaci nejen v rámci jednotlivých přednášek a workshopů, ale i během přestávek a kuloárních diskusí.
Jedním z rysů současného světa je profilace lidí k vysoké specializaci. Tím se všichni stáváme experty na určité oblasti. Účastníci Horizontů se podíleli na dekonstrukci expertství a formování prostoru, kde za experta na něco je považován ten, kdo má specifické zkušenosti, znalosti a dovednosti, a nikoli ten, kdo je takto označován anebo se tak označuje.
Experty tak byli lidé s hlubokými znalostmi svých vlastních životních situací, ale i pomáhající odborníci. „Profesionálové by v životech druhých měli být štědrými hostiteli a slušnými hosty a nikoli experty vytvářejícími tajemství a určujícími, jak má životní příběh člověka pokračovat,“ tvrdí průkopnice kolaborativního přístupu a jedna z předních postav současné světové psychoterapie Harlene Andreson.
České i zahraniční zkušenosti expertů
Otevřená komunikace různých zkušeností napříč specializacemi a lidí s unikátními životními zkušenostmi vytvářely dohromady zcela jedinečnou atmosféru. Domnívám se, že ji významně podpořily upřímné výpovědi lidí, kteří se rozhodli podělit o své životní příběhy. Při vystoupeních osob, které aktuálně prožívají bezdomovectví nebo žijí v nedůstojných podmínkách, se stávalo prostředí Horizontů až dojemným.
Živé konzultace Harlene Anderson
Své životní příběhy, ale i plány a sny vyložily ženy aktuálně zažívající bezdomovectví v Praze, které na jejich nelehké cestě doprovází nezisková organizace Jako doma. Nenabídly jen své životní příběhy během dopolední přednášky, ale formou workshopu provedly účastníky krizovou situací „první noc venku“, kdy s ne-experty diskutovaly možné způsoby přežití noci na ulici. Organizace Jako doma představila také Kuchařky bez domova, které se svým skvělým kuchařským uměním postaraly o naše žaludky, když druhý den sympozia uvařily a servírovaly skvělé zeleninové stew s červenou čočkou.
Z Velké Británie přijel Peter Bullimore, zakladatel a facilitátor podpůrných skupin pro lidi, kteří slyší hlasy (Hearing Voices Network) a kteří mají paranoiu (Paranoia Network) v Sheffieldu. Peter pomocí narace svého životního příběhu nechal rozplynout představy a fantazie o lidech, kteří slyší hlasy. Poukázal na to, které terapeutické přístupy ho udržovaly ve statu quo a pomocí kterých se mu podařilo vystoupit ze systému a kultivovat svůj život.
Kanaďan Tom Strong představil svůj způsob dialogické praxe. Jejím významným prvkem je souvislost mezi tím, co říkáme, co děláme a jak se k tomu vztahujeme. To, že něco říkáme, něco děláme a nějak se k tomu vztahujeme, nás může v něčem udržovat. Na příkladu závislosti potom je možné vidět, jak závislý člověk vidí a zároveň často udržuje svým diskurzem sám sebe jako závislého, neboť to, co o sobě říká, bere za své. Tom odhalil úlohu profesionála, který pomocí dialogické práce pomáhá měnit to, jak o sobě lidé mluví a uvažují, tedy mění jejich diskurzy, což může pomoci opustit závislost.
Energický Loek Schoenmarkers zasáhl do srdce celý sál, když prezentoval přístup zaměřený na žáka (pupil-centered approach in education) s důrazem na role žáků jako aktivních tvůrců a nikoli konzumentů nabízeného.
Zcela netradičním zážitkem byly živé konzultace Harlene Anderson, která spolu s dobrovolníky nechávala ochutnat praxi konverzačního partnerství, vzájemného sdílení, ve kterém je klient brán jako expert, který je přizván ke zkoumání a snaze porozumění významům a vztahům mezi významy v jeho životě.
„Lidi zajímalo, co jim říká schizofrenik, a nikdo mě nesoudil.“
Horizonty prostřednictvím interaktivního prozkoumávání zkušeností různých lidí v oblastech duševního zdraví, závislosti, sociální exkluze a vzdělávání dosáhly svého cíle. Účastníci sympozia si dovolili vystoupit ze svých zažitých rolí, představit se jako experti anebo nechat se experty inspirovat pro svou praxi a tím tak pomohli posílit diskurz kolaborativních a dialogických přístupů.
Pro jiné vzdělávající akce jsou Horizonty inspirující zejména umně vytvořenou atmosférou důvěry, otevřenosti a sdílení. Příkladem může být výpověď jednoho z účastníků: „Potkal jsem tady lidi, které zajímalo, co jim říká schizofrenik, a nikdo mě tady nesoudil.“ Představy o tom, že konference a sympozia jsou místy, která navštěvují profesionálové a mluví „o klientech“, rozmělnil jeden z účastníků sympozia aktuálně prožívající bezdomovectví, když akci reflektoval slovy: „Moc se mi tady líbí, protože můžu říct něco já, a zároveň se něco nového dozvím.“ Pokud to podobně vnímají i ostatní účastníci, domnívám se, že letošní Horizonty se opravdu vydařily.
Vladislava Vondrová
