Než jsem začala psát tento text, vrátila jsem se na začátek své mediátorské praxe v roce 2006 a vybavila si některé z prvních rodinných mediací. Při tomto ohlédnutí jsem si začala uvědomovat, jak se vyvíjí naše společnost, rodina, vztahy v ní a jaké změny to přináší v setkáních s klienty u mediačního stolu. Cílem článku je zachytit proměny postojů klientů rodinné mediace v čase. Text představuje mediaci a její hlavní principy. Popisuje vývoj, kterým mediace prošla v České republice od počátku devadesátých let minulého století po současnost. Zachycuje dopady zavedení zákona o mediace. Poukazuje na složitou situaci v mediaci. Článek sleduje, jak se odrážel vývoj a změny v mediaci v přístupu odborné veřejnosti k mediaci.
Dovolím si nazvat mediaci v ČR mladou dospívající dívkou. Teprve čeká na svůj vstup do světa dospělosti, kdy bude moci naplno využít své schopnosti a možnosti. Klientům a často i odborné veřejnosti je stále spíše neznámou.
Mediace a její principy
Je téměř nemožné jednoduše mediaci popsat a existuje mnoho různých definic mediace. Riskin mediaci popisuje jako neformální, strukturovaný proces řešení konfliktů. Aktérům sporu pomáhá při jeho řešení nestranný, nezávislý a neutrální odborník na efektivní vyjednávání – mediátor, vstupující do sporu zvenčí. (Riskin.L., Keating, J. M., jr., Arnold, T. 1996)
Mediátor v průběhu mediace vede účastníky k otevřenému jednání, objasňování fakt, nalezení podstaty sporu, k převzetí zodpovědnosti za vzniklou situaci a k aktivní účasti na jejím řešení. Mediátor vnímá účastníky mediace jako odborníky na to, co zažívají a co má být obsahem jednání. Zásadní pro úspěšný průběh mediace je to, aby aktéři mediace do jednání vstupovali dobrovolně, svobodně mohli volit, zda se mediace zúčastní, zda v ní setrvají, zda a jakou dohodu uzavřou.
Podmínkou úspěšné mediace je důvěrnost jednání, tedy že informace, které si klienti během mediace sdělí, to, jak probíhalo jednání a jak se aktéři chovali, zůstane v mediační místnosti. Mediátor je vázán mlčenlivostí a žádné informace nesděluje dalším subjektům. Mlčenlivost mediátora je důležitá pro sdílení informací mezi klienty, jen otevřené předávání informací mezi klienty je možné najít řešení přijatelného pro obě strany. Důležité je zmínit, že s důvěrností mediace souvisí velmi úzce nestrannost mediátora. Pokud by se jakýmkoli způsobem vyjadřoval a sděloval informace o průběhu mediace, narušil by tím svou nestrannost.
Výsledkem mediace je dohoda zohledňující potřeby všech účastníků sporu. Ta má podobu podrobně zpracovaného plánu jednotlivých konkrétních kroků. Základní myšlenkou mediace je, že účastníci mediace jsou experti na svůj život a za podpory mediátora mohou najít řešení, s nímž budou spokojeni, tedy že výsledkem mediace bude vítězství pro všechny.
Mediace v čase
Mediace se v České republice objevila v devadesátých letech 20. století díky působení mezinárodní organizace Partners for Democratic Change, která iniciovala vznik Českého centra pro vyjednávání a řešení konfliktů. Jeho záměrem bylo mediaci dostat do povědomí celé společnosti. Část organizace založila v r. 2000 Asociaci mediátorů ČR, která definovala profesní a vzdělávací standardy mediace a Etický kodex mediátora. Asociace mediátorů ČR dodnes sdružuje mediátory, poskytující mediaci na profesionální úrovni a zkušené lektory. (Vrabcová, D. 2016)
Na počátku devadesátých let se vedly polemiky o tom, zda a jak vůbec může mediace být využívána. Ani odborná veřejnost neměla s mediací zkušenosti. Dnes se mediaci věnují různé subjekty a jednotlivci na poli vzdělávání i poskytování mediace jako služby.
To, že se zájem o mediaci u odborné veřejnosti zvýšil, ovlivnilo bezpochyby přijetí zákona o mediaci. Zákonná právní úprava mediace byla nejdříve realizována v trestní oblasti v roce 2000 zákonem č. 257/2000 Sb. o probační a mediační službě a později v roce 2012 v oblasti civilní, přijetím zákona č. 202/2012 Sb., o mediaci.
Mediaci v trestní oblasti může vykonávat úředník Probační a mediační služby ČR. V civilních sporech mediaci poskytují zapsaní mediátoři podle zákona o mediaci, nebo mediátoři nezapsaní v tomto seznamu. Seznam zapsaných mediátorů spravuje Ministerstvo spravedlnosti ČR, které také vykonává dohled nad zapsanými mediátory. Dohled nad zapsanými mediátory – advokáty zajišťuje Česká advokátní komora. Zapsaným mediátorem se stane mediátor, který splní zákonné podmínky pro zapsání do seznamu. Kromě způsobilosti k právním úkonům a bezúhonnosti, je to vysokoškolské vzdělání magisterského stupně a úspěšné složení zkoušky zapsaného mediátora. V současné době je v seznamu zapsáno 257 mediátorů (Portál Justice.cz, 2019).
Podstatnou změnu, kterou zákon přinesl, je skutečnost, že zákon umožňuje soudům nařídit účastníkům sporu účastnit se prvního informativního setkání s mediátorem. Na prvním setkání mediátor seznámí účastníky s principy, výhodami a účelem mediace a účastníci se tak mají možnost na základě informací od mediátora rozhodnout, zda budou svůj spor řešit mediací. Zákon však respektuje základní princip mediace – dobrovolnou účast klientů na mediaci. Tento princip říká, že je v rukou klientů, zda mediaci jako cestu k vyřešení konfliktů zvolí, či ne.
V praxi, jak jsem uváděla výše, poskytují mediaci také mediátoři, kteří nejsou zapsanými mediátory. Mezi těmito mediátory jsou jak zkušení odborníci, profesionálové, tak i mediátoři, kteří nemají odpovídající odborné a praktické dovednosti mediátora. Pro klienty může být pak složité zorientovat se a vybrat si kvalitního mediátora. Nelze než doporučit klientům, aby si pečlivě vybírali mediátora, zjistili si, jaké získal vzdělání a zkušenosti v oblasti mediace.
Přijetí zákona o mediaci přispělo k rozšíření povědomí o mediaci především mezi odborníky – soudci, advokáty, sociálními pracovníky, psychology a dalšími. Je tedy zřejmé, že se sice mediace dostává do zorného pole odborné veřejnosti, stále však je mediace jako systematicky využívaná metoda práce s klienty mladá a laikům zatím neznámá. Klienti se tak často na mediátora obracejí až v situaci, kdy vyčerpali všechny ostatní formy pomoci, na doporučení soudu, nebo dalších odborníků, když už neví, jak by situaci řešili. Jako prevenci eskalace konfliktu volí mediaci jen mizivé procento klientů.
Rodiče nezletilých dětí u mediačního stolu
Obecně můžeme konstatovat, že rodinná mediace je vhodná pro řešení záležitostí, které komplikují vzájemné vztahy mezi blízkými. Mediace umožňuje snížit napětí v rodině a objasnit nebo odstranit nedorozumění mezi členy rodiny. Lze ji tedy využít k řešení sporů vznikajících v soužití generací v rodině, k vyřešení nedorozumění mezi manželi, ve sporech o dědictví, v konfliktech mezi příbuznými, kteří spolu pracují v rodinné firmě, mediace také může být využita při přípravě předmanželské smlouvy aj. Vzhledem k tomu, že je mediace v České republice v současnosti využívána především k řešení rodičovských sporů o děti, budu se v textu dále věnovat vývoji konfliktů mezi rodiči nezletilých dětí.
Z údajů Českého statistického úřadu vyplývá, že současná mladá generace vstupuje do manželství méně často a později než její rodiče. Muži se poprvé žení nejčastěji v 29 letech, ženy pak ve 27 letech. (Český statistický úřad, 2018)
Zároveň lze ze statistik vyčíst, že v období let 2001 až 2017 rostl průměrný věk rodiček kontinuálně každý rok. V roce 2001 činil průměrný věk maminek při narození dítěte 27,3 roku. V roce 2010 prolomil třicetiletou hranici a v roce 2017 dosáhl úrovně 30,7 roku. Ještě výraznější zvýšení se týkalo prvorodiček. Důvodem je kromě proměn věkové skladby populace, především odkládání mateřství do pozdějšího věku. (Frelich, J. 2018)
Je otázkou, zda vyšší věk rodičů a s tím související uvažování o rodičovství, vede k tomu, že se u mediace mnohem častěji, než před 15 lety, setkávám s rodiči, kteří chtějí společně vyřešit své partnerské či rodičovské spory. Tyto rodičovské páry se společně zamýšlejí nad tím, jak spolupracovat na tom, aby přes odlišnosti v názorech a postojích na různé aspekty fungování jejich rodiny, se vzájemně podpořili a našli společnou řeč. Rodinný mediátor může rodiče podpořit při zvládání těžkostí ve vzájemné komunikaci nebo při vyjasnění rozporů v názorech na výchovu a péči o děti. Mediace v takových případech funguje jako prevence rozpadu rodin. Nutno uvést, že takovýchto případů není mnoho. Jsou to rodiče, kteří si uvědomují, že je především v jejich rukou, jak bude život jejich i dětí vypadat v budoucnu.
Bohužel převážná většina rodičů, s nimiž se u mediace setkávám, již uvažuje o rozvodu, právě jím procházejí nebo už rozvodem prošli a řeší otázky svého dalšího rodičovství – zachování matky a otce pro své děti.
Nahlédneme-li opět do statistik, v období 2005–2010 se rozvodovost pohybovala na úrovni
47–50 %. Do roku 2012 došlo k poklesu zpět na úroveň z počátku nového tisíciletí, a to na hladinu 44 %. Od té doby osciluje rozvodovost okolo této hranice. (Štyglerová,T., Kačerová, E. 2014)
Rozvod manželství je velmi vysilující a bolestivý pro všechny zúčastněné, tedy nejen rodiče, ale především jejich děti. V obdobné situaci jako rozvádějící se rodiče jsou i rodiče, kteří spolu manželství neuzavřeli a žili takzvaně „na hromádce“. I oni se musí postupně vyrovnat s tím, že se rodina rozpadla a řešit, jak bude vypadat jejich péče o nezletilé děti. Mediace podporuje rodiče v tom, aby mysleli na zájmy dětí, zmírnili dopady rozpadu rodiny na sebe i děti a zvolili optimální uspořádání vztahů k dětem po té, co nebudou žít ve společném domově.
Při mediacích se setkávám stále častěji s rodiči, kteří se rozhodli své partnerství ukončit, ale snaží se zachovat svým dětem, i přes někdy velmi bolestné domlouvání, co možná nejvíce z dosavadního života rodiny – kontakty, vztahy a zážitky s oběma rodiči i dalšími příbuznými z obou rodin. Během mediace rodiče společně přetvářejí vztahy mezi sebou tak, aby i po ukončení jejich partnerství jako muže a ženy, zůstávali pro své děti spolupracujícími rodiči vytvářejícími svým dětem vlídné a pevné hranice rodičovské podpory a výchovy. Rodiče u mediace domluví společně pravidla budoucího fungování po rozvodu, což situaci zklidní, rodiče i děti získají jistotu. U mediace tito rodiče řeší především základní body rozvodu: komu budou děti svěřeny do péče, výše výživného, kde rodiče budou bydlet a jak si rozdělí společný majetek a finance. V mnoha případech rodiče potřebují společně najít shodu i v dalších velmi konkrétních otázkách. Např. se domlouvají o tom, jakým dílem se budou každý z nich podílet na výchově dětí, jak budou rozhodovat o důležitých věcech v životě dětí, jak spolu vhodně rodičovsky o dětech komunikovat, jaké výchovné principy ve výchově dětí zvolí, jak budou děti finančně podporovat, jak se o děti postarají v době nemoci, jak budou dětem pořizovat dárky a jak je budou prezentovat, či jak nastavit kontakty se širší rodinou.
Do mediace vstupují také rodiče, kteří už společně dlouhodobě nežijí, jsou už rozvedení a řeší spory ohledně péče o děti, které jim přinesl čas, děti vyrostly, změnily se životní podmínky na straně jednou nebo obou rodičů. Řeší otázky výchovy dětí nebo kontaktů mezi dětmi a rodiči, např. kdy a jak si děti předávat, jak zajistit pořizování nákladnějších věcí na děti, jakým zájmovým aktivitám se budou děti věnovat a kdo je bude financovat a mnoho dalších konkrétních konfliktů.
Rodiče, kteří řeší neshody v souvislosti s péčí a výchovou se setkávají u mediace opakovaně. Postupovat k dohodě založené na potřebách rodičů a dětí, vyžaduje od rodičů nejen ochotu věnovat mediačním jednáním čas, ale také velkou dávku trpělivosti a aktivity. Jedno mediační setkání trvá tři hodiny. Rodiče se na začátku mediace obávají, zda budou schopni tak dlouho jednat, mám však zkušenost, že jsou před koncem setkání zaskočeni tím, jak rychle čas během mediace uplynul. Než rodiče najdou odpovědi na všechny otázky, které jsou pro ně důležité, je obvykle potřeba, aby se u mediace setkali třikrát až pětkrát.
Při reflexi své praxe v rodinné mediaci od roku 2006 po současnost si uvědomuji, jak se do mediací promítají změny ve vnímání společnosti role matky a otce, či názorů na jednotlivé druhy péče o děti. V době, kdy jsem s mediací začínala, bylo výjimečné, že rodiče zvažovali jako formu budoucího uspořádaní vztahů po rozpadu rodiny střídavou péči. V současné době se téměř nesetkávám s rodiči, kteří by o této možnosti nejednali. Jestliže se rodiče dohodnou na tom, že dítě bude svěřeno do péče jednoho z nich, kontakt s tím rodičem, s nímž dítě nežije, se nastavuje co nejširší podle možností dítěte i rodiče. Velmi výjimečně dojdou rodiče k dohodě, kde by dítě s druhým rodičem trávilo čas jen o víkendech, svátcích či prázdninách.
Podle mého názoru lze sledovat vliv zavedení nového občanského zákoníku, účinného
od 1. ledna 2014, do něhož bylo zahrnuto rodinné a manželské právo. Následná praxe přinesla změny v postojích zásadních aktérů – soudů, advokátů, sociálních pracovníků a to ovlivnilo pozice rodičů při konfliktech o děti a to jak s nimi následně v mediaci zacházeli.
Např. Ústavní soud svými nálezy na střídavou péči přispěl k překlenutí stereotypu péče o dítě jedním rodičem a zaměřil pozornost na zájem nezletilých dětí nad výhodami, resp. nevýhodami jednotlivých druhů péče o děti.[1]
Velmi výraznou změnu vnímám v tom, jak rodiče uvažují v mediaci o rodičovské zodpovědnosti a rozhodování o dětech po rozpadu rodiny. Mnohem častěji než dříve zvažují a diskutují o tom, jak se spolupodílet na rozhodování o dětech. Jaký model vzájemné komunikace a postupy zvolit, aby se o výchově dětí a rozhodování o dětech co nejvíce průběžně domlouvali. Domnívám se, že popsané změny souvisí s proměnou rodičovských rolí – otcové se zapojují více do péče o děti, matky jsou aktivnější v zajištění zázemí pro rodinu a jsou nezávislejší i v době, kdy jsou děti malé.
Zmíním ještě jednu výraznou změnu v přístupu rodičů ke sporům v péči o děti, které u mediace řeší. Rodiče zvažují, jakým způsobem zapojit děti do rozhodování o budoucím uspořádání vztahů po rozpadu rodiny. Jistě zde opět hraje nemalou úlohu uvedení v život nového občanského zákoníku, který zdůrazňuje práva dětí na participování v zásadních otázkách, které se jich týkají. Rodiče by podle něj měli dětem náležitě vysvětlit zásadní zamýšlená rozhodnutí, která se jich týkají a umožnit dětem se k nim vyslovit. Rodiče mají povinnost takovému názoru věnovat patřičnou pozornost a vzít názor dítěte v úvahu při rozhodování. I soud má podle zákoníku povinnost před rozhodnutím, které se dotýká zájmu dítěte, poskytnout dítěti potřebné informace, aby si mohlo vytvořit svůj názor a ten sdělit. Praxe se v tomto ohledu vyvíjí. Vnímám, že u mediací mají rodiče snahu děti vtahovat do rozhodování o tom, jak budou vztahy uspořádány po rozpadu rodiny. Na jedné straně je často za návrhem rodičů, aby se dítě vyslovilo, přesvědčení každého z rodičů, že dítě vnímá situaci stejně jako on sám. Rodič věří, že dítě vysloví názor, který bude korespondovat s jeho návrhem. Na druhé straně se rodiče často po diskusi na toto téma shodnou, že nechtějí na dítě přenášet svou zodpovědnost. Takoví rodiče spolu během mediace diskutují o potřebách dítěte a společně se zamýšlejí nad konkrétními možnostmi, jak co nejvíce vyjít potřebám dítěte vstříc.
Závěr
Čas věnovaný tomuto textu mi umožnil zastavit se a projít si tak cílenou reflexí vývoje mediace u nás za posledních 13 let. Na jedné straně zákon o mediaci přispěl ke zviditelnění mediace, přibývá mediátorů, rodinná mediace se i díky soudcům a sociálním pracovníkům začíná více využívat. Na druhé straně, stejně jako při zrození mediace v České republice, ani dnes neexistují jednotné vzdělávací, profesní a etické standardy v mediaci, ze kterých by všichni mediátoři vycházeli a vztahovali se k nim. Mediátorská obec není v současnosti v naší zemi jednotná, existují různé organizace a jednotlivci poskytují mediaci v různé kvalitě.
Práce má omezený rozsah, proto nenabízím konečný výčet možných pohledů. Jednoznačně však vnímám významné změny. Z určitého úhlu pohledu jsou možná pomalé, ale dějí se a to je podstatné. Je nezpochybnitelné, že probíhá postupné ukotvování mediace jako legitimní služby podporující hledání řešení (nejen) v rodinných konfliktech.
Mediace si trpělivě hledá své místo v naší kultuře a tím se posouvá blíže k lidem, kterým může sloužit. Lidé se proměňují, zvyšuje se uvědomování si zodpovědnosti za své vztahy, řešení konfliktů, dopady na kvalitu života dospělých a dětí. Pro veřejnost je stále nesnadné zorientovat se, porozumět samotnému pojmu, službě, najít kvalitního mediátora. Jak jsem zmínila výše, mediaci vnímám jako dospívající dívku, která čeká na svůj vstup do dospělosti. Tento vývojový krok není vůbec snadný, je však možné ho podpořit. Nápady, jak to udělat, nad čím přemýšlet, kudy jít, může nabídnout kdokoli, kdo má zájem o to, aby tato mladá dívka dospěla s grácií a naplnila tak svůj nezaměnitelný potenciál. Každodenní práce přináší nové nápady, které se generují zejména praxí. Věřím, že je dobré podporovat všechny kroky vedoucí ke stavu, kdy u nás bude mediace lidem místně, finančně a časově dostupná a bude poskytována empatickými profesionály.
Dana Vrabcová,
akreditovaná mediátorka
[1] V nálezu ve věci sp. zn. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014, Ústavní soud judikoval, že: „V případě rozhodování o svěření dítěte do střídavé výchovy rodičů, je třeba vycházet z premisy, že zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů. Z toho plyne, že pokud jsou oba rodiče způsobilí dítě vychovávat, pokud oba mají o jeho výchovu zájem a pokud oba dbali kromě řádné péče o jeho výchovu po stránce citové, rozumové a mravní, svěření dítěte do střídavé péče by mělo být pravidlem, zatímco jiné řešení je výjimkou, který vyžaduje prokázání, proč je v zájmu dítěte právě toto jiné řešení. Obecné soudy tak nemohou střídavou péči vyloučit z důvodu, že s tímto způsobem výchovy jeden z rodičů nesouhlasí, protože chce mít dítě ve výlučné péči.”
Seznam literatury
Český statistický úřad, 2018, Svateb přibývá, Český statistický úřad [online], [3. 6. 2019] Dostupné z: https://www.czso.cz/csu/czso/svateb-pribyva
Frelich, J. 2018, Průměrný věk matek se zvyšuje ve všech krajích, Časopis ČSÚ Statistika&My, [online], [12. 6. 2019] Dostupné z: https://www.statistikaamy.cz/2018/09/prumerny-vek-matek-se-zvysuje-ve-vsech-krajich/
Portál Justice.cz, 2019, [3. 6. 2019] dostupné z http://mediatori.justice.cz/MediatorPublic/Public/FR003_ZverejneniVybranychUdaju.aspx
Riskin, L,, Keating, J. M., jr. , Arnold, T. 1996, Mediace, aneb, Jak řešit konflikty. Praha: Pallata
Štyglerová,T., Kačerová, E. 2014, Obrat v rozvodech[online], Český statistický úřad [3. 6. 2019] Dostupné z:https://www.czso.cz/csu/czso/0b00225862
Vrabcová, D. 2016. Mediace jako profese, Praha: Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, Katedra sociální práce,
Právní předpisy
Zákon č. 89 2012 ze dne 3. února 2012 občanský zákoník In Sbírka zákonů, Česká republika. 2012
Zákon č. 202 ze dne 2. května 2012 o mediaci, In Sbírka zákonů, Česká republika. 2012
Zákon č. 257 ze dne 14. července 2000 o probační a mediační službě, In Sbírka zákonů, Česká republika. 2000
