„Zase ten Novák. Je drzý, nerespektuje autority, vyrušuje a schválně provokuje ostatní. Už jsme vyzkoušeli všechno – poznámky, důtky i sníženou známku z chování. Nic nezabírá.“ Tato slova slýchám na svých seminářích pro pedagogy velmi často. Jsou vyřčena s pocitem bezmoci, únavy a někdy i hněvu. Když se však na „problémového žáka“ podíváme optikou krizové intervence a neurobiologie traumatu, vidíme jiný obraz. Nevidíme nevychovaného agresora, ale dítě v hlubokém distresu, jehož mozek aktuálně bojuje o přežití.
Mýtus o modřinách a sociálních bublinách
V naší společnosti stále přežívá stereotypní představa o ohroženém dítěti (syndrom CAN). Očekáváme dítě zanedbané, špinavé, pocházející z deprivovaného prostředí. Tato kognitivní zkratka nás však činí slepými k tisícům dětí, které prožívají peklo za fasádami upravených domů v satelitních městečkách a v rodinách s vysokým socioekonomickým statusem.
Chcete-li zobrazit tento obsah, musíte být předplatitelem časopisu.
Nemáte předplatné? Objednejte si ho.
