Případy sociálního pracovníka z nízkoprahového zařízení pro děti a mládež v Praze

Případ s dobrým výsledkem

Filipovi je třináct let. Do jednoho z pražských Nízkoprahových zařízení pro děti a mládež (NZDM) začal docházet na výchovné skupiny, které jsou nadstavbovou službou, které zařízení nabízí.

Do skupin byl doporučen metodičkou prevence, která působí na základní škole, kam Filip čerstvě přestoupil. Důvodem jeho přestupu byly problémy v třídním kolektivu, které eskalovaly v agresivní chování Filipa vůči jeho spolužákům. Podle informací ze školy není jasné, zdali byl Filip primárním agresorem, nebo se dostal do role oběti a pouze se bránil. V každém případě se stalo zvládání konfliktů s vrstevníky zakázkou, na které měl Filip v rámci preventivně výchovných skupin dlouhodobě pracovat.

Kromě samotné skupiny začal Filip docházet i do běžného provozu nízkoprahového zařízení a velmi rychle si k nám, pracovníkům NZDM, vybudoval důvěru. Během návštěv jsme z pozice kontaktních pracovníku o Filipa projevili zájem, věnovali mu pozornost a naslouchali mu, podobně jako u ostatních klientů. Filipovi byl poskytnut prostor pro to, aby dal volný průchod svým emocím, i těm negativním. Následně jsme s klientem jeho prožívání reflektovali a dbali na to, abychom zaujímali nehodnotící postoj, který podle domněnek pracovníků vůči Filipovi učitelé ani vrstevníci ve škole neměli. I to mělo pravděpodobně vliv na poměrně rychlé vytvoření vztahu mezi námi a klientem. Bylo zřejmé, jak důležité je využití volnočasových aktivit při kontaktní práci s klientem.

Po zhruba dvou týdnech hrál Filip s jednou z pracovnic videohry. Znenadání, během společné aktivity, se svěřil s problémem, který ho trápí. S tím, že u nich doma se jeho nevlastní otec chová agresivně jak k Filipově matce, tak k němu samotnému. Pracovnice Filipa motivovala k řešení a navrhla mu možnost kontaktovat OSPOD, případně policii. Filip byl také ujištěn, že mu můžou pracovníci NZDM při ohlášení situace asistovat, případně vše předem konzultovat s jeho matkou, která se s pracovníky NZDM zná. Filip se rozhodl, že se o postupu poradí s matkou a při příští návštěvě klubu bude pracovníky informovat.

Během několik příštích setkání s Filipem se pracovníci NZDM doptávali na další průběh konfliktů doma. Podle Filipa neměl čas to řešit a k ničemu závažnému u nich nějaký čas nedošlo. Nadále jsme Filipa podporovali v řešení problému, včetně kontaktování OSPOD, případně policie.

Situace se ale po necelém měsíci zhoršila. Filip přišel do klubu s tím, že doma je situace už neúnosná a poprosil kolegyně, které měly právě službu, o přímou pomoc při řešení nové epizody domácího násilí. Pracovnice na situaci reagovaly tím, že Filipovi nabídly, že zkontaktují OSPOD, se kterým nedávno navázaly užší spolupráci, mimo jiné i kvůli doporučování klientů do preventivně výchovných skupin. Pracovnice NZDM zavolaly konkrétní pracovnici OSPOD, se kterou měli dobré zkušenosti a již navázaný profesionální vztah. Konzultovaly s ní situaci Filipa a následně oficiálně oznámily podezření na domácí násilí. Případ byl přidělen sociální pracovnici, která se zabývá situacemi, kdy je dítě v pozici osoby ohrožené domácím násilím. Tato pracovnice OSPOD se neprodleně vydala do prostor nízkoprahového zařízení. Před jejím příjezdem pracovnice NZDM Filipovi v soukromí vysvětlovaly další možné kroky a podporovaly ho v jeho rozhodnutí začít situaci řešit. Pracovnice OSPOD dorazila do zařízení mimo otevírací dobu určenou pro klienty, aby byla zajištěna maximální diskrétnost při řešení situace. Pracovnice OSPOD Filipovi velmi profesionálně a lidsky vysvětlila další kroky. Po kontaktování Filipovy matky ji společně vyzvedli v místě jejího pracoviště a společně jeli za asistence policie do místa jejich bydliště, kde si Filip sbalil základní věci a byl po domluvě odvezen do zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc (ZDVOP – Klokánku), kde strávil noc.

Další den se Filip zastavil v nízkoprahovém zařízení, kde vyjádřil spokojenost nad řešením situace. Otčím podle jeho slov musel opustit jejich domácnost, ve které teď Filip zůstal pouze s matkou, za což byl vděčný. Z toho jsme vyvodili, že vůči otčímovi byl použit institut vykázání. Otčím se po opuštění bytu snažil sjednat si schůzku s pracovnicemi NZDM, ty situaci řešily s OSPOD, a po konzultaci s pracovnicemi OSPOD otčímovi vysvětlily, že to není vhodné. 

V současné době, zhruba 4 měsíce po intervenci ze strany pracovníků NZDM a OSPOD, se s Filipem dále setkáváme v nízkoprahovém zařízení a situace se podle jeho slov zlepšila. Otčím už s nimi nebydlí a s matkou údajně udržuje minimální kontakt. Filip ani jeho matka již nejsou ohroženi domácím násilím a znají postupy, jak se případně v obdobných situacích zachovat a na koho se obrátit.

Předpokladem pro efektivní pomoc klientovi byl fakt, že Filip byl motivován svůj problém řešit a aktivně spolupracovat s pracovníky nízkoprahového zařízení a dalšími organizacemi. To by se nestalo bez kvalitní práce sociálních pracovníků NZDM, kteří pro Filipa vytvořili bezpečné a důvěrné prostředí, díky čemuž se Filip svěřil se svým problémem. Dále se ukázalo, že pro úspěšné řešení této situace byla klíčová kvalitní spolupráce mezi OSPOD, ZDVOP, policií a NZDM, která vyústila v okamžitou intervenci. 

Případ s nejasným koncem

Materiál pro další kazuistiku byl získán v jednom z mimopražských NZDM, jehož spolupráce s OSPOD a dalšími institucemi je v mnoha případech komplikovaná. To je dáno i přístupem klientů nízkoprahového zařízení. Ti většinou vnímají OSPOD, ale ostatně i školu, negativně. Proto bývají nastaveni proti jakémukoliv prolínaní činnosti NZDM s působením jiných organizací.

Pro toto NZDM je typické, že většina jeho klientů pochází z místní romské komunity. Stejně tak tomu bylo u Honzy, kterému je třináct let. Má pět dalších sourozenců, někteří z nich část dětství strávili v ústavní péči, samotný Honza, strávil v dětském domově pět let.

Do NZDM ho zhruba před rokem a půl přivedli kamarádi, v klubu chtěl jako většina dalších klientů trávit volný čas, potkávat se s vrstevníky, využívat zázemí a vybavení klubu, jako například improvizovanou tělocvičnu, herní konzoly, hudební nástroje nebo počítač. S pracovníky klubu hned od začátku vycházel dobře, s ostatními klienty se však dostával do konfliktů. Nikdy se ale nestalo, že by situace přešly do přímé agrese.

Téma násilí bylo pro Honzu důležité, a to jak z pohledu pracovníků, tak svým způsobem i z jeho perspektivy. Ve vstupním dotazníku, ve kterém se má klient pracovníkům představit, uvedl jako první věc, že je bitkař. Sdělil nám, že má kvůli agresivnímu chování ve škole přiděleného kurátora pro mládež z OSPODu. Jeden z incidentů, kdy Honza na půdě školy surově zbil svého spolužáka, údajně řešila i policie. Podle Honzy mu v případě dalšího agresivního chování hrozí odebrání z rodiny a umístění do ústavní výchovy.

Při vyšetření odborníkem byly u Honzy zjištěny potíže s hyperaktivitou, které s jeho agresivitou pravděpodobně souvisí. Pravidelně užívá léky, které má předepsané od psychiatra. Medikace mu nevyhovuje, je méně agresivní, ale cítí se unavený, otupělý a má horší prospěch ve škole.

Během docházení Honzy do klubu se síla léků několikrát změnila a podle samotného klienta to ovlivňovalo i jeho výbušnost. Honza říká, že rvačky vidí jako záležitost hrdosti a cti. Kdyby konflikt odmítl, byl by sám před sebou i před druhými za zbabělce. Dle jeho slov je to běžný model sebeprosazování a potvrzování vlastní hodnoty, který zná jak z domova, tak i z vrstevnické skupiny.

Stejně jako všichni další klienti NZDM, má i Honza vlastní individuální plán. Tématem v jeho plánu se stalo zvládání agresivních projevů, hlavním cílem bylo předcházení konfliktním situacím, uvědomení si rizik plynoucích z používání násilí a celková změna postoje.

Dlouhodobě jsme se při Honzových návštěvách NZDM snažili tolerovat jeho chování, vést ho k reflexi souvislostí a následků. Dopady svého chování si klient neuvědomoval, i když se je při práci s ním snažil probírat také kurátor pro děti a mládež z OSPODu, školní poradenští pracovníci a v nejvyhrocenějších situacích i policie. Ve výsledku na Honzově problému pracovalo několik institucí, avšak nekoordinovaně.  A to i přes to, že sociální pracovníci nízkoprahového zařízení klientovi nabízeli podporu při řešení konfliktních situací přímo ve škole, nebo spolupráci s kurátorem. Honza tuto nabídku pomoci odmítl. 

Z hlediska NZDM lze konstatovat, že cíl individuálního plánu nebyl naplněn, i přes častý kontakt s klientem. Honza s plánem získal informace o tom, jak může být násilí problematické. Jeho postoj se však nezměnil, se svojí rolí bitkaře se dál identifikoval. Přibližně po roce se plán formálně uzavřel, ale problém přetrvává. Honza stále nedokáže krotit svou temperamentní povahu, často se dostává do konfliktů se spolužáky i jinými vrstevníky.

Otázkou zůstává, do jaké míry by mohla spolupráce NZDM se školou a kurátorem pro děti a mládež, ovlivnit efektivitu intervence.  Přitom Honza není zdaleka jediný klient NZDM, se kterým spolupracuje i OSPOD. Do tohoto nízkoprahového zařízení dochází odhadem čtvrtina klientů, kteří jsou současně v péči orgánů sociálně-právní ochrany.

Podobně jako Honza, který odmítl nabídku podpory při řešení incidentu ve škole nebo s kurátorem, také ostatní klienti NZDM a jejich rodiny, nemají zájem o prolínání různých služeb. Pro děti a mládež je zařízení často bezpečné místo a zapojení potenciálně represivních institucí, jakými se jim jeví být škola a OSPOD, vnímají jako hrozbu. Často ani rodiče klientů neví o tom, že jejich děti NZDM navštěvují a v některých případech jsou k našemu klubu skeptičtí, spojují si ho například právě s OSPOD, protože nechápou rozdíl mezi různými typy služeb a organizací.

V případě tohoto NZDM se jen zřídkakdy pracovníci znají osobně s rodiči klientů. Rodiče vesměs nemají o kontakt s klubem zájem. Když jsem klientům navrhoval uspořádat piknik, kam bychom pozvali i jejich rodiče, byly jejich reakce odmítavé. Dětem a mládeži navštěvující NZDM zkrátka vyhovuje stav, kdy službu využívají samostatně, odděleně od jejich vybraných primárních a sekundárních skupin.

Tento fakt musí kontaktní sociální pracovníci respektovat. Bez souhlasu klientů nemají ve většině případů právo kontaktovat OSPOD, školu, ba dokonce ani rodinu. Anonymita a mlčenlivost jsou jedním ze základních principů NZDM, které klientům zařízení garantuje. Výjimkou jsou situace, na které se vztahuje oznamovací povinnost. To ale neplatí pro Honzův případ.

I když toto NZDM dlouhodobě spolupracuje s OSPOD, má kontakty na jeho konkrétní pracovníky a vytváří si důvěrný vztah s většinou klientů, v podobných případech jako je ten Honzův má svázané ruce. Zdá se, že ideálním řešením by mohla být například případová konference, kde by se setkaly všechny zúčastněné strany, které mají za cíl podporu Honzy v řešení jeho problému.

Je důležité, aby sociální pracovníci NZDM hledali cesty ke spolupráci organizací a revidovali dosavadní postupy. Aby se podobný kooperativní model práce prosadil, je samozřejmě nutné dlouhodobě vysvětlovat klientům, případně jejich rodičům, co jim může spolupráce různých organizací přinést. Veškeré snahy ale musí vždy respektovat principy práce NZDM a také svobodné rozhodnutí klientů.

 

Lukáš Šulc,
Nízkoprahové zařízení pro děti a mládež, Praha