Případ, který se vyvíjí dobře
David k nám přišel v roce 2010 a spolu s ním přišel jeho mladší bratr Ríša. David chodil v té době do 3. třídy. Jejich matka má nižší intelekt, také sama strávila několik let v dětském domově. Partner matky, se kterým tyto děti měla, byl předtím partnerem babičky těchto dětí. Matka ho „přebrala“ své matce brzy potom, co se vrátila domů z dětského domova v osmnácti letech. Partner matky zemřel v roce 2009 po delší nemoci, matka pak zůstala sama a péči o děti nezvládala.
Oba kluci byli zanedbaní. Do školy před příchodem sem chodili jen občas. V době, kdy byli s matkou a partnerem, u nich doma pravděpodobně došlo k nějakému týrání, ale nikdy se to nevyšetřovalo.
David se tady u nás aklimatizoval dobře. Na rozdíl od Ríši, který měl psychiatrické problémy a před dvěma roky odešel do specializovaného zařízení. Oni spolu nikdy neměli silný vztah. Dokud tu byli spolu, tak se dost prali, nemohli být v jedné ložnici. Takže když Ríša odsud odešel, David se vyjádřil, že s ním jít pryč nechce, že se tu cítí dobře, že se cítí jako „naše dítě“.
Teď má David hotovou základní školu. Na té škole to nebylo jednoduché, občas tam zlobil a pan ředitel byl proti němu zaujatý. Řešila se tam nějaká kyberšikana, toho se účastnilo několik dětí, ale pan ředitel si myslel, že hlavním strůjcem byl David. V téhle škole jsme měli problémy i s jinými dětmi a s jinými učiteli, proto tam už děti nedáváme, myslíme si, že oni tam naše děti diskriminovali. David měl být na návrh ředitele přemístěn do výchovného ústavu. Ještě během deváté třídy se nám ale povedlo ho převést na jinou základní školu, která je tady také blízko, tam mají ředitelku i učitele se vstřícným postojem k našim dětem. Na nové škole David problémy neměl, naopak dostal pochvalu za pomoc spolužákovi, který přišel z Ukrajiny a neuměl česky. Známky mu šly ze čtyřek na dvojky, maximálně na trojky.
Teď se učí v oboru kuchař-číšník. Prospívá velmi dobře. Chce si udělat nástavbu s maturitou. Chodí na brigády, chodí také na kurzy.
On je teď během léta u matky. Letos už s námi nechtěl jezdit na tábory. U matky doma přespává, má tam brigádu a pracuje. Tady u nás se občas staví na návštěvu. Loni probíhal soud o prodloužení ústavní výchovy. Zvažovala se možnost dát ho do náhradní rodinné péče, ale on nechtěl. Nechtěl ani do jiného zařízení, kde by byl blíž ke svému bratrovi. Nechtěl ani k matce, která má nového druha, i když ten prý docela funguje. David soudkyni řekl, že chce být dál tady u nás. Zdálo se, že soudkyně mu nevěří, že je v ústavním zařízení spokojený.
On je navázaný vlastně na nás na všechny. My tady máme stabilní personál. Když odsud někdo odejde, tak do důchodu nebo na mateřskou dovolenou, jinak se tu lidé posledních deset let nemění. Dobré je, že máme kapacitu jen 24 dětí, fakticky tu teď jen 21 dětí. Jsou tu tři výchovné skupiny. A dost aktivit děláme společně. Dospělých je víc, než jich mají děti doma a jsou vstřícní i spolehliví. Doma, když tam jsou jen dva rodiče nebo dokonce jen jeden a s dítětem jsou nějaké obtíže, už toho dospělého nemá kdo vystřídat, kdežto tady ano – když má jeden vychovatel dítěte dost, může nastoupit další.
Případ, který nevyšel nejlépe
Eva byla odebraná rodině před šesti lety, v roce 2012. Podnětem pro tento zásah bylo vyšetření v nemocnici, kam šla kvůli nutné transplantaci jater. Před operací se zjistilo, že má na těle pohmožděniny a stopy po starých zraněních. Její matka byla již dlouho závislá na drogách; její otec ji měl v péči, ale choval se k ní velmi hrubě. OSPOD situaci prošetřil a navrhl náhradní péči; Eva byla nejdřív předána do diagnostického ústavu a pak přišla k nám do dětského domova. Evin otec byl později za týrání dítěte odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody.
Eva chodila na základní praktickou školu sem k nám. Chodila průběžně na kontroly do nemocnice, brala řadu léků, její zdraví se zlepšilo. Matka o ní jevila zájem jen „nárazově“. Někdy sem za ní jezdila. Pak zase byla doba, kdy matka řešila nějaký svůj problém s partnerem a na Evu jakoby zapomněla, měsíce tu nebyla. To Eva, když byla mladší, hodně špatně nesla. Jak dospívala, tak pochopila, že od mámy toho moc čekat nemůže. Její matka pak měla pak se svým partnerem ještě další dítě.
S dětmi i s vychovateli Eva u nás vycházela vždycky dobře.
V poslední době začala Eva za matkou jezdit na návštěvy. Její matka si pro nás překvapivě zažádala o zrušení ústavní výchovy. Soud jí tedy vyhověl – ústavní péči po pěti letech zrušil. Eva se k matce přestěhovala, ale za několik týdnů mně volala, že by se ráda vrátila do našeho domova, protože s partnerem matky nevychází. Matka se k Evě chovala spíš jako ke kamarádce, běžný vztah dcery s matkou mezi nimi nebyl. Já jsem kontaktovala OSPOD, ale oni se odvolávali na rozsudek a soudili, že není důvod něco měnit. Ani se neměli k tomu udělat šetření v rodině.
Eva měla přítele z doby, kdy byla ještě tady u nás. Je to Rom, je o několik let starší než ona, už pracuje. Eva se rozhodla, že bude lepší, když se z domácnosti své matky přestěhuje do domácnosti svého přítele. Tam teď bydlí, za několik měsíců jí bude 18. Ona chodí sem k nám na střední školu, takže jsme s ní stále v kontaktu. Občas mně navštěvuje a také jsme v kontaktu přes Facebook. Formálně jí má pořád v péči její matka.
Otec Elišky si zažádal v polovině trestu o podmínečné propuštění. Probační služba chtěla vstoupit do kontaktu s Evou jako s obětí a zohlednit při projednávání otcovy žádosti její názor. Ale pracovnice OSPOD se proti tomu postavila. To mně přišlo hodně nelogické. Ani to neuměli zdůvodnit. Ta pracovnice brzy potom z OSPOD odešla pracovat jinam.
Eva teď zatím funguje. Není na ulici, chodí do školy, není těhotná… z tohoto hlediska vlastně výsledek našeho působení není špatný. Ale kdyby byla situace u Eviny matky patřičně prověřená a kdyby se Eva mohla vyslovit ke svému otci, mohla se její situace vyvíjet jinak a myslím, že pro ni lépe.
