Recenze knihy: Ellen Forney. Zbláznění: Mánie, deprese, Michelangelo a já. Praha: Portál, 2020.
„Jaké to je, když se zblázníte? Ellen Forney to postihlo krátce před třicítkou, kdy u ní propukla bipolární porucha. O svém životě, kde se střídá mánie a deprese, píše s nadhledem a s humorem. Dává nahlédnout do manických epizod, kdy se její život „rozjede“ a ona nad ním ztrácí kontrolu, i do epizod deprese, kdy se z jejího života vytrácí barvy a smích. Nežije ale jen mánií a depresí, s vtipem a nadsázkou popisuje, jaké to je žít s nálepkou „blázna“. Výsledkem je temně vtipná a velmi osobní kniha.“ Takto zní anotace na zadní straně publikace, kterou vydalo letos nakladatelství Portál v prvním vydání, a troufám si říct, že obsah knihy i dojmy z ní velmi přesně vystihuje.
Autorka Ellen Forney je americká kreslířka, která se rozhodla zpracovat svoji nesnadnou cestu zvládání prvních let života s bipolární afektivní poruchou v podobě komiksu. Ano, je to tak. Je to patrně dosti překvapivý formát u tohoto tématu, ale s ohledem na autorčinu profesní orientaci je to volba logická, a dodejme, že i šťastná. Zpracování v podobě černobílého komiksu dává možnost vystihnout některé nuance a obrazy ze života, které leží mimo dosah pregnantního slovního vyjádření. Obraznost je tak více než efektivní možností vyjádření některých emocionálních stavů, jimiž Ellen Forney procházela a pro které slova prostě nestačí.
Komiks překlenuje období několika let od prvotní manifestace příznaků maniodepresivity až po dosažení bodu, kdy se jí podaří dosáhnout vyrovnanosti a spokojenosti. Kniha je členěna do 9, v zásadě chronologicky návazných kapitol, v nichž jsou živě a nenuceně vykresleny situace a emoce, které Ellen zažívala. Nejde ale pouze o kontinuální příběh, ale i jeho hlubokou reflexi. Velmi silný cit pro přesné vyjádření jednotlivých situací, pocitů i myšlenek je u autorky patrně dán i tím, že sama původně vystudovala psychologii a pracovala rovněž na psychiatrickém oddělení. Potkává se tu tedy osobní zkušenost s určitým původním profesním směřováním.
Úvodní kapitoly knihy popisují manickou epizodu onemocnění, kdy je Ellen „na vlně“, do všeho se vrhá po hlavě – do práce, vztahů, sportu, sexu i drog – a nic pro ni není problém. Současně ale není schopna soustředit se na projekty, které s energií a „drivem“ započíná, a dotahovat je do konce. Terapeutka, kterou v té době navštěvuje, ji proto doporučí k psychiatričce, jež stanovuje diagnózu bipolární poruchy. Nastává dlouhá cesta spojená s léčbou, kde se kombinuje psychoterapie s medikací, byť Ellen dlouho léky odmítá. Nakonec je však rozhodnuta na ně přistoupit, navzdory obavám, že omezí její tvůrčí invenci a budou mít řadu negativních vedlejších účinků.
Po fázi euforie přichází (nevyhnutelná) epizoda deprese, kdy autorka není schopna prakticky ničeho, navíc i díky lékům nabírá na váze a jen stěží se dokáže donutit k nějaké aktivitě pracovní či jiné. Samozřejmě nemluvě o pocitech všeobjímajícího smutku, podceňování se, nedůvěry v sebe sama a nihilismu v pohledu na sebe i vše kolem. Občas se Ellen dokáže přimět k jednorázové práci či sportovnímu výkonu, v této době začíná i s jógou, ale za cenou obrovského sebezapření a energetického výdaje. Trápí ji i somatické průvodní projevy spojené i s užíváním léků, především poruchy paměti, třes a kožní problémy. Jak sama konstatuje: naštěstí nemá sebevražedné myšlenky.
Nejen v této době tráví Ellen hodně času nad knihami, ať už o umění či o životě slavných osobností, které měly rozličné duševní obtíže či onemocnění. Klade si v této souvislosti i otázky, zda mezi „šílenstvím“ a genialitou či uměleckým nadáním existuje nějaký vztah. Rozličné aspekty kreativity a jejího možného omezení v důsledku farmakoterapie jsou jednou z červených nití, prolínající se celou obrazovou publikací. Ostatně na závěr tomuto tématu věnuje celou jednu kapitolku, kde se s tímto tématem (i na základě vědeckých výzkumů a studií) vyrovnává a hledá pro sebe rozuzlení. Od počátku totiž říká, že nechce být vyrovnaná, ale geniální a léky by ji v tom držely při zemi.
Po epizodách mánie a deprese přichází období, kdy se Ellen ve spolupráci se svojí psychiatričkou snaží najít „modus“, v němž by byla schopna žít, pracovat, „fungovat“ a cítila se dobře. Je to období výkyvů nálad, nejistoty, ale také úzkosti a překotných emocí. Má většinou náhled na svoje pocity a symptomy, ale jak říká, nedokáže je dostat pod kontrolu. Klade si i otázku: Kdy vlastně „šťastná“ znamená být příliš šťastná ve smyslu nekontrolovatelné euforie?
Je to spojeno i s hledáním vhodné kombinace léků, které by jí vyhovovaly (tj. byly účinné), neměly za důsledek přesmyk do deprese či naopak mánie a současně nebyly spojeny s popisovanými vedlejšími účinky. A byly ideálně i cenově dostupné. Hledání ideálního „mixu“ medikace je dalším z velkých témat knihy. Trvá několik let, než se to skutečně podaří. Dodejme ale, že sama Ellen v tom není bez viny, poněvadž kouření marihuany je pro ni inherentní součástí života, jíž se nechce vzdát. Navíc o tom svoji psychiatričku dlouho neinformuje. Přesto je vztah Ellen a její psychiatričky vystižen velmi zdařile, je skutečně „partnerský“, a nikoli paternalistický či moralistní. Psychiatrička je průvodkyní a pomocnou rukou, Ellen k ní má důvěru – jak sama říká, její ordinace je prostorem, kde se cítí nejbezpečněji.
Povedeně jsou vystiženy i vztahy Ellen k rodině a přátelům, včetně toho, kdy přemítá o tom, jak jim o svém onemocnění říci – ne že by musela, ale chce, aby její blízcí věděli, čím prochází, a dokázali porozumět jejímu chování (má pocit, jakoby měla nějaké „špinavé tajemství“). Ellen má bratra a rodiče, kteří jsou rozvedeni a žijí každý v novém partnerském vztahu. Její matka, pediatrička, má přítelkyni a také Ellen se definuje jako bisexuální. Vůbec otevřenost k různým formám soužití a sexuality je pro knihu rovněž typická.
U každé zahraniční knihy, zejména pokud pochází z končin vzdálenějších, je zapotřebí věnovat pozornost tomu, zda jsou informace v ní prezentované přenositelné, využitelné a nebudou působit více exoticky než prakticky. Naštěstí specifické reálie USA jsou v textu omezeny na některé dílčí údaje, avšak zážitky Ellen jsou natolik univerzální, že je kniha bezpochyby plně využitelná a nepůsobí nijak cizorodě. Zejména v závěrečných kapitolách jsou pro našince uvedena velmi podnětná fakta týkající se nákladné léčby v tamním prostředí.
Zatímco v ČR je zdravotní pojištění povinné a standardní psychiatrická péče a medikace jsou hrazené převážně v rámci pojištění, v USA tomu tak vždy není. Ellen má sice zdravotní pojištění, ani to není ve Spojených státech samozřejmostí, ale její pojistný plán náklady související s léčbou nekryje. Takže výdaje spojené s návštěvami psychiatričky i léky hradí Ellen za pomoci matky, která jí pomáhá i s placením nájmu. Jak autorka uvádí, léčba v její zemi vychází až na několik tisíc dolarů měsíčně.
Dílčí odlišnost souvisí také s tím, že při popisu bipolární afektivní poruchy a jejích symptomů je odkazováno na Diagnostický a statistický manuál mentálních poruch (DSM-IV), vydávaný Americkou psychiatrickou společností, zatímco v našich končinách je pro tyto účely využívána Mezinárodní klasifikace nemocí (MKN), avšak výhodou DSM je její větší podrobnost a praktická návodnost.
Je na místě zmínit se také o jazyku, který je v textu používán – jedná se sice o kreslený komiks, avšak textová část je velmi nosná, tím spíše, že je zapotřebí dosáhnout vysoké míry srozumitelnosti a výstižnosti na omezeném prostoru, jenž tento typ literatury skýtá. I v tomto směru je jazyk velmi čtivý, není přetížen odbornou terminologií, a je tak přístupný širokému spektru čtenářstva. Občas se vyskytující medicínské termíny jsou vysvětleny, často doplněny i výstižným vyobrazením. Z tohoto pohledu lze vyzdvihnout práci překladatelky Lindy Bartoškové, které se podařilo převést text do skutečně přirozeně působící češtiny, a to včetně četných metafor a obrazných vyjádření. Jazyk, kterým autorka píše, je jazyk každodenního života, není tudíž prost některých obratů, které jsou v dnešní době považovány za nesprávné, nekorektní či stigmatizující. Ellen o sobě hovoří jako o „bipolárce“, objevují se i slova jako: šílenství, zbláznit se, blázen apod. Samozřejmě jsou to označení, jež nemají v odborném diskurzu svoje místo, v běžné mluvě ale (bohužel) ano. Proto je logické, že jich užívá i autorka. Popisuje svoji niternou zkušenost, která má být přístupná širokému okruhu čtenářek a čtenářů. Není proto dost dobře myslitelné, aby byl text psán jinak, je-li koncipován s tímto úmyslem, jakkoli jsou takové výrazy obecně kontraproduktivní.
V závěrečné části recenze bych se rád zamyslel i nad využitelností prezentované knihy v oboru sociální práce. Osobně zde vidím tři hlavní skupiny, pro něž by kniha mohla být velmi přínosná. V první řadě jde o samotné sociální pracovníky a pracovnice, dále jejich klienty a klientky, kteří mají zkušenost s duševním onemocněním (a nemusí se jednat striktně o afektivní poruchy), a také jejich příbuzné a přátele, a nakonec i širokou veřejnost.
Sociální pracovníky komiks jistě osloví svým výstižným a barvitým popisem pocitů i konkrétních situací, ve kterých se Ellen potýká s těžkostmi plynoucími z jejího onemocnění. I díky této knize se tak může posílit imaginace a empatie profesionálních pomáhajících v tom, co všechno může afektivní porucha obnášet.
Největší potenciální přínos publikace spatřuji u osob, jež se (poprvé) setkávají s bipolární afektivní poruchou a nevědí zcela, jak se projevuje a co může v běžném životě obnášet. Edukační aplikace knihy je tedy velmi široká – pro klienty samotné, jejich rodiny i blízké. I zvolený žánr komiksu je velmi přiléhavý, jelikož rychle upoutá (a udrží) pozornost. Umím si představit uplatnění publikace i v poradenství a terapii, kde může posloužit jako pomůcka pro hledání paralel a jejich rozvíjení ve vlastní situaci.
Nakonec kniha jistě osloví i širokou veřejnost a přispěje k osvětě ve vztahu k otázkám duševního zdraví a nabourávání četných předsudků, které jsou v této oblasti hluboce zakořeněny. Srozumitelné, nezatížené a často i humorné vyprávění může napomoci pochopení toho, že bipolární afektivní porucha je nemoc jako jakákoli jiná. Jistě, má svá specifika, ale není ničím magickým či odosobněným, z čeho bychom měli mít neopodstatněné obavy. Kniha má v tomto směru jistě značný potenciál. Ostatně sám jsem tento druh zpětné vazby již získal. Když jsem si publikaci v kavárně četl, upoutala pozornost jednoho z návštěvníků, který se mě neváhal zeptat, co to mám za knihu. Jakmile jsem mu to sdělil, velmi ho to zaujalo a s evidentním zájmem si pořídil fotografii přebalu komiksu.
I to je dokladem, že se jedná o velmi zdařilý počin na poli populárně-naučné literatury v oblasti duševního zdraví a sociální psychiatrie. Knihu s potěšením doporučuji všem, které svým názvem či zaměřením zaujme, ať už s tímto tématem mají osobní, zprostředkované, studijní, pracovní či jiné zkušenosti, anebo se s touto problematikou setkávají poprvé. Přístupný a živý styl vyprávění je jistě zaujme a vtáhne do děje, jehož prostřednictvím získají nemálo cenných informací. Ostatně nadhled, citlivost i humor autorky jsou vysoce nakažlivé.
Josef Vošmik,
Fakulta humanitních studií, Univerzita Karlova
