V rámci své práce v rodinné poradně se velmi často setkávám s různými pohledy na dnes velmi aktuální téma „Participace dětí na rozhodovacím procesu“. Zejména z toho důvodu, že náplň práce v rodinné poradně je velmi široká a týká se jak spolupráce s pracovníky OSPOD, jinými neziskovými organizacemi, ale také s rodinami, které aktuálně v hledáčku žádné jiné instituce nejsou, vnímám jako velmi užitečnou určitou otevřenost odlišným postojům a pohledům jednotlivých klientů i spolupracujících organizací k tomuto tématu. Přestože zejména v poslední době pozoruji velký tlak ze strany odborníků i klientů na větší začlenění dětí do rozhodování v procesech, které se jich týkají, a v mnoha případech se také jedná o velmi efektivní a pro celé řešení situace přínosný postoj, setkávám se rovněž často také se situacemi, kde se větší participace dětí jeví jako pro děti riziková, nebo dokonce ohrožující jejich aktuální psychický stav a další harmonický vývoj.
Výhody větší participace dětí na procesu rozhodování o tom, co se jich týká
Svět dospělých je pro děti velmi komplikovaný. Obzvlášť pak když se dostanou do situace, kdy do hry vstupují další organizace, jako např. OSPOD, soud a jiné. Často se setkávám s tím, že i děti, které působí z počátku jako velmi orientované a o dospělém světě informované, mají nakonec mnoho nesdělených obav, trápení a domněnek. Dětská fantazie v takovémto případě dokáže vyprodukovat velké množství zpravidla málo realistických obav, které mohou mnohdy zcela ovládnout aktuální prožívání dítěte a paralyzovat tak jeho běžný život. Sama jsem znovu a znovu překvapená různorodostí a barevností těchto obav a jejich intenzitou, se kterou se jimi děti dokážou trápit. Zároveň si vždy znovu uvědomuji, jak je pro dospělé někdy zase složitý dětský svět a jak nesnadné může být do dětského prožívání proniknout a porozumět mu. Opakovaně se utvrzuji v tom, že spolupráce s dětmi v průběhu rozhodovacích procesů je důležitá a často může do celého procesu přinést nový směr nebo například důležitý detail potřebný k tomu, aby rodiče či jiné pečující osoby v životě dítěte dokázaly aspoň částečně nahlédnout do tohoto dětského světa a porozumět mu. Zároveň je z pozice „rozumějícího dospělého“ následně v takové situaci možné efektivněji zpřístupnit dítěti „dospělácký svět“ a dostatečně srozumitelně podat všechna důležitá fakta.
Jaká mohou být rizika participace dětí aneb konflikt loajality dětí
Jakkoliv všechno výše uvedené často může znít až idylicky a jen obtížně se dá představit situace, kdy by takovéto zapojení dětí do procesu rozhodování mohlo dítěti třeba i škodit, v praxi se s takovými situacemi bohužel setkávám relativně často. Nejčastěji jde o spolupráci s rodinami v rámci řešení tzv. „opatrovnických sporů“ ‒ tedy situace, kdy rodiče, kteří se rozcházejí nebo se již dříve rozešli, chtějí upravit či pozměnit podobu péče o děti či rozsah kontaktu s jedním z rodičů. Vztah dětí k rodičům je velmi specifickým vztahem a zpravidla až na krajní situace, kdy rodiče opravdu závažně ohrožují další vývoj dětí, mají vždy děti vztah k oběma rodičům. Ne vždy je tomu samozřejmě tak, že by si děti v rodině úplně stejně rozuměly s oběma rodiči. Mohou mít např. k jednomu z nich blíže (což se může měnit i s ohledem na aktuální vývojové období dítěte), neznamená to však, že by vztah k druhému rodiči neměly, či jim na druhém rodiči nezáleželo. Právě skutečnost, že dětem zpravidla záleží na obou rodičích, dostává děti do velmi obtížné situace v případě, že jsou velkou – často rozhodující měrou – zapojeny do rozhodování o tom, jaká podoba kontaktu či péče je pro ně vhodná. Dítě je často v průběhu tohoto procesu otevřeně vystaveno situacím, kdy má samo v přítomnosti rodičů, před sociálním pracovníkem nebo soudem verbalizovat, jaké uspořádání péče či kontaktu si přeje. Opakovaně se dostává do situace vnitřního konfliktu mezi tím, ublížit jednomu nebo druhému rodiči nebo se některému zavděčit na úkor druhého. Velkou roli v rozhodnutí dítěte pak zpravidla hraje osobnost dítěte, ale také zejména podoba a eskalovanost sporu mezi rodiči či jejich cit pro vnímání „opravdových“ potřeb dítěte. Spory o prosazování rodičovských práv jsou velmi složitými situacemi v životě rodičů a zpravidla z mé zkušenosti bývají dlouhodobé bouřlivé dohady a hádky pokračováním a udržováním jakési podoby jejich vztahu (touhy udržet si druhého v blízkosti, zůstat v kontaktu a podobně). Často se do těchto sporů promítají také motivy dalších členů rodiny (prarodiče, nový partner) a následná touha rodičů dítěte zachovat si před těmito lidmi svou důstojnost, hodnotu, dostát všemu, co deklarují. Zmíněné okolnosti a ještě mnohé další, kterými se není v tomto článku možné dopodrobna zabývat, činí ze sporu mezi rodiči o podobu péče a kontaktu s dítětem často „nebezpečnou manipulativní hru“, kdy je dítě využíváno jako prostředník mezi rodiči či zbraň v rukou jednoho z nich. V takovém případě velká míra participace dítěte na rozhodovacím procesu z mého pohledu pouze legitimizuje rodičům uvedené „využívání“ dítěte ve svůj prospěch v rámci řešení vlastního partnerského problému.
Velmi nešťastným znakem konfliktů mezi rodiči je bohužel také to, že spory mezi rodiči mají tendence eskalovat, prohlubovat se. V praxi se proto opakovaně setkáváme s dětmi, které zažily nespočet veřejných hádek rodičů na ulici, zásahů PČR v rámci domáhání se jednoho z rodičů svého práva na kontakt s dítětem, nesčetných návštěv různých psychologů, jiných odborníků, sociálních pracovníků či soudců, kde opakovaně znovu a znovu dokola zažívají situaci konfliktu mezi tím, jak se zavděčit jednomu a neublížit druhému, zatímco rodiče stále opakují, že vše dělají pro děti a dle jejich přání. Jen zřídka však dokážou rodiče v takovém psychickém rozpoložení odhlédnout od svých potřeb a motivů ve sporu s protějškem a opravdu porozumět přání a potřebám dítěte. Jak na takové eskalované, vleklé spory reagují děti? Opět je celá široká paleta způsobů, jakými se děti s takto obtížným, dlouhodobým a opakovaným vystavením stresovým situacím vyrovnávají. Často děti vstoupí do koalice s jedním z rodičů – zpravidla s tím, kdo se staví ve sporu rodičů do role oběti, či s tím, který o dítě aktuálně pečuje a dítě je na něm nějakým způsobem závislé. V některých případech je pro dítě koalice s jedním z rodičů otázkou zvládnutí aktuální situace, avšak téměř vždy s negativním dopadem z pohledu prognózy dalšího harmonického psychického vývoje dítěte. Občas se také setkávám s tím, že se dítě uzavře do sebe a zcela odmítá o situaci rodičů hovořit, straní se kamarádů, opouští své zájmy a koníčky – často děti „utíkají od reality“ třeba do virtuálního světa počítačových her, internetu či do vlastní fantazie.
Citlivost a individuální přístup
Přestože by se mohla zdát účast dětí na rozhodování ohledně podoby péče a kontaktu s rodiči na základě toho, co píši výše, spíše jako pro děti zatěžující, ve většině případů to tak nevnímám. Podílení se dětí na rozhodování chápu vlastně jako pozitivní a v mnohém přínosný přístup. Jen je dle mé zkušenosti třeba zabezpečit takové podmínky, aby děti participace přehnaně nezatěžovala. Jako největší zátěž vnímám opakované nucení a vystavování dětí situacím, kdy mají před jedním nebo oběma rodiči vyjádřit „svůj“ postoj ohledně uspořádání další péče. Zároveň i přehnané množství angažovaných odborníků, se kterými je dítě v průběhu sporu rodičů nuceno spolupracovat, děti dle mého názoru spíše zatěžuje – obdobně je tomu dle mého názoru i s opakovanými účastmi dětí u soudních stání soudů nejrůznějších instancí.
Vezmu-li v potaz celou škálu rodin a dětí a odlišnou situaci, ve které se nacházejí, je podle mě nemožné navrhnout jediné, pro všechny rodiny funkční řešení. Proto i participaci dětí vnímám jako přístup a metodu, která se může jevit jako velmi efektivní a přínosná u jedné rodiny, avšak kontraproduktivní a zbytečně zatěžující děti u rodiny jiné. Často také vnímám jako vhodné dítě nezatěžovat nucenou verbalizací toho, jak by si situaci přálo přímo, ale využít např. jednorázově spolupráci s psychologem formou psychologického vyšetření vazby dítěte k rodičům. Zde je opět v případě citlivého provedení vyšetření eliminován pocit vnitřního konfliktu dítěte a zároveň je zachována jeho možnost participovat na další podobě uspořádání péče.
Na závěr proto cítím jako důležité uvést zejména to, že z mého pohledu je potřeba vidět nejen benefity, které dětem čím dál větší možnost participace přináší, ale také možná rizika a ohrožení, která pro ně může projevování názoru znamenat. Přece jen jsou děti stále velmi zranitelné a závislé na péči rodičů či jiných osob a my z pozice spolupracujících odborníků můžeme jen velmi málo ovlivnit to, co se odehrává po odchodu rodiny z OSPODu, poradny či jiné spolupracující instituce. Většinu času je totiž dítě stále odkázáno na péči rodiče, jemuž je také pomyslně „odpovědno“ za své chování a jednání, ale také postoje a názory. Je to tedy většinou rodič, který zásadní měrou tyto postoje a názory ovlivňuje a formuje. Dle mého názoru je proto vždy vhodné přizpůsobit konkrétní podobu a míru participace dítěte na rozhodování konkrétní situace tak, aby dítě pokud možná co nejméně zatížila a ohrozila.
Eva Jarošová,
pracovnice rodinné poradny
