Vládne v naší společnosti spravedlnost? Je naše společnost sociálně spravedlivá? Dvě otázky, které spolu úzce souvisejí a jejichž odpovědi, které si na ně každý z nás – ať vědomě nebo podvědomě – dává, významně ovlivňují náš vztah ke společnosti a jejím elitám, a následně, naše chování. Od pohrdání a „kdo nekrade, okrádá rodinu“ za komunismu, až po dnešní ambivalentní postoje.
Otázka sociální spravedlnosti je kontroverzní. Liberální ideologie ji považuje za nezajímavou (je řešena svobodným trhem) až nesmyslnou (F. A. Hayek a neoliberálové). Liberál John Rawls (1971, 1999) ji odpovídá z hlediska implicitní společenské smlouvy. V orgánech Evropské unie (a Organizace spojených národů) jsou sociální práva chápána jako součást lidských práv (EU, 1961 a 1989). Sociální demokracie ji obecně považuje za otázku rovnosti (Sociální doktrína ČR, 2001). Křesťanské sociální učení nabízí filozoficky podložený přístup; vychází z aristotelsko-tomistické představy lidské přirozenosti a obecného dobra (bonum commune; Arno Anzenbacher, 2004 a 1997).
V tomto příspěvku ukazuji, že (neo)liberální nihilistický názor staví na mylné individualistické představě člověka a ani se netýká Katolické sociální doktríny. Dále poukážu na soudobé technologické a ekonomické trendy, které zvyšují nezaměstnanost a nejistotu pracovních míst („prekarizace“). Nezaměstnanost a prekarizace ohrožují společenskou soudržnost a v současnosti jsou nejvážnější hrozbou sociální spravedlnosti.
1. Pojem sociální spravedlnosti a obecného dobra
Sociální učení katolické církve nabízí teoreticky propracovaný pojem sociální spravedlnosti a jemu přidruženého obecného dobra. Odpovídají poznatkům sociální antropologie o společenské povaze člověka a o obecném dobru jako bohatství hlubokých vzájemných lidských vztahů. Obecné dobro je souhrn všeho, co podporuje společný život.
Obecné dobro má především procesní, institucionální charakter. Zakládá se na souboru hodnot a pravidel, jimiž se řídí život společnosti a která společnost vytváří a neformálně i formálně vynucuje. Věcně zahrnuje svobodu, spravedlnost – vládu práva, a důstojné hmotné podmínky k životu celé rodiny, včetně záruky životního minima; v tomto posledním bodě se předpokládá, že připravit takové podmínky je v kompetenci vládce. Iniciativa a spoluodpovědnost každého občana se tím stává morální povinností.
Obecné dobro zahrnuje svobodu v řádu; společenské vynucování řádu tuto svobodu umožňuje a není s ní v rozporu (viz Rychetník, 2012). Naopak, život společnosti, lidská spolupráce by byla bez řádu nemožná a řád znamená dodržování pravidel. Narušení řádu umožňuje zvůli bezohledných jednotlivců a ta svobodu většiny ničí.
Sociální spravedlnost je odvozena od obecného blaha; představuje základní podmínku soudržnosti, integrity společnosti, jejího uchování (QA). Znamená tedy především vytvářet podmínky pro svobodný důstojný život jednotlivců a rodin a zároveň podmínky pro uchování integrity společnosti, zejména předcházet, případně zamezit marginalizaci jednotlivců, skupin a tříd. Sociální spravedlnost je hodnotou, která poměřuje jednání lidí jakožto společenských, politických tvorů a jednání vlád a správních orgánů na všech úrovních.
Sociální učení církve má mnohé styčné body se Sociální doktrínou ČR (2001). Rozdíl plyne především z odlišného pojetí člověka; sociální učení církve vychází z transcendentního zakotvení člověka a jeho osvobození chápe jako mnohovrstevné, přičemž rozlišení vrstev je pouze analytické, ontologicky je člověk jednotou ducha, mysli a těla. Na osobní úrovni sociální učení církve zdůrazňuje spirituální a duchovně kulturní osvobození od závislostí, které člověku znemožňují být autonomní osobností. Společenskoekonomické osvobození probíhá na úrovni institucí. Ale sociální revoluce musí být souběžná s revolucí ducha – morálky a kultury. Postkomunistický vývoj v ČR i ostatních státech lze interpretovat jako negativní demonstraci teze o nezbytnosti mnohovrstevného osvobození.
2. Liberální kritika pojmu „sociální spravedlnost“
Neoliberální kritika se implicitně zakládá na odmítnutí pojmu obecného blaha a odpovědnosti člověka za jím vytvářené společenské instituce a tvrdí, že pojem „sociální spravedlnost“ je „prázdnou frází bez jednoznačného obsahu“ (Hayek, 2011, sv. 2).
Burke (2012) shrnuje předchozí argumenty F. A. Hayeka a Michaela Novaka. Požaduje, aby „skutečná spravedlnost“ se vztahovala k činům jednotlivců, k volnímu (chtěnému) jednání, aby aktér byl svobodný a za výsledek jednání osobně odpovědný. Sociální spravedlnost v pojetí QA vyhovuje všem čtyřem rysům: týká se chtěných, svobodných činů jednotlivců, za něž tito jednotlivci jsou odpovědní a povinni skládat účty, odpovědnost za nedbalost v to spadá. Jednotlivec odpovídá za své činy a ty mají společenský dopad: vytvářejí, upevňují, mění instituce a tím spoluutvářejí život ve společnosti.
Vedle vyhraněného individualismu je soudobá kritika pojmu sociální spravedlnosti založena na nepochopení historického kontextu a smyslu liberalismu. Klasický liberalismus vznikl v Británii v 19. století jako kritika a ideologie osvobození od zásahů státu do obchodního a soukromého života. Nezabýval se tím, jak společnost vytváří a udržuje společenský řád; jako samozřejmost předpokládal existující pevný britský řád. Naproti tomu péče o obecné blaho, z níž koncept sociální spravedlnosti vychází, je nezbytnou součásti tvůrčího, pozitivního a participativního myšlení o společnosti.
Ideovými otci neoliberalismu, ve smyslu návratu k liberalismu, v první polovině 20. století, byli Friedrich Hayek a Ludwig von Mieses. Byl ideovým nástrojem boje za svobodu, proti totalitním ideologiím a vládě fašistického a komunistického státu. Vláda práva, ve smyslu spravedlnosti, zakotvené v kultuře společnosti a jejích zákonech, byla prvotním principem. Ovšem pro „liberály“ 90. let v postkomunistických zemích byla vláda práva mimo jejich životní zkušenost a myšlenkový obzor.
3. Co ohrožuje sociální spravedlnost dnes?
V současnosti je sociální spravedlnost nejvíce ohrožena nezaměstnaností. Registrovaná nezaměstnanost u nás klesala od 8,8 % v roce 2004 na 5 % v roce 2008 (světová konjunktura vrcholila) a poté rostla až na 9,1 % v roce 2013 (MPSP). Souběžně se měnil podíl odpovědí v anketách, že je „obtížné až nemožné nalézt jakoukoliv práci v místě bydliště“ (41 %, 23 % a 51 % respektive, CVVM), které vyjadřují míru beznaděje nezaměstnaných. Průměrná nezaměstnanost v celé Evropské unii je vyšší o 4 procentní body než u nás (zahrnuje evropský jih s vysokou nezaměstnaností), zatímco v Německu, Rakousku, Norsku a Švýcarsku je nezaměstnanost o 2 až 4 procentní body nižší; jsou to státy s nejnižší nezaměstnaností v Evropě.
Rozdíly v míře nezaměstnanosti mezi evropskými zeměmi dokumentují, že záleží na kvalitě institucí, na postojích a hodnotách, vzdělání a iniciativě obyvatel a na hospodářské politice, zda se společnosti podaří udržet nezaměstnanost nízkou i v době krize. Zároveň však od devadesátých let působí dva dlouhodobé činitele: ekonomický – globalizace trhů a výroby, a technologický – informatizace, automatizace a robotizace. Oba zvyšují nerovnováhu na trhu práce v Evropě a Spojených státech. Avšak čtyři země, uvedené v předchozím odstavci, se s těmito strukturálními činiteli zatím dokázaly vyrovnat.
Uvedené dlouhodobé činitele a střednědobé krizové tlaky ovlivňovaly vývoj nezaměstnanosti také v ČR. Počet registrovaných uchazečů o práci rostl od 150 tis. počátkem devadesátých let na 540 tis. v letech 2003 a 2004, klesl na 250 tis. v letech 2007 a 2008 a posléze vystoupal až na 600 tis. v roce 2013 (veřejná databáze ČSÚ). Počty kolísaly podle vývoje konjunktury, ale vykazují celkový stoupající trend s průměrným přírůstkem o 18 000 ročně.
Převis nabídky na trhu práce roste ve většině zemí Evropy a v USA a vyvolává tak zvanou „prekarizaci“ práce: práce se stává „nejistou“. Prekarizace znamená přesun rizika a odpovědnosti ze zaměstnavatele na dělníka. „Prekérní práce“ se definuje nejistotou co do délky zaměstnání a identity zaměstnavatele, absencí sociální ochrany, nízkou mzdou a praktickými i právními překážkami proti odborové organizaci a kolektivnímu vyjednávání (ILO, 2011). V češtině se používá termín „nejistá práce“.
Nejistá práce a „prekariát“.
Vzniká nová třída, „prekariát“. Je tvořen dělníky v nejistém zaměstnání, s nejistou prací. Na rozdíl od tradičního průmyslového dělnictva, proletariátu, se nevyznačuje třídním sebeuvědoměním. Ve společenské třídní hierarchii je řazen pod tradiční kvalifikované dělníky („proletariát“).
Gui Standing (2011: p. 6–7) vysvětluje vznik prekariátu jako důsledek globalizace výroby a trhů od poloviny sedmdesátých let minulého století. Během období 1975–2008 se do světové tržní ekonomiky zapojily Indie, Čína a postsovětské země a celková nabídka pracovních sil vzrostla z jedné miliardy na tři. Zhruba polovina přichází z těchto nových zemí s výrazně až nesrovnatelně nižšími mzdami.
Trend prekarizace studuje Mezinárodní úřad práce (ILO). Měří ho podílem dočasných, příležitostných zaměstnanců, zejména „nedobrovolných“, těch, kteří hledají, ale nenalézají trvalé zaměstnání. Výskyt dočasné práce (temporary work) v zemích OECD vzrostl z 8 % v roce 1987 na 15 % z celkového počtu zaměstnaných (paid workers) v 2007, při výrazném rozdílu mezi muži a ženami. V ČR je podíl dočasně pracujících výrazně nižší, ale mírně rostl, přičemž podíl nedobrovolných dílčích úvazků u nás spíše klesal (pod 20 %), ale v celém OECD trvale rostl z 12,5 % (2000) na 17,8 % (2012). Kromě toho výzkumy veřejného mínění u nás ukazují, jak zájemci o zaměstnání postupně slevují ze svých nároků na pracovní podmínky i na výši platu.
Věk robotů
Lze očekávat, že vliv globalizace se během let vyčerpá tím, jak rostou mzdy v Číně a dalších zemích třetího světa. Druhý činitel, pokračující robotizace, může však nabýt nečekané intenzity. Tak argumentují McAfee a Brynjolfsson (2014; „Druhý věk strojů“). Informační technologie, roboty nahrazují nejen manuální práci, ale i kvalifikované analytiky, „bílé límečky“ (Waters, 2014).
U nás robotizace pokročila dále než v mnohých západoevropských zemích a začíná ovlivňovat nezaměstnanost. Koncem roku 2012 v ČR pracovalo 6 830 průmyslových robotů, odhad pro konec roku 2013 byl 7 800, což (orientačně) zvyšovalo míru registrované nezaměstnanosti o 0,5–0,9 procentního bodu.
Závěrem
Působením obou uvedených činitelů, globalizace a robotizace, ubývají stálá dobře placená zaměstnání a zvyšuje se převaha nabídky nad poptávkou na trhu práce. Oslabuje se pozice zaměstnanců a zaměstnavatelé mohou diktovat podmínky. Dochází k „prekarizaci“ práce. Zjednodušeně a poněkud nepřesně se hovoří o trendu „mizící práce“, ačkoliv pracovních úkolů v péči o životní prostředí, o nemocné a staré, o bezdomovce a vyřazené, ve vzdělávání atd. vidíme kolem nás mnoho. Chybějí ale peněžní prostředky na jejich zaplacení a i potřebná kvalifikace. V ČR se tato problematika zatím nedostala do centra veřejné pozornosti. V naší zemi jsou mzdy stále na nižší úrovni než v západní Evropě a evropský společný trh příznivě ovlivňuje zaměstnanost u nás. Zmírňuje nepříznivé vlivy krize a konkurence z Asie.
Nezaměstnanost a pracovní nejistota – prekarizace jsou zhoubné pro život a psychiku postižených jednotlivců a jejich rodin. Rodinný život potřebuje stabilitu: jak emocionální stabilitu manželství, tak i stabilitu hmotných podmínek. Nejistota zaměstnání a příjmu, případně nezaměstnanost stabilitu narušují. Dochází k marginalizaci rodin postižených chudobou a nejistotou, což zasahuje i děti. Společnost se rozpadá (Buchtová, Šmajs, Boleloucký 2013).
Vzhledem ke strukturálnímu charakteru globalizace a robotizace vzniká otázka, zda a do jaké míry můžeme nezaměstnanost a prekarizaci považovat za sociálně nespravedlivé a obvinit společnost (a sebe) a vládu z nedbalosti, případně neschopnosti.
Některé evropské země dokázaly úspěšně čelit nepříznivým vlivům a udržet nezaměstnanost na přijatelné úrovni (viz výše). Přisoudili jsme to kvalitě institucí, postojům a hodnotám, vzdělání a iniciativě obyvatel a hospodářské politice. Tyto činitele a vlivy určují „rovnovážnou míru nezaměstnanosti“, při níž neroste míra inflace a umožňuje sociálně a politicky udržitelnou hospodářskou politiku. Jádrem úspěšné sociální politiky je snížit tuto rovnovážnou míru na co nejnižší úroveň, což se daří uvedeným státům s nejnižší nezaměstnaností v Evropě (Rakousko, Německo, Norsko, Švýcarsko). Rozhoduje společenský kompromis, důvěra mezi zaměstnavateli a zaměstnanci, účinná aktivní politika zaměstnanosti. Společenský kompromis a důvěru nelze vytvořit během několika let, ale jsou dosažitelné a v tomto smyslu lze uvažovat a hovořit o zásluhách či vině společnosti, občanů, politické reprezentace a společenských elit v souvislosti s nezaměstnaností a chápat ji jako sociální nespravedlnost. Je v moci vlády a společnosti nezaměstnanost podstatně zmírňovat a snad i odstranit strukturální nezaměstnanost, pokud to pojme jako dlouhodobý společenský úkol a dokáže přesměrovat úsilí a zdroje.
Luděk Rychetník,
člen Pracovní skupiny pro sociální otázky, SO ČBK
Použité zdroje a literatura:
ANZENBACHER, A. Co je sociální spravedlnost? Teologické Texty 2004/4.
ANZENBACHER, A. Křesťanská sociální etika. CDK 2004.
BUCHTOVÁ, B., ŠMAJS, L., BOLELOUCKÝ, Z. Nezaměstnanost. 2. přepracované a aktualizované vydání. Praha: Grada 2013.
EU. Evropská sociální charta 1961 a Charta základních sociálních práv pracujících 1989.
Hayek, F. A. Law, Legislation and Liberty. Volume 2, Chicago, 1982: p. 87.
ILO. Policies and Regulations to Combat Precarious Employment. 2011.
McAfee, A., Brynjolfsson, E. The Second Machine Age. New York: WW Norton, 2014.
QA, Quadragesion anno. 1931.
RAWLS, J. A Theory of Justice. Harvard: Harvard University Press, 1971, 1999.
Rychetník, L. Svobodný řád. Úvod do umění si vládnout. Praha: Vyšehrad, 2012.
Sociální doktrína ČR 2001. Sociální politika, 1/2002.
Standing, G. The Precariat: The New Dangerous Class. London: Bloomsbury Academic, 2011.
Waters, R. Technology: Rise of the replicants. Financial Times, March 3, 2014.
