Cílové skupině znevýhodněných dětí a jejich rodin se v České republice již několik let věnují programy sanace rodiny. Cílem sanace je stabilizovat sociální poměry v rodině a jejím prostředí takovým způsobem, aby se předešlo umístění dětí do ústavní výchovy, případně pomoci rodině získat dítě zpátky do péče, pokud již k takovému umístění došlo. V literatuře i v praxi lze nalézt různá pojetí sanace rodiny od jejího nejužšího pojetí, kdy je za sanaci považována práce s rodinou ze strany odborů sociálně-právní ochrany dětí (dále OSPOD), po pojetí nejširší ve smyslu jakékoliv sociální práce s rodinou. V tomto textu reflektuji pojetí sanace jako týmové spolupráce mezi OSPOD a neziskovou organizací s užitím případových konferencí jako prostředku plánování a hodnocení práce s rodinou.
Týmová spolupráce je pro sociální práci důležitá
V sociální práci je týmová spolupráce mezi pracovníky více organizací velmi podstatnou podmínkou pro naplňování cílů sociální práce, ale zároveň je také procesem, který není úplně jednoduchý. Komplikovanost spolupráce mezi pracovníky různých organizací může být důsledkem rozmanité profesní kultury s odlišnými hodnotami a normami. Spolupráci neusnadňují ani odlišné až protikladné požadavky systémů, ke kterým spolupracující organizace náleží, respektive z nich čerpají finance. Spolupracovat se v české sociální práci podle mého názoru také teprve učíme. A z této pozice – pozice sociální pracovnice, která se týmové spolupráci učí – chci popisovat nejednoznačná místa ve spolupráci mezi OSPOD a neziskovou organizací v oblasti sanace rodiny. Jedná se o subjektivní úvahu, která se váže k mé osobní zkušenosti, vychází z mého pojetí etických hodnot a rozhodně si nečiní nárok na zobecnění, ať na další pracovníky mé organizace či jiné pracovníky v oblasti sanace rodiny. Z perspektivy sociální pracovnice neziskové organizace, která je financována z oblasti sociálních služeb, vnímám v rámci spolupráce s OSPOD jako problematické především oblasti formulace zakázky, předávání informací a hodnocení sanace.
Spolupráce při formulaci zakázky
V mé praxi dochází k formulaci zakázky na společné schůzce pracovníků sanace, OSPOD a klientů. Pracovník OSPOD nejprve vymezí, v jakých oblastech životní situace klienta by mělo dojít ke změně. Na to následuje nabídka pracovníka sanace a v jejím rámci je klient dotazován, v čem očekává od služby sanace pomoc. Jako častý problém v tomto procesu dojednávání vnímám, že nemotivovaný klient (většinou zanedbávající rodiče) na této první schůzce není schopen formulovat svá očekávání či cíle, ale účelově spolupracuje, protože je přítomen pracovník OSPOD. Na dalších schůzkách, které již probíhají bez přítomnosti pracovníka OSPOD, dochází k tomu, že klient popírá jakákoliv rizika v rodině, a z formulace zakázky se vyvléká s „umem úhoře“. Namísto sanace se pak dostávám do role „paní psycholožky“, která poslouchá vyprávění klientů, jak jsou na ně všichni zlí.
Dojde-li k této situaci, považuji za nezbytné podpořit motivaci klienta ke spolupráci, neboli ozřejmit mu výhody spolupráce se sanací a nevýhody či důsledky nespolupráce. K tomuto ovšem potřebuji spolupráci pracovníka OSPOD, protože stanovení postupu v případě nespolupráce nespadá do mé kompetence. A v tomto momentu se v některých případech (především v opatrovnických kauzách) dostávám do kolize s kapacitními možnostmi pracovnic OSPOD. Zatímco z hlediska potřeb sanace je žádoucí realizovat motivační setkání, kde by měla být vyjasněna rizika v péči o děti, dojednány s klientem cíle spolupráce a konkretizován způsob, jak budeme dosažení cílů ověřovat, tak přetížené pracovnice OSPOD očekávají, že po předání klienta do sanace jim práce ubude. Já ale toto očekávání nenaplňuji, protože přicházím se žádostí o další schůzku. Vzhledem k jejich vytíženosti (vysokému počtu spisů na pracovnici) se jedná o očekávání pochopitelné. Na druhou stranu bez spolupráce OSPOD na motivaci klienta se mi velmi obtížně vymezují s našimi klienty cíle práce.
Jako pracovnice sanace pak řeším fatální dilema, zda opětovně kontaktovat opatrovnici OSPOD s nadějí, že se nám podaří motivovat klienta ke spolupráci, jenže subjektivně vnímám riziko, že příště mi raději nikoho nepošle, protože jí to stojí více času, než pokud by klienta do sanace neposlala, nebo „nekrást její čas“, ovšem s rizikem, že klienta se nepodaří motivovat, nenajde si zakázku a celý případ půjde do ztracena, což bude při evaluaci úspěšnosti sanace ze strany OSPOD negativně hodnoceno.
Hodnocení efektů sanace
Právě hodnocení sanace ze strany OSPOD je dalším – z mého hlediska problematickým bodem vzájemné spolupráce. Ze strany opatrovnic někdy slyším, že sanace nemá takový efekt, jaký očekávaly. Kladu si otázku, co je v sanaci rodiny efekt. Měřit výsledky je v této oblasti práce velmi obtížné. Jen těžko spočítám, kolik dětí díky mé intervenci v rodině neskončilo v ústavní péči, protože do situace zasahuje celá řada proměnných, z nichž nejdůležitější je snaha klienta. Stejně tak případy, kdy dítě v ústavní péči skončí, nemusí být vždy interpretovány jako nekvalitní práce z mé strany. Existují situace, kdy je ústavní péče pro dítě nejvhodnějším řešením. Podobně jako lze nalézt momenty, kdy přestože udělám všechno zcela profesionálně, tak klientova volba chovat se nezodpovědně vede k návrhu na odebrání dítěte z rodiny.
Osobně vnímám takovouto zpětnou vazbu jako značně frustrující. Efektivita a výsledky jsou v řadě oblastí sociální práce jen obtížně vymezitelné. V sociálně-právní ochraně dětí je problematické dokonce i hodnocení kvality práce. Minimálně skrze metodu hodnocení mé práce ze strany klientů, což plyne z častého výskytu nedobrovolných klientů. Z tohoto důvodu se domnívám, že při spolupráci mezi OSPOD a organizacemi sanace rodiny je velmi důležitým bodem při týmové spolupráci právě vzájemné vymezení, jakým způsobem si budou organizace poskytovat zpětnou vazbu a podle čeho budou posuzovat kvalitu práce. Obávám se, že jediným univerzálně použitelným kritériem hodnocení sanace je hodnocení profesionálnosti postupu (jak uvážlivě byla posouzena situace, jaké varianty řešení byly vzaty v úvahu, jak byla vybírána zvolená varianta).
Předávání informací v rámci spolupráce při sanaci rodiny
Jako třetí problémový bod spolupráce mezi OSPOD a sanací rodiny vnímám problematiku sdělování informací. Protože často mám bližší vztah s klientem, než je tomu u pracovníků OSPOD, dostávám se k důvěrným informacím, které klienti pracovníkům OSPOD nesdělují. Někdy mě klienti výslovně žádají, ať si nějakou informaci nechám pro sebe. Naopak pracovníci OSPOD mě žádají, ať je informuji. Pak řeším dilema, zda informovat OSPOD s rizikem, že můžu ztratit důvěru klienta, nebo neinformovat OSPOD s rizikem, že naštvu pracovníka OSPOD, pokud se dozví, že jsem mu určitou informaci nesdělila.
Na jedné straně tyto žádosti z hlediska OSPOD chápu, jak nedávno vysvětloval kolega kurátor na příkladu, kdy mu informace o duševní nemoci klienta umožní pochopit chování takového klienta, připojit se k němu a připravit si strategie přístupu. Na straně druhé důvěrnost informací je pro mne jednou z nejdůležitějších etických hodnot v sociální práci a osobně ji nemůžu ani nechci ignorovat.
Že se jedná o obtížné dilema, demonstruje moje nedávná zkušenost s klientkou, které bylo odebráno dítě. Velmi dobře spolupracující klientka se mi svěřila s intimní informací, která podle mého soudu nebyla nezbytná pro výkon sociálně-právní ochrany ani se na ni nevztahovala oznamovací povinnost podle Trestního zákoníku, takže jsem respektovala prosbu klientky a informaci si nechala pro sebe. Pracovnice OSPOD se však tuto informaci dozvěděla, zeptala se na ni klientky a ta mě obvinila, že jsem ji zradila. Přestože jsem později zjistila, že danou důvěrnou informaci získal OSPOD od policie, nepodařilo se mi klientku, která byla před tímto incidentem výborně motivovaná ke spolupráci, znovu namotivovat. Došlo k jakémusi relapsu, jehož důsledkem je „úhořovitá“ klientka.
Jako možnost se nabízí, že se s pracovníky OSPOD domluvíme na tom, že je budeme informovat, a oni to na nás klientům neřeknou. Osobně se domnívám, že takové jednání není slučitelné s etikou sociální práce. Nemůžu být zároveň napůl etická a napůl neetická. Klíčovou hodnotou sociální práce je pro mne také transparentnost, což znamená, že bych měla klientům jasně sdělovat a legitimovat, rozhodnu-li se nějakou důvěrnou informaci poskytnout komukoliv dalšímu.
Jako cestu k řešení tohoto sporného momentu spolupráce vidím vzájemné vyjasnění, jaké situace již nazrály na informování OSPOD a jaké typy informací naopak mohou zůstat důvěrné. Podmínkou k tomu je vzájemný respekt. OSPOD by mohl více věřit v profesionalitu pracovnic a pracovníků sanace rodiny a v jejich znalost zákonů a schopnost učinit uvážlivé rozhodnutí, které informace zachovat jako důvěrné a se kterými naopak vyjít ven, protože jejich neoznámení by ohrozilo zájmy dalších osob. Stejně tak pracovníci sanace by neměli vnímat OSPOD jako protivníka, ale jako partnera, který informace k dobrému rozhodování potřebuje, a motivovat klienty, aby zásadní informace OSPOD sdělili sami.
Nezapomínejme na to, co nás spojuje
Závěrem mě napadá, že minimálně dva ze zmíněných problematických momentů spolupráce plynou z příslušnosti OSPOD a sanace rodiny k odlišným systémům. Pracovníci OSPOD jsou jako součást státní správy někdy tlačeni k byrokratičtějším a kontrolnějším postupům, v důsledku čehož mohou řešit nepříjemné dilema mezi kvalitou a kvantitou při práci s klienty. Pracovníci v organizacích financovaných ze sociálních služeb mohou mít sice více času při práci s klienty, ale protože musí společně s klienty individuálně plánovat, stává se pro ně problematickou práce s nedobrovolnými klienty. Proto pracují s klienty z hlediska OSPOD až příliš „v rukavičkách“. Domnívám se, že v české sociální práci se zbytečně zabýváme právě rozpory mezi různými oblastmi výkonu sociální práce, a naopak poměrně často zapomínáme na to, co nás spojuje. A to je zájem klientů a zájem na výkonu profesionální sociální práce.
(Text byl publikován v čísle 2/2011.)
