Rozvod rodičů bývá náročnou situací nejen pro rodiče samotné, ale také pro jejich děti. Stejně tak bývá náročný pro děti rozchod jejich rodičů v případě, že nebyli sezdaní. Děti se stávají jádrem sporu, jedna či obě strany je využívají jako zbraň proti druhému partnerovi/rodiči. Z našeho úhlu pohledu si dospělí v této náročné situaci dokážou obstarat podporu právních zástupců, mají svou vlastní podpůrnou síť přátel, kteří vždy potvrdí, že vina je na straně druhého, v případě, že to potřebují, mohou chodit na psychoterapii či využít jiných služeb zaměřených na provázení tímto náročným životním obdobím.
V praxi se setkáváme, že děti uprostřed rozvodu svých rodičů zůstávají osamoceny. Jejich chování často doprovází strach. Z vlastní praxe jsme vypozorovali, že se bojí před jedním z rodičů hovořit o druhém, co kdyby náhodou přiznaly, že se s druhým rodičem dobře bavili na výletě a tím způsobili, že si první rodič bude myslet, že mají druhého rodiče raději. Bojí se toho, co bude, situaci nerozumí, každý jim říká něco jiného, musejí chodit vyprávět cizím lidem na úřady a někdy k soudu to, co se doma děje. Občas je to situace, která se dá sdílet se spolužáky či spolužačkami, kteří mají podobnou zkušenost, ale někdy jsou zážitky z domova takové, že o nich není možné mluvit ani s kamarády a kamarádkami. Pokud jde dítě k psychologovi, obvykle je to proto, že ho tam odvede maminka nebo tatínek, a ve spoustě případů dítě přichází s naučenými větami, které má za úkol říci, aby bylo jasné, kdo z rodičů je ten lepší. Většina zúčastněných si myslí, že rozvodem toto utrpení skončí… Ne pokaždé.
Z této skupiny pochází většina našich klientů a klientek
Již přes patnáct let se v Area fausta věnujeme předrozvodové, rozvodové a porozvodové problematice. Těžiště naší práce je v poskytování asistovaných kontaktů a asistence u předávání.
Asistované kontakty nabízíme v nejrůznějších situacích, zejména v případech probíhajícího trestního řízení z důvodů domácího násilí či podezření na sexuální zneužívání, v případech duševního onemocnění rodiče, v případech, kdy jeden z rodičů aktivně užívá alkohol či drogy, případně má nebezpečné užívání v anamnéze, ale také pokud byl kontakt dítěte s rodičem na dlouhou dobu přerušen. Někdy nás vyhledávají rodiče velmi malých dětí, kteří procházejí rozchodem, kdy jeden z rodičů nemá příliš zkušeností s péčí o malé dítě a potřebuje podpořit a druhý rodič uklidnit. Asistované kontakty poskytujeme i ve specifických případech, například mezi sourozenci, kdy každý žije jinde. V průběhu asistovaných kontaktů je možné zjistit, jaký je vztah mezi rodičem a dítětem, což často bývá zakázka soudu či Orgánu sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD). Mezi asistované kontakty zahrnujeme také kontakty na dálku v případě, že rodič žije v zahraničí a někdy ani nemluví jazykem, jakým mluví dítě. V těchto případech nabízíme rodičům a dětem tzv. asistovaný Skype (eventuálně Meet, Zoom), pokud je to potřeba, můžeme zajistit podporu v komunikaci, případně částečné tlumočení z běžných jazyků (angličtina, němčina).
Asistované předávání nabízíme v situacích, kdy je obava z reakce druhého rodiče při předávání dětí (a děti jsou přítomny), mezi rodiči dochází ke konfliktům, kterým jsou opět přítomny děti, ale také v případech, kdy rodič dítě nepředává, ač je to jednoznačně soudem určeno (není doma, dítě není připraveno). Asistenci u předávání využívají také rodiče, kteří jsou připraveni dítě předat, ale oprávněný rodič si pro dítě nechodí a poté podává návrhy na výkon rozhodnutí s nepravdivou informací, že povinný rodič dítě nepředal. Častý důvod využití asistence u předávání či jeho monitorování je i ten, že rodič dítě nedostatečně vybavuje, rodiče se vzájemně osočují, nedůvěřují si, případně jeden z rodičů potřebuje potvrzení, v jakém stavu bylo dítě předáno – v některých případech i dokumentujeme, zdali má dítě nějaké modřiny či pohmožděniny, popř. jiná zranění. Poslední, ale neméně důležitý důvod využití přítomnosti asistující pracovnice je testování jednoho nebo obou rodičů na přítomnost alkoholu v dechu.
V některých případech ani spolupráce s asistující pracovnicí a nabídka podpůrných konzultací nevede k uklidnění situace, v některých případech se – i když po delší době – situace mezi rodiči uklidní natolik, že jsou schopni si dítě předat tak, aby byla situace pro něj alespoň přijatelná.
Nejraději se s klienty či klientkami loučím se slovy, že doufám, že už se neuvidíme. Přesto se někteří z nich vracejí, protože se situace zhorší třeba v souvislosti s tím, že jeden z rodičů založí novou rodinu a pro druhého rodiče je náročné vidět, jak je v ní jejich společné dítě spokojené, nebo i z jiných důvodů (relaps rodiče při užívání drog či alkoholu atd.).
Kazuistika nezletilé Elišky N.
(jméno i další indicie byly změněny vzhledem k GDPR)
Otec nás kontaktoval v říjnu 2019 s tím, že již skoro rok nemá styk se svojí tehdy osmiletou dcerou. Kromě stále vedeného sporu o výchovu a výživu otec uvedl, že se situace velmi zhoršila poté, co bylo ukončeno trestní řízení pro podezření ze sexuálního zneužívání Elišky, přičemž byl otec osvobozen s tím, že se čin nestal. Část sporu se vedla v Klatovech, v původním bydlišti matky a dcery, část v Praze, kam se mezitím matka s dcerou přestěhovaly a kde žil také otec.
Otec s matkou spolu fakticky nežili, po otěhotnění matky uzavřeli sňatek, ale i tak zůstala matka žít u své matky a s otcem se vídali příležitostně. Zpětně na situaci otec nahlíží jako na účelovou, kdy matka chtěla mít dítě a jeho si vybrala jako „vhodný genetický materiál“. Po narození dítěte se otec stále snažil s matkou domluvit, v tu dobu to vnímal tak, že pokud by podal návrh k soudu, nebude mít přístup k dítěti vůbec. S Eliškou se vídal několikrát týdně, ale pokaždé u toho byla matka, případně její matka, kontrolovaly ho, nařizovaly mu, co a jak má s Eliškou dělat. Když byly Elišce čtyři roky, otec chtěl mít nějakou záruku, že s ní může trávit alespoň omezený čas, podal k soudu návrh na stanovení styku. Ten byl stanoven na každý lichý víkend a jeden den v týdnu. Toto fungovalo přibližně rok, otec se s Eliškou vídal, obvykle trávil čas v rodinném domě u svých rodičů v Klatovech, kde v tu dobu bydlela i matka Elišky. Eliška měla k prarodičům hezký vztah. Krátce poté matka podala na otce trestní oznámení pro podezření na sexuální zneužívání Elišky.
Celá kauza se vyšetřovala velmi dlouho, po dobu vyšetřování měl otec s Eliškou styk velmi omezený, přibližně jednou za měsíc v neziskové organizaci v Klatovech, pod dohledem odborníků. Vztah Elišky k otci pomalu upadal, před asistujícími pracovníky otci říkala, že smrdí, že je zlý a lakomý, že jí ubližuje, že nemá ráda prarodiče, protože oni ji také nemají rádi, a bylo zcela zřejmé, že holčička je silně ovlivněná působením matky za účelem otce ze svého života zcela eliminovat. Osvobozující rozsudek padl v době, kdy Elišce bylo 6 let – vyšetřování a soudy trvaly skoro dva roky a v tu dobu se Eliška i s matkou přestěhovaly do Prahy. Zde Eliška začala chodit do školy a otec požádal soud o stanovení kontaktu s ní. Dle soudního rozhodnutí bylo stanoveno, že otec nezletilou vyzvedne v místě bydliště matky v sobotu ráno a v neděli večer ji zde předá. Paralelně s určením styku Elišky s otcem proběhlo i určení styku Elišky s prarodiči z otcovy strany na každé liché pondělí v měsíci tak, že ji vyzvednou ze školy a předají odpoledne matce. V tuto dobu jsme se zapojili do pravidelné spolupráce.
Prarodiče jezdili z Klatov do Prahy tak, aby se s vnučkou mohli stýkat. V pondělí, kdy prarodiče měli vyzvednout Elišku, byla matka, obvykle se svým partnerem, přítomna před školou. Eliška se rozhlédla, přešla k matce, zabořila jí hlavu do oblečení a odmítla s kýmkoliv mluvit. Matka pouze krčila rameny, že nemůže nic dělat, když Eliška nechce. Jednou požádala za Elišku, aby se prarodiče nepokoušeli přemlouvat Elišku před školou, že je jí to nepříjemné před spolužáky, a namísto toho aby se společně s asistující pracovnicí přesunuli na blízké hřiště. Po cestě Eliška s prarodiči nehovořila, resp. na jejich otázky odpovídala hrubě či odsekávala, při pokusu o dotek z jejich strany se po nich nepřiměřeně oháněla, zvedala oči v sloup a neustále udržovala oční kontakt s matkou, jako by čekala na její souhlas a pochvalu. Dárky, které jí prarodiče přivezli, si ale brala a na otázky na atraktivní téma (zdali potřebuje tričko pro panenku Annabelle) odpovídala, obratem ovšem opět kontaktovala neverbálně matku a po její reakci se stáhla.
Při všech interakcích Elišky s prarodiči byl vždy přítomen partner matky, který si celou situaci i přes nesouhlas zúčastněných nahrával na mobilní telefon. Matce jsme opakovaně nabízeli konzultace v naší organizaci, jak motivovat Elišku, aby kontakty probíhaly lépe, matka konzultace odmítala.
Velmi dobrá byla spolupráce s OSPOD v Praze, kde se kolizní opatrovnice o Elišku velmi zajímala a byla otevřena spolupráci a navrhovaným řešením. Právě při kontaktu s prarodiči jsme navrhovali, aby se Eliška s prarodiči setkávala v dětské herně vybavené mnoha atraktivními hracími prvky nedaleko Eliščina bydliště. Tam proběhlo několik kontaktů, kde se matka na doporučení asistující pracovnice začala pomalu vzdalovat, např. k jinému stolečku v kavárně, a Eliška se k prarodičům přirozeně vztahovala. Poté se po dohodě těchto kontaktů přibližně ve druhé polovině stanoveného času účastnil i otec, se kterým bez přítomnosti matky Eliška začala opět komunikovat.
Otec se stále snažil Elišku vyzvedávat v místě bydliště, ovšem bezúspěšně. Do předávání Elišky velmi často vstupoval až agresivně partner Eliščiny matky, který si situaci natáčel na mobilní telefon. Otec obvykle po cca 15 minutách za podpory asistující pracovnice pokus o převzetí Elišky ukončil, aby situace ještě více negradovala. V tu dobu byla otevřena nová herna v blízkém nákupním centru. Prostřednictvím OSPOD a ve spolupráci s námi otec navrhl navykací plán, kdy matka přivede Elišku do herny a zde ji také ve stanovenou dobu vyzvedne. Tyto kontakty měly být dočasnou náhradou za neúspěšná předávání Elišky otci na víkend.
Zpočátku Eliška nechtěla nechat matku odejít, a to až věkově neadekvátním způsobem (bylo jí skoro 8 let, visela matce na noze, nechala se tahat po podlaze), trvala na její přítomnosti. Matka na to poukazovala a uváděla, že je to v zájmu Elišky, aby kontaktu byla přítomna. Po několika měsících trpělivé spolupráce a podpory asistující pracovnice byla Eliška schopna s otcem navázat kontakt na delší dobu. Neobracela se už v průběhu kontaktu na matku, která byla nepřetržitě přítomna, a pokud viděla, že se Eliška s otcem baví, obvykle na ni zavolala, že je potřeba, aby si došla na záchod, případně umýt ruce nebo se napít. V takovou chvíli Eliška opět změnila své chování a v interakcích s otcem ochladla.
OSPOD svolal případovou konferenci, kde byl mimo jiné navržen i navykací plán, kdy matka kontaktům již nebude přítomna, zároveň byla jasně stanovena místa, kde bude Eliška s otcem trávit čas (obchodní centrum, minigolf, střídavě 3 dětské herny v okolí bydliště a Eliščiny školy). V tu dobu se věnovala Elišce, otci a prarodičům pouze jedna asistující pracovnice, se kterou si Eliška vytvořila blízký vztah a která jí dokázala laskavě, pomalu motivovat k tomu, aby například s otcem komunikovala napřímo (předtím Eliška vždy něco pošeptala matce či asistující pracovnici a trvala na tom, aby toto řekly otci ony).
Situace se dočasně zhoršila poté, co otec zjistil, že Eliška má u sebe po celou dobu styku nahrávací zařízení a že po příchodu domů si s Eliškou matka sedne, záznam si přehrávají a rozebírají jednotlivé reakce, zdali byly v pořádku či nikoliv. Eliška se tak dostávala do věku neúměrného stresu, což vyplynulo také z pohovoru s kolizní opatrovnicí. Tato situace se dostala až do trestněprávní roviny, kde se současně začaly řešit otcem podané návrhy na výkon rozhodnutí a nepravdivé nařčení otce matkou ve věci sexuálního zneužívání. Na další případové konferenci otec sdělil, že je ochoten všechny návrhy na výkon rozhodnutí vzít zpět, pokud bude mít pravidelný kontakt s Eliškou bez přítomnosti matky. Vzhledem k tomu, že matce hrozil minimálně podmíněný trest a případové konference se za tímto účelem zúčastnila i státní zástupkyně, matka s uzavřením další dohody souhlasila.
V tu dobu již Eliška s otcem komunikovala bez problémů, a proto jsme mu navrhovali, že se asistující pracovnice postupně bude stahovat. S tím Eliška nejdříve nesouhlasila a dožadovala se přítomnosti své oblíbené Lucky, ale postupně se podařilo asistenci omezit – jednou byla pouze u předání Elišky, doprovodila je na místo domluveného programu a tam se již neúčastnila, jindy se k Elišce s otcem připojila na druhou část programu, aby mohla sledovat, jak se jejich vztah vyvíjí. Později například byla u vyzvedávání Elišky ze školy, kdy šli s otcem do blízké kavárny napsat úkoly. Poté otec Elišku doprovázel na kroužek tancování, kde je asistující pracovnice opustila a z kroužku vedl otec Elišku k matce již sám. Po uplynutí nějaké doby, když s Eliškou chtěl otec poprvé trávit čas ve svém bytě, požádal opět o přítomnost asistující pracovnice, aby pozorovala Eliščiny reakce a případně jí byla oporou v nové situaci, vše ovšem proběhlo bez problémů a po roce a půl spolupráce jsme se rozloučili. V současné době, jak víme z občasných telefonických hovorů s otcem, Eliška u otce pravidelně tráví víkendy, občas jedou na víkend k prarodičům a jednou týdně ji vyzvedává ze školy. Otec nám pokaždé děkuje za pomoc a osobní nasazení asistující pracovnice při obnovování vztahu s Eliškou.
Asistované kontakty umožňují opětovné navázání vazeb mezi rodičem a dítětem, které byly z nejrůznějších důvodů přerušeny. V naší praxi se velmi osvědčilo poskytovat tuto službu jako službu terénní, i proto, že naším cílem je umožnit rodičům posílit rodičovské dovednosti v přirozeném prostředí, na místech, kde by s dítětem trávili čas, a to včetně jejich vlastních domovů. Jako při každé práci s dětmi a rodiči je třeba vhodně kombinovat podporu, zplnomocňování a posílit to asertivním vymezením role asistující pracovnice tak, aby nepřebírala rodičovské kompetence ona, ale podporovala v nich přítomného rodiče.
Magdaléna Skřivánková,
Area fausta ‒ specializované pracoviště pro asistovaný styk rodičů s dětmi
