Bytová nouze rodin se stává palčivým problémem nejen v Hradci Králové. Dočasné řešení této situace využíváním tzv. komerčních ubytoven je stále obtížnější. Sociální pracovníci Hradecké neziskové organizace Salinger, z. s., hledají řešení. Může jím být zákon o sociálních službách, který však stále čeká na schválení, ale i efektivnější spolupráce mezi odborem správy majetku města a odborem sociálních věcí a zdravotnictví a zavedení funkčního systému sociálního bydlení.
Salinger, z. s., je stabilním poskytovatelem sociálních služeb v Královéhradeckém kraji již 20 let. Zaměřuje se na komplexní práci s dětmi a jejich biologickými i náhradními rodinami, pomáhá v překonávání obtížných životních situací. Typickým příkladem situace, se kterou se klienti obrací na sociální službu, je bydlení. Zkušenosti se ztrátou střechy nad hlavou téměř ze dne na den, nesmyslnými podmínkami ve smlouvách, nepřiměřenými poplatky, nemožností najít nové bydlení, mívají klienti často. I proto se Salinger už v roce 2012 začal cíleně zaměřovat právě na problematiku sociálního bydlení a o dva roky později se stal jedním ze zakládajících členů Platformy pro sociální bydlení. Od ledna roku 2013 začala organizace realizovat sociální bydlení ve čtyřech bytech, které získala do pronájmu od města Hradce Králové. Díky těmto bytům se podařilo posílit kompetence k získání a udržení běžného komerčního bydlení 11 rodinám. Ne vždycky je ale situace takto růžová.
Velké množství rodin, ale i jednotlivců hledá útočiště v tzv. komerčních ubytovnách, kam za nimi dochází terénní sociální pracovnice, které jim pomáhají s řešením jejich situace. A co jsou vlastně ty komerční ubytovny?
Pojmenování komerční ubytovna se používá pro budovu, která slouží k hromadnému ubytovávání osob. Často ji k přechodnému ubytování využívají dělníci nebo turisté. Některé ubytovny se postupem času přeměnily na dlouhodobé bydlení pro osoby či rodiny, které mají zvýšený práh pro získání běžného bydlení v pronájmu, ať už z důvodu nízkého přijmu, velkého počtu členů domácnosti nebo odlišnosti rasy či barvy pleti. Ubytovnu nájemníci hradí z doplatku na bydlení, který však nepokrývá celou výši nájmu. Zbytek tedy doplácí z příspěvku na živobytí nebo přídavku na děti, popřípadě z rodičovského příspěvku. I když je nájem vysoký a nadsazený vůči standardnímu nájmu v daném městě, nejedná se o luxusní bydlení. Zdi jsou často zničené, nábytek rozbitý a opotřebovaný předchozími nájemníky. Majitel nemovitosti pronajímá jednotlivé pokoje (cca 12 m2) rodinám od 11 000 Kč měsíčně, cena závisí na počtu členů a na věku dětí. Na jednom patře může být i 6 „bytů“. Sociální zařízení je často společné pro celé patro a kuchyň bývá jedna pro celý dům. K nájemnému je třeba započítat ještě příplatky za elektrospotřebiče v bytě. „Setkali jsme se i s tím, že ubytovaní platí za využití pračky. Cena je až 300 Kč za dvě várky prádla. Obyvatelům ubytoven také hrozí pokuty za porušení domovního řádu, a to např. „zaparkováním“ kočárku na společné chodbě nebo zapomenutím nádobí ve společné kuchyni,“ doplňuje vedoucí Komunitního centra ZIP Šárka Zbiňová, která se ve své práci často setkává s podobnými problémy.
Další typ nestandardního bydlení může vypadat jako rodinný dům, avšak forma bydlení zde zůstává stejná jako u výše zmíněných ubytoven. Rodiny pak užívají jednotlivé pokoje v domě, kuchyně a sociální zařízení jsou společné. Výjimkou není ani ubytování rodiny v prostorách garáže nebo půdy. Aby rodina nezůstala na ulici, je schopna zajistit uhrazení ubytovny i dalším zadlužením ostatních členů rodiny v bance nebo nebankovních institucích.
Vyvstává jednoduchá otázka – proč lidé hledají střechu nad hlavou právě v těchto typech bydlení? Proč nežijí v klasickém nájemním bydlení, když nemají problém zaplatit 11 000 Kč za jeden pokoj? Odpověď je prostá. Pro tyto osoby je totiž náročné, leckdy nemožné najít bydlení jiného typu. Ať se jedná o soukromé nájemní bydlení, či nájemní bydlení v městských bytech.
Jak je však možné, že se lidé dostávají do bytové nouze a nejsou schopní si poradit? Zaměříme-li se na Královéhradecký kraj, kde Saligner, z. s., poskytuje sociální služby, je jednou z příčin výrazná nedostatečnost bytového fondu měst. Královéhradecký kraj z dlouhodobého hlediska velmi silně propaguje svoji pozici v kvalitě života, což je umocněno vyššími cenami nemovitostí, obce se zaměřují na startovací byty pro mladé dvoupříjmové rodiny. Dále je zde velká poptávka po bydlení způsobená koncentrací automobilového průmyslu, což snižuje počty nemovitostí a zvyšuje cenu nájemného. A tak se stává, že přes všechna negativa, která s sebou nese bydlení na komerční ubytovně, jsou rodiny často vděčné, když seženou aspoň takové bydlení. Přímo v Hradci Králové se však bohužel i tento typ bydlení stává nedostatkovým zbožím. Na začátku měsíce srpna byla zavřena jedna ze dvou posledních ubytoven, které přijímaly rodiny s dětmi k ubytování. Navíc jedna z obcí v blízkosti města požádala o status bezdoplatkové zóny (tzn., že kdokoliv nový se do obce přistěhuje, nebude mít nárok na vyplacení doplatku na bydlení na uhrazení nájmu).
Hledá-li bydlení rodina, se kterou spolupracuje sociální pracovník z organizace Salinger, z. s., je běžnou praxí, že jedním z prvních kroků spolupráce je mapování možností rodiny. Nejčastěji si rodina přeje bydlet v městském nájemním bytě, který je pro ni symbolem jistoty a dlouhodobosti. Těchto bytů je však nedostatek, anebo rodina nemá „správný“ trvalý pobyt, je dlužníkem obce, případně nesplňuje cílovou skupinu, které jsou byty nabízeny. Dále se zjišťují zdroje v rodině, možnost spolupráce rodiny s realitními kancelářemi, probíhá příprava na prohlídky bytů, telefonáty, odpovídání na inzeráty, podávání inzerátů především na neplacené servery, hledání přes sociální sítě a v neposlední řadě se řeší i otázka přestěhování se.
Svou bytovou nouzi si ale řeší každá rodina částečně i po svém. Čím větší kreativita, tím větší šance na úspěch. Ve dvou případech se podařilo najít rodině bydlení, když objevili nemovitost, které vypadala opuštěně. Přes katastrální úřad se dohledal majitel, který pak rodině bydlení pronajal.
Bohužel v praxi je možné se setkat spíše s tím, že rodina vhodné bydlení nenajde. Jako u rodiny paní Jiřiny. Rodina bydlela 12 let v malém městě v bytě firmy, u které otec pracoval. Z důvodu rekonstrukce bytů se museli všichni nájemníci odstěhovat, a tak se rodina ocitla v krajském městě. Jelikož se jednalo o početnou romskou rodinu (2 dospělí a 5 dětí), nemohla sehnat běžné ubytování. Nakonec jim byl přidělen jeden pokoj na městské ubytovně, kde rodina začala spolupracovat s pracovnicí Salingeru. Otec pravidelně i nadále dojížděl do práce mimo Hradec Králové. Rodina tak měla našetřeno dostatek peněz na kauci i na uhrazení poplatku realitní kanceláři. Paní Jiřina pravidelně vyhledávala nové pronájmy na internetu, v novinách i na vývěskách v obchodech, komunikovala s makléři i s majiteli bytů. Několikrát se stalo, že makléř na schůzku nedorazil, oznámil, že byt je již pronajatý, nebo byl problém s početností rodiny apod. Postupem času paní Jiřina ztrácela motivaci k hledání nového bydlení. Po necelém roce bydlení na ubytovně musel otec ze zdravotních důvodů odejít z práce a nové zaměstnání si nenašel. Veškeré našetřené peníze šly pak postupně na chod domácnosti. Bydlení celé rodiny v jednom pokoji, nemožnost najití lepšího bydlení a nové práce pro otce, či nervozita, stres a vypjaté situace z toho plynoucí, to vše mělo vliv i na prospěch dětí ve škole a jejich chování. Navíc rodina po roce bydlení na městské ubytovně dostala výpověď a musela se z ubytovny vystěhovat. Rodina situaci nemohla řešit jinak, než odstěhováním se do jiného kraje. I když se zdá, že příběh rodiny skončil šťastně, protože se jim podařilo najít bydlení pro celou rodinu, pravda taková úplně není. Díky bytové nouzi musely děti během dvou let měnit školu, zvykat si na nové prostředí a vrstevníky. Rodiče byli podrobováni každodennímu stresu a strachu z budoucnosti. Je jen otázkou, jak hluboké následky budou na jednotlivých členech rodiny patrné.
Bytovou nouzi všech ohrožených skupin, tj. seniorů, hendikepovaných spoluobčanů, nízkopříjmových rodin, rodičů samoživitelů, více početných rodin, rodin jiného etnika, dětí odcházejících z ústavní výchovy a mnohých dalších, musí vyřešit koncepčně vypracovaný zákon o sociálním bydlení. Tento zákon v České republice dlouhodobě chybí. O jeho potřebě se hovoří již od roku 2006. Nejblíže svému schválení byl v loňském roce, kdy byl představen Poslanecké sněmovně, bohužel však nebyl přijat. V současné době je pověřeno jeho přípravou ministerstvo pro místní rozvoj ve spolupráci s dalšími ministerstvy, kterými jsou ministerstvo práce a sociálních věcí, ministerstvo spravedlnosti, ministerstvo financí a další. Je zřízena pracovní skupina, která má připravit věcný návrh zákona. Největší diskuse se stejně jako v loňských letech jistě povede o šíři cílové skupiny, případné povinnosti obcí zajistit dostatečný bytový fond pro všechny obyvatele, včetně sociálně slabých, nebo o otázce financí potřebných pro výstavbu či rekonstrukci bytového fondu. V neposlední řadě bude diskutovaným tématem zajištění potřebného počtu pracovních sil, např. sociálních pracovníků, kteří budou aktivními v řešení otázky sociálního bydlení. „Přijetím kvalitně vypracovaného zákona o sociálním bydlení by došlo ke snížení počtu osob na komerčních ubytovnách a tím i k omezení obchodu s chudobou. Ruku v ruce se stabilním bydlením jde i zlepšení zdravotního stavu členů rodiny či zlepšení prospěchu dětí ve škole,“ říká sociální pracovnice Vendula Topinková, která se dlouhodobě věnuje tématu sociálního bydlení a řeší otázku bytové nouze s rodinami v terénu. Nezbývá nám než doufat a věřit, že kýžený zákon bude brzy schválen.
________________________
Salinger, z. s., prostřednictvím aktivit jednotlivých středisek poskytuje pomoc a podporu dětem, mládeži, biologickým a náhradním rodinám. Naše klienty provázíme ve složitých životních situacích, společnými silami hledáme cesty k jejich řešení, usilujeme o jejich stabilitu a hájíme jejich práva a zájmy. Působíme v Královéhradeckém, Pardubickém a Libereckém kraji.
