Ministerstvo práce a sociálních věcí (MPSV) připravilo novelu zákona o sociálních službách (zákon č. 108/2006 Sb.), k níž nyní probíhá připomínkové řízení. Novela vyvolala u odborné veřejnosti řadu otazníků. Koncepčně totiž neřeší potřebné změny stávajícího systému sociálních služeb. Ty by i podle mezinárodních závazků, které Česká republika v minulosti učinila, měly směřovat k podpoře lidí v jejich přirozeném prostředí formou terénní a ambulantní péče. Utlumování činnosti ústavních zařízení a zakotvování mechanismů, které by bránily vzniku nových ústavů či dalšímu rozvoji těch stávajících. Proti faktickému zastavení procesu deinstitucionalizace dokonce vznikl otevřený dopis se sumářem právních argumentů adresovaný ministryni práce a sociálních věcí Janě Maláčové. Dopis a následnou petici iniciovala Jednota pro deinstitucionalizaci (JDI) a ke kritice novely se připojili i poskytovatelé sociálních a zdravotních služeb pro lidi s duševním onemocněním, včetně Fokusu Praha, která tyto služby rozvíjí již od roku 1990.
Fokusy a další obdobně zaměřené neziskové organizace jsou jedním z hlavních účastníků reformy péče o duševní zdraví v ČR. Reforma již řadu let probíhá, posledních několik let velmi viditelně, díky evropským projektům, administrovaným MPSV a MZČR. Tyto projekty cílí na oblast spolupráce mezi zdravotními a sociálními službami, vytváření sítě multidisciplinárních komunitních týmů a center duševního zdraví (CDZ). Síť služeb má pokrýt území České republiky terénními a ambulantními službami tak, aby bylo možno duševní zdraví lidí podporovat v jejich přirozeném prostředí.
Co samotná deinstitucionalizace znamená? Díky síti zdravotně-sociálních komunitních služeb typu CDZ, chráněného bydlení, komunitních center je možné přesunout těžiště podpory z velkých ústavů do komunity, tedy přirozeného prostředí klientů. Velkými ústavy myslím jak psychiatrické nemocnice, tak pobytová zařízení sociálních služeb, obojí o stovkách lůžek. Dopis JDI jasně říká, že Česká republika novelou zákona o sociálních službách rezignuje na mezinárodní závazky vyplývajících z Úmluvy OSN o právech osob se zdravotním postižením (viz právní argumentace JDI k petici), které jí ukládají směřovat k deinstitucionalizaci sociálních a zdravotních služeb. Naplnění mezinárodních závazků je možné jen přímou systémovou podporou ambulantních a terénních služeb a zastavením rozvoje a vzniku velkých pobytových služeb. Příkladem mohou být domovy se zvláštním režimem, které segregují občany Prahy do velkých zařízení umístěných daleko od místa bydliště klientů. Tyto velké pobytové služby navíc nijak nepodporují samostatnost svých klientů a činí je plně závislými na své službě. Ačkoli u části z nich existuje reálná šance na samostatný život v místě bydliště, např. v sociálním bytě s podporou sociálních a zdravotních terénních služeb. V praxi to znamená, že člověk s duševním onemocněním stráví měsíce až roky v psychiatrické nemocnici, čímž ztrácí dovednosti a návyky spojené s bydlením a péčí o sebe. Místo toho, aby pak s podporou sociálních služeb tyto své dovednosti znovu získal a samostatně bydlel, je přesunut do velké pobytové služby, kde stráví zbytek života. Novela zákona o sociálních službách ve svých odůvodněních spatřuje výhodu v tom, že člověk, který se ocitne v pobytové službě, např. jako dítě, může v této službě zůstat třeba celý život. Mnoho let jsem působil jako sociální pracovník v pobytových sociálních službách a viděl mnoho lidí, kteří se v tomto systému ztratí, rezignují na své možnosti a dovednosti, vrací se do pobytových služeb, na jejichž pomoci se stávají závislými a přijmou svou identitu „klienta/pacienta“. Jsem přesvědčen, že poskytovatel systému zdravotních a sociálních služeb, tedy stát, je odpovědný za budování takové sítě služeb, která umožní lidem co největší míru samostatnosti.
V oblasti péče o duševní zdraví, ve které působí Fokus Praha a mnoho dalších organizací sdružených v Asociaci komunitních služeb nebo Fokus ČR, jsou základním stavebním kamenem deinstitucionalizace hned tři věci: dostupné bydlení, multidisciplinární terénní týmy a napojení na místní komunitu v oblastech práce a volného času.
Pro úspěšné fungování člověka s duševním onemocněním v běžné společnosti je, stejně jako pro všechny lidi, klíčové bydlení. Část lidí má bydlení vlastní, část potřebuje dostupné sociální bydlení. Část lidí potřebuje nějakou formu přechodného tréninkového bydlení, než získá dovednosti, a hlavně sebedůvěru k bydlení samostatnému. Ve vlastním i sociálním bydlení mohou tito lidé žít s podporou multidisciplinárních komunitních týmů, které poskytují zdravotní servis (ošetření, medikaci atd.) a sociální podporu dle aktuálních potřeb. Součástí sociální části týmů jsou i pracovníci podporující klienty v jejich uplatnění na trhu práce. Práce totiž vytváří nejen denní režim, ale je od ní odvozen i sociální status člověka. Status člověka s duševním onemocněním je v naší společnosti, i přes mírné pokroky, spojen se stigmatem. Proto je důležité směrovat podporu těchto lidí do místní komunity. Bez toho budeme mít dále obrázek duševních potíží spojen s pobytem v ústavu a ochudíme se tak o cennou zkušenost, že duševní zdraví se týká nás všech. V zemích, ve kterých tento princip pochopili, se začal snižovat např. počet sebevražd. To znamená, že zapojení lidí s duševním onemocněním do místních komunit, tj. jejich přístup k běžnému společenskému vyžití (kultura, sport, volný čas), je důležité i pro běžnou společnost.
Systémově jsou všechny tyto věci popsány v Národním akčním plánu pro duševní zdraví na období 2020–2030, v němž jsou destigmatizace, deinstitucionalizace a systém multidisciplinárních služeb zřetelně akcentovány. Proto je nutné, aby novela zákona o sociálních službách byla v souladu i s Národním akčním plánem. Novela by tak měla především ukotvit rozvoj sítě ambulantních a terénních služeb a zastavit rozvoj velkých služeb pobytových. V tomto směru vidím jako první krok např. definování služby CDZ přímo v zákoně nebo omezení lůžkové kapacity v pobytových sociálních službách typu domovů se zvláštním režimem.
Jan Sobotka,
výkonný ředitel Fokus Praha
