Přinášíme čtenářům aktuální informace o stavu připravovaného profesního zákona. Jakými hlavními změnami návrh od minulých informativních textů prošel a co ho nyní čeká? Dovolte nám krátce reflektovat vlastní zkušenosti a poznatky z uplynulých měsíců.
V září 2014 končí druhá fáze tzv. konzultačního procesu. V uplynulých letech se téma profesního zákona na veřejnosti objevovalo jako na sinusoidě, v posledních měsících však v hledáčku zájmu odborné i širší veřejnosti setrvává na konstantě. Do konce roku 2013 byly všechny materiály diskutovány a předkládány jako podkladové a informativní, na začátku roku 2014 bylo rozhodnuto o zveřejnění „oficiální verze“ k zahájení diskusí. Tak jako má sociální práce své unikátní postavení mezi ostatními pomáhajícími profesemi, i debata ohledně přípravy legislativního zakotvení této profese je ve své podstatě unikátní. Na základě vyhodnocení potřeby diskutovat o obsahu zvolilo MPSV cesty konzultací, vyjednávání a osobních setkávání. Možná jsme prý i předběhli svou dobu.
Co bude následovat? V měsíci říjnu se ke konzultacím sejdou opět resortní a meziresortní pracovní skupiny. Po vyhodnocení všech dostupných informací bude zahájena příprava návrhu věcného záměru zákona s termínem předložení vládě v prvním čtvrtletí roku 2015. Podle legislativních pravidel vláda věcný záměr zákona po jeho projednání buď vrátí k přepracování, nebo jej schválí a přikáže ministryni práce a sociálních věcí zajistit předložení návrhu zákona o sociálních pracovnících ve stanovené lhůtě (předpokládejme začátek roku 2016). Nutno doplnit, že jak věcný záměr zákona, tak samotný návrh zákona vždy procházejí vnitřním (resortním) a vnějším připomínkovým řízením, která mají odstranit některé nedostatky buď doplněním některých myšlenek a ustanovení, nebo naopak jejich odstraněním pro nesystémovost. Takto zpracovaný návrh zákona se předloží vládě. Ta, pokud jej nevrátí k doplnění či přepracování, jej podá jako vlastní (vládní) návrh zákona a odešle jej Poslanecké sněmovně, čímž se rozbíhá standardní legislativní proces, tj. trojí čtení zákona včetně projednání v příslušných výborech a podvýborech a případné pozměňovací návrhy. Zde považujeme za důležité říci, že pozměňovací návrhy jsou tou poslední možností, jak v navrženém právním předpisu provést změny (zvláště jedná-li se o pozměňovací návrhy Senátu). Nastane-li taková situace, přejme si, aby to byla změna k lepšímu. Pozměňovací návrh opačného charakteru může poškodit zamýšlenou koncepci právního předpisu, poškodit jeho logickou strukturu a návaznost na ostatní předpisy a vytváří tak překážku právní jistotě a efektivní regulaci. Nabytí účinnosti zákona je předpokládáno nejdříve 1. 1. 2017, a to se záměrem sladit profesní zákon s dalšími systémovými změnami v oblasti sociálních služeb a připravovanou legislativou v oblasti sociálního začleňování ministra pro lidská práva, rovné příležitosti a legislativu.
“Dnes už neřešíme, zda zákon ano, či ne, ale jak a jak nejlépe.”
Ale debatám určitě ještě není konec, s postupem času se však mění jejich obsah i kvalita. Dnes už neřešíme, zda zákon ano, či ne, ale jak a jak nejlépe. A kterých oblastí se toto „jak“ dotklo nejvíce?
Po předložení první pracovní verze se rozvířila rozsáhlá diskuse o pojmech a definicích v zákoně. Jaké pojmy a jaké definice mají být použity, jak mají znít, jaká jsou východiska a cíle? To byly nejčastější otázky a námitky. Do přepracovaného materiálu byly použity definice navrhované samotnými konzultujícími sociálními pracovníky. Nově je kladen důraz na úlohu sociální práce v ochraně lidské důstojnosti klientů. S odkazem na Listinu základních práv a svobod převážil názor, že tak jako právo na bezpečí chrání policie, právo na zdraví lékaři, tak právo na lidskou důstojnost ochraňují sociální pracovníci. Z dosavadní zpětné vazby vyplývá, že se podařilo zpracovat text do srozumitelnější formy, a s garancí lidské důstojnosti se sociální pracovníci ztotožňují. Pouze ojediněle dnes přichází návrhy na drobné úpravy.
Za klíčové v návrhu lze považovat jasné vymezení toho, kdo je sociální pracovník a kdy je sociální pracovník odborně způsobilý. Stávajícími sociálními pracovníky, případně studenty, kteří se při posuzování odborné způsobilosti řídí zákonem o sociálních službách, byla navrhovaná úprava považována za riziko a vzbuzovala značné obavy. Největší objem připomínek a otázek přišel v prvním kole právě na budoucnost stávajících sociálních pracovníků. Účelem právní úpravy od samého počátku není ani nebylo vyřadit ze systému současné sociální pracovníky, a proto bylo doplněno přechodné ustanovení pamatující jak na sociální pracovníky v praxi, tak na aktuální studenty směřující do oblasti výkonu sociální práce. Nyní je pro některé z nich nasnadě otázka, zda naplněním přechodného ustanovení naplní i ustanovení o odborné způsobilosti a budou moci používat navrhované profesní tituly. Jedná se tedy spíše o technickou či administrativní úpravu, kterou je důležité neopomenout a ustanovení definovat tak, aby stávající sociální pracovníci nebyli znevýhodněni.
Nově se v návrhu zmiňuje také Etický kodex sociálních pracovníků v ČR, který vydá profesní komora. Téma, které po prvním kole konzultačního procesu nabylo na významu. V kontextu debat o ochraně klientů, garanci lidské důstojnosti a požadavcích na sociální pracovníky se jako neoddělitelná součást navrhovaného zákona objevilo téma etiky.
Také část o dalším vzdělávání prošla zásadní změnou. Diskuse nebyla ani tak o potřebnosti dalšího vzdělávání, jako o jeho nastavení v zákoně tak, aby bylo funkční a odpovídalo potřebám sociálních pracovníků. Vyslechli jsme kritiku i chválu stávajícího systému podle zákona o sociálních pracovnících, byly pojmenovány silné i slabé stránky. V návrhu byl tedy ponechán základní rámec pro další vzdělávání sociálních pracovníků s důrazem na prohlubování kvalifikace právě v sociální práci, avšak byla odstraněna rigidita ustanovení analogických ke stávající úpravě v zákoně o sociálních službách, a byl ponechán prostor pro úpravu v prováděcím právním předpisu paralelně k různorodým požadavkům na výkon sociální práce v různých oblastech.
“Kritika současného systému se nejčastěji snáší na vzdělavatele a nepružnost systému.”
Nově byla zakotvena povinnost pro zaměstnavatele zajistit a uhradit sociálnímu pracovníkovi pravidelné supervize. Jedna věta o supervizi v prvním návrhu rozpoutala debatu o funkci supervize v dalším vzdělávání, ve výkonu sociální práce, její povinnosti a dobrovolnosti, formách apod. Z optimistického návrhu zařadit povinnost supervize jako podmínku výkonu sociální práce bylo ustoupeno směrem k vymezení prostoru pro supervizi v povinnostech zaměstnavatele.
Z důvodu častých výhrad byla doplněna oblast akreditací tak, aby MPSV a profesní komora dohlížely nad kvalitou vzdělávacích programů pro účely kvalifikačního a dalšího vzdělávání sociálních pracovníků. Kritika současného systému se nejčastěji snáší na vzdělavatele a nepružnost systému. Pokud má být zákon univerzálním pro sociální pracovníky ve všech resortech, je nutné systémově ukotvit tuto oblast rovněž v něm.
Profesní postavení sociálních pracovníků vzbuzovalo a stále ještě občas vzbuzuje obavy z hierarchizace a kastování sociálních pracovníků. Často docházelo k obavě, že všeobecní sociální pracovníci nebudou moci v organizační struktuře zastávat vyšší pozice. Základním a dostatečným odborníkem v celém systému je však právě všeobecný sociální pracovník. Záměrem pojmenování profesních titulů je umožnění profesního růstu v sociální práci směrem k uznanému expertovi. Vždyť kdo je v současné době expertem v sociální práci a na základě čeho? Bylo upuštěno od návrhu používat pojem „socionom“ a je navržen profesní titul licencovaný sociální pracovník. Mimochodem, pokud dnes hovoříme o licencovaném sociálním pracovníkovi, poměrně často je nutné doplnit dovětek – to je bývalý socionom. Možnost dosáhnout profesního titulu licencovaný sociální pracovník se nově otevřela jak sociálním pracovníkům, kteří se více orientují na práci s klienty (licencovaný specialista), tak sociálním pracovníkům, kteří se spíše vydají cestou vědy (licencovaný expert). Po prvním kole toto řešení vypadalo zcela jednoznačně, v připomínkách došlých nyní se již objevila i kritika takového návrhu.
“Pojem klinika je v českém prostředí vnímán spíše medicínsky.”
Sociální institut (dříve sociální klinika) má být značka pracovišť, která jsou vykonavateli dobré praxe a umožňují sociálním pracovníkům profesní růst. Byly akceptovány názory, že pojem klinika je v českém prostředí vnímán spíše medicínsky. Některé obavy či otázky stále přetrvávají.
Oblast, o které zatím není sporu, jsou sankce. Byla akceptována doporučení k zapracování sankčních mechanismů, aby zákon plnil svůj účel, jeho ustanovení byla vymahatelná a nebyla pouze deklaratorní. Zde se například právě objevuje možnost odpovědi na časté obavy, že zaměstnavatelé budou na základě podmínek stanovených profesním zákonem sociální pracovníky propouštět a nebudou je zaměstnávat.
Profesní komora sociálních pracovníků. Poněkud hamletovsky stále běží diskuse, zda má být, či nemá být. Na základě četných podnětů a připomínek bylo vyjasněno vymezení působnosti profesní komory a nově deklarována práva členů profesní komory. Nejčastěji jsme čelili výtkám, že v návrhu profesní komora klade neúměrně více povinností na členy, než kolik mají deklarovaných práv. Vedle řádného členství v profesní komoře byla doplněna možnost přidruženého (pro kvalifikované sociální pracovníky, kteří nevykonávají profesi, ale mají o ni zájem) a čestného členství (pro významné osobnosti s vlivem na českou sociální práci). Došlo ke kompletnímu přepracování a doplnění ustanovení o organizaci profesní komory včetně základního vymezení – další je již svěřeno profesní komoře. Cílem není vytvořit byrokratickou instituci, která bude generovat náklady na administrativu, ale subjekt takové velikosti, který bude pružný a zároveň ufinancovatelný z členských příspěvků. Byly diskutovány otázky motivace členů k aktivní účasti v orgánech komory, využití moderních technologií v provozu profesní komory, stejně jako například výše členského příspěvku (v zákoně stanovit mechanismus příspěvků, strop výše základního členského příspěvku apod.) včetně benefitů vyplývajících z členství.
Za zcela zásadní lze označit zahájení spolupráce s Profesní komorou sociálních pracovníků, o. s., a Společností sociálních pracovníků, o. s., čímž MPSV naplňuje své poslání být v tomto procesu podpůrným subjektem ve snahách sociálních pracovníků mít profesní komoru ve svých rukou. V průběhu celého konzultačního procesu pro nás nejzásadnější vždy byly připomínky či podněty především sociálních pracovníků samotných, spíše než jejich zástupců.
V diskusích resonuje obava z ovládnutí profesní komory zájmovou skupinou.
Přestože cílem právní úpravy je vytvoření funkční instituce, která bude mít pro sociální pracovníky přínos, nikoli naopak, panují mnohé pochybnosti a vedle souhlasných stanovisek znějí (možná hlasitěji) jasná nesouhlasná stanoviska se vznikem profesní komory, případně s povinným členstvím. Mezi nejčastějšími důvody lze jmenovat nesouhlas s regulací profese, nesouhlas s hrazením členských příspěvků v porovnání s výší platu a obava z demokratického uspořádání této instituce. Na okraj, okolo mnohých témat vzniklo už tolik fám a zaručených pravd, že by vydaly na další část textu. Ovšem prozatímní specifikum aktuálního konzultačního procesu je fakt, že přichází mnohem více zpráv podpůrných, se vzkazy, že existují i sociální pracovníci, kteří vznik profesní komory chtějí.
Také Vědecká rada pro sociální práci v květnu 2014 konstatovala, že role MPSV je podpořit v první fázi zahájení činnosti profesní komory a poté ji ponechat vlastní správě. Ze záměru přenechat výkon samosprávné organizaci však zároveň vyplývá další skupina nepojmenovaných i pojmenovaných obav a strachů – a to, že některé věci nejsou konkrétně řečené, protože prostě být ani nemohou. Jakkoli každý z nás má svou určitou představu, jak by to třeba mohlo být (výše členského příspěvku například), nelze předjímat a je nutné respektovat záměr připravovaného zákona.
Velmi zajímavý je vývoj diskuse právě o roli MPSV v tomto procesu. Po první vlně odporu, že ministerstvo nemá zasahovat snad vůbec do ničeho (přešlapem byl návrh na povinného člena profesní komory za MPSV), se při kritice návrhu vzniku profesní komory jako bumerang vrací – nezřizujte profesní komoru, ať to, co je psané, dělá pro sociální pracovníky ministerstvo! Souběžně rezonuje již jednou zmíněná obava z nenaplnění demokratických principů fungování komory – její ovládnutí zájmovou skupinou, nerespektování variability názorů, přístupů a metod a tak dále. Zde nelze než dodat glosu: toto je výrazná zpráva o stavu naší (odborné) společnosti a její důvěry v kompetentnost sociálních pracovníků a profesní etiku, potažmo v demokratické principy, jejichž nositeli mají sami sociální pracovníci být.
