K financování nestátních neziskových organizací

V oblasti sociální práce a sociálních služeb ve velkém rozsahu působí nestátní neziskové organizace (NNO), na jejichž činnosti je tak závislé uspokojování potřeb sociálně znevýhodněných občanů.

Jak plyne z podstaty NNO, nejsou to a nemohou to být (i když k jejich transformaci na ziskové organizace je paradoxně vyvíjen vnější tlak) podniky výdělečně činné, naopak musejí být k realizaci svých aktivit finančně podporovány, dotovány. Zatímco v předchozím období roli sponzora uspokojivě zastával stát, v současnosti došlo k omezení příspěvků a řada NNO se ocitla v přímo likvidačních podmínkách a na hranici krachu. Svou ztíženou situaci se snaží horko těžko řešit rozmanitými způsoby (Valová, Janebová, 2015), ale je zjevné, že nedostatečné financování je významným devastujícím faktorem, který vede k tomu, že sociální služby ztrácejí na kvalitě, zužují záběr, a proto jsou poskytovány jen těm, kdož mohou platit, a nikoli skutečně potřebným, nebo přímo zanikají.

Jak těmto organizacím, jež vznikly na základě mravního potenciálu lidí, kteří chtějí pomáhat potřebným, vytvořit alespoň snesitelné prostředí, jež umožní jejich další existenci, aby mohly poskytovat služby, o jejichž potřebnosti víme? Jak dosáhnout toho, aby nebyly ve své činnosti závislé na libovůli subjektů je financujících, ale skutečně mohly sloužit těm, kdož tyto služby potřebují? Což se inspirovat modelem veřejnoprávního rozhlasu a televize, které jsou placeny přímo jednotlivými poplatníky, aby financování těchto institucí nebylo závislé na mocenské struktuře státu?

Před časem se objevila myšlenka dát plátcům daní možnost o jisté části svých daní rozhodnout, komu připadne, na jaký účel tyto finance budou použity. Není toto cesta, jak financovat nesobecké aktivity NNO a konkrétně sociální služby? Stát by mohl vyčlenit z daní jisté procento a sestavit seznam NNO, jež by podle uvážení poplatníků mohly být tímto způsobem dotovány. Poplatník by sám rozhodl, které aktivity chce podpořit, či zda se této možnosti vzdá a nechá za sebe rozhodnout stát.

Tento model sice řeší, jakým způsobem financovat NNO, aniž by se při něm uplatňovaly nevhodné mocenské zásahy a tlaky, jako jsou necitlivé škrty financí, ale musíme si jinak přiznat, že je to jen vyrážení klínu klínem: zase je to jen o tom, jak k NNO dostat finance, které jim chybějí, a to se může dít jen z jedné kapsy, státních financí. Faktem je, že státní kasa má své meze. Šetříme-li všude, musíme šetřit i v NNO. Práce Valové a Janebové inspirativně předvádějí, jak tuto situaci NNO řeší. Někde je řešení konstruktivní, někde méně. Není žádoucí, aby se osekávaly aktivity jen proto, že jsou nejvíce nákladové; vhodnějším kritériem je zjištění, které aktivity jsou nejnutnější a které je možno oželet. Když na to nemám, budu muset snížit rozsah poskytovaných služeb a dělat jen to, na co mám, jen to nejdůležitější.

Valová a Janebová zároveň pěkně ukazují, kde jsou rezervy: že díky paradoxním postupům při financování státem někdy NNO finance mají, dokonce takovým způsobem, že nevědí, co s nimi, a jindy nemají tak, že jim to působí existenční problémy. Takovéto jevy si pak říkají i o zmiňovanou radikálnost.

Vilém Kmuníček

Použitá literatura:

VALOVÁ, H., JANEBOVÁ, R. 2015. „Antiradikálnost“ českých sociálních služeb, aneb jak organizace sociálních služeb řeší pokles finančních prostředků. Sociální práce / Sociálna práca, 15(1), 5–23.