Tvář českého dobrovolnictví se neustále mění. Jeho zásadní změny obvykle korespondují se změnami ve společnosti vyvolanými modernizačními procesy a politickými otřesy. Např. pád socialismu odstranil ideologizaci a mandatorní povahu dobrovolnictví. Došlo k zániku státem štědře dotovaného socialistického soutěžení a socialistická organizační infrastruktura dobrovolnických aktivit se naprosto zhroutila – dobrovolnictví na pracovištích zcela zaniklo. Po roce 1989 vzniká nový typ manažerského řízení dobrovolnictví, v němž se rozvíjejí autentické dobrovolnické aktivity na profesionálním základě. Počet dobrovolníků roste a dobrovolnický sektor v ČR se začíná přibližovat svým západním vzorům. Typickým příkladem trendu profesionalizace v dobrovolnictví je oblast sociální a zdravotní péče. Dobrovolníci v těchto oblastech jsou dnes významně častěji než jinde manažersky řízení – jsou: vybíráni na základě vstupných pohovorů, vysíláni dobrovolnickými centry, koordinováni specialisty, školeni, trénováni a smluvně vázáni. Manažerský model dobrovolnictví dobře koresponduje se současnou podobou formálně organizované a na profesionální bázi založené sociální práce. Zdá se, že symbióza těchto dvou modelů je neotřesitelná a má velký potenciál dalšího rozvoje.
Nicméně nové trendy v dobrovolnictví kopírující širší modernizační změny západních společností naznačují, že budoucnost nemusí být tak jednoznačná. Postupující sekularizace, rozvolnění sousedských a rodinných svazků, vzestup dvoukariérových rodin, zvýšení individuální mobility, čím dál větší časový stres, flexibilita (destandardizace) výrobních procesů a prohlubování nejistoty na pracovním trhu (práce na částečný úvazek a najímání osob samostatně výdělečně činných místo zaměstnanců) erodují kolektivní oporné body životních drah jednotlivců a zvyšují nároky na individuální rozhodování a zvládání životních situací. Většina západních autorů poukazuje na to, že individualizace chápaná jako diferenciace a variabilita životních forem a stylů se stala hlavním motorem dramatické transformace povahy dobrovolnictví.
Dnešní individuálně orientovaní dobrovolníci vyžadují značnou míru autonomie a svobody ve výkonu svých rolí. Už to nejsou pouzí amatéři s dobrými úmysly. Díky své vysoké kvalifikaci se změnili z pomocníka placeného personálu v experta a partnera. Ochota participovat je u nich více závislá na jejich osobních zájmech a potřebách a méně na tradičních hodnotách (jako je např. služba druhým nebo smysl pro povinnost). Při hledání své seberealizace požadují individuálně orientovaní dobrovolníci velkou svobodu výběru v tom, co budou dělat, a preferují jasně definovaný soubor úkolů, které relativně rychle vedou k hmatatelným výsledkům. Z toho plyne, že se nechtějí příliš vázat na organizaci, pro niž pracují, a jejich dobrovolnické aktivity jsou spíše příležitostné než pravidelné. V ČR je tento trend zatím spíše okrajovým fenoménem, ale už dnes jsme svědky toho, že organizace pracující s dobrovolníky musí stále více vycházet vstříc jejich individuálním požadavkům a nárokům. Je vysoce pravděpodobné, že s přílivem vzdělanějších dobrovolníků z mladší generace bude tento trend pokračovat a bude si vynucovat flexibilnější přístup ze strany organizací využívajících dobrovolníky. Organizace sociální práce budou muset čelit problému, jak sladit vstřícnost vůči požadavkům na větší svobodu dobrovolníků s profesionálním požadavkem na jejich kontrolu.
Trend profesionalizace dobrovolnictví není vnímán jednoznačně pozitivně už delší čas. Profesionální scénář: „Vyhledat, proškolit, zasmluvnit a pak řídit!“, který na dobrovolníky aplikují organizace sociální práce, není přitažlivý pro každého potenciálního dobrovolníka ani dnes. Z celkového počtu dobrovolníků je 44 % těch, kteří pomáhají a dobrovolně pracují individuálně bez jakéhokoliv organizačního rámce. Navíc většina českých dobrovolníků dává přednost působení v malých organizacích, kde panují neformální vztahy bez nejmenšího náznaku profesionálního manažování jejich činnosti. Se současným trendem „návratu ke komunitě“, který se úspěšně šíří západními společnostmi a již i u nás zapustil své kořeny (viz komunitní přístup, komunitní plánování, komunitní rozvoj, komunitní péče, komunitní práce…), bude stoupat význam komunitního dobrovolnictví (zaměřeného na posilování a rozvoj místní či zájmové komunity). Profesionalizované dobrovolnictví v oblasti sociální práce se zaměřuje na klienty – jednotlivce, rodinu, skupinu, už ne tak na komunitu. To znamená, že pokud své zaměření nezmění, nebude tak atraktivní pro dobrovolníky, kteří budou dávat přednost sociálním teplem prostoupeným vztahům v komunitách. Zdá se tedy, že budoucnost dobrovolnictví v oblasti sociální práce by mohla být spojená s větším využíváním samoregulačních prvků, resp. s užším propojováním sociální práce a komunitní práce.
Základní otázka, kterou bychom si měli klást, je, jestli manažerský model dobrovolnictví, s nímž je spjata dnešní sociální práce, obstojí v tváři v tvář nastupující tenzi mezi individualizací a komunitarismem v českém dobrovolnictví. Dokáže tento model v časech paralelní ekonomické a morální krize využít dobrovolnického potenciálu komunit, resp. organizací, které komunity zastupují, tj. využít kapacity těch, kteří už dobrovolníky jsou, ale působí v oblastech mimo sociální či zdravotní služby? Anebo profesionální organizace sociální práce projdou humánní metamorfózou a stanou se z nich komunity? A jestliže se mu to všechno podaří, bude to ještě manažerský model?
(Text byl publikován v čísle 4/2011.)