Následující text se zamýšlí nad otázkou, jak by se dala zkvalitnit včasná podpora rodin s dětmi, aby nedocházelo k sociálnímu selhávání rodin a nenaplňování potřeb dětí. Mechanismem, který k tomu může výrazně pomoci, je podle nás sociální práce na školách, resp. poskytování preventivních a podpůrných služeb pro dítě a jeho rodinu, které by vycházely z včasné detekce rizikových faktorů komplexní situace dítěte realizované skrze školské prostředí.
Objektem našeho zájmu je dítě a jeho nejbližší rodina, která pro něj představuje základní prostředí, ve kterém se dítě vyvíjí a učí. Děti v ohrožení jsou, na rozdíl od dospělých „lidí v ohrožení“, ve zvláštním postavení, protože nejsou a ani nemohou být plně odpovědné za řešení své situace. Snahou nás, obyvatel vyspělé a relativně bohaté společnosti, by mělo být uvádět do praxe efektivní opatření směřující k podpoře a udržitelnosti zdravého fungování rodinného systému.
Naším cílem by mělo být nalézat a podporovat protektivní faktory a eliminovat rizikové faktory, a to na všech úrovních – dítě, rodina, komunita, sociální systém i úroveň celé společnosti. Pokud rodina dítěte z jakéhokoliv důvodu nenaplňuje potřeby umožňující zdravý a bezpečný vývoj dítěte, je to důvodem pro reakci společenských institucí, a to v různých podobách od nabídky informací, podpory a podpůrných služeb až po krajní případy odebrání dítěte.
Když v roce 1774 zavedla Marie Terezie povinnou školní docházku, vzdělávání mělo v jejích představách plnit i funkci prevence, tj. ochrany před tehdejšími sociálněpatologickými jevy, zejména rozšířeným alkoholismem a kriminalitou mládeže. Po většinu dvacátého století byla nicméně prevence v českém kontextu chápána převážně jako zdravotní disciplína (realizovaná např. povinnými zdravotními preventivními prohlídkami). K tématům sociálním a psychologickým se postupně vracíme až v posledních 30 letech. Dnes je běžné, že do preventivního působení na děti a mládež promlouvají vedle lékařů také psychologové, pedagogové, sociální pracovníci a další odborné profese.
Určitý potenciál preventivního působení a posilování rodiny ve schopnosti zvládat rodičovství mají různé typy institucí, včetně např. rodinných center a komunitních center. Otázka je, které z nich jsou nejvhodnější pro detekci situací, kdy rodina potřebuje s ohledem na dítě podporu či je přímo nutný zásah ve prospěch dítěte.
Školní prostředí považujeme za ideální místo pro záchyt případných problémů dítěte a jeho rodiny.
Ideální místo pro detekci ohrožení, preventivní působení a ranou intervenci vidíme v instituci, se kterou děti a jejich rodiče přicházejí do kontaktu povinně, pravidelně a intenzivně. Čím intenzivnější a bližší kontakt, tím větší má daná instituce potenciál preventivně i intervenčně působit. Proto jsme se rozhodli zaměřit na školský systém, konkrétně základní školu, která je pro děti od dokončeného 6. roku věku povinná na dalších 9 let života. Dítě v ní tráví velkou část svého dne a škola a její pracovníci tak zásadním způsobem formují nejen vzdělání, ale také výchovu dětí. Pro úplnost uveďme, že nevyužitý potenciál rozhodně leží také v zařízeních medicínského charakteru (porodnice, nemocnice, pediatři, atd.).
Grafika: vybrané instituce v životě rodiny s dítětemPři analýze aktuálního stavu činností školského poradenského pracoviště vidíme, že se dosavadní podpora ze strany školy orientuje převážně na vzdělávací proces. Pracoviště řeší výchovné problémy ve škole a projevy rizikového chování dítěte v kolektivu, ale chybí zohledňování rodinného systému dítěte nebo motivace zákonných zástupců ke spolupráci na zlepšování podmínek pro vývoj dítěte.
Proto se nám propojení sociálního a pedagogického působení na dítě a jeho rodinu jeví jako možnost s velkým potenciálem pomoci dětem, které to potřebují a kterým systém v aktuálním nastavení nedokáže pomoci.
Termínem „sociální práce ve školách“ pojmenováváme něco, co podle nás v současném systému chybí a objevuje se zatím zcela ojediněle. Jedná se o snahu vykrýt aktuálně opomíjený prostor mezi školou, sociálními službami a orgány sociálně-právní ochrany.
Obsahem sociální práce ve škole by tak mělo být především:
- systémová detekce ohrožení dítěte
- poskytování základního poradenství a základních intervencí související se sociální problematikou či adaptací dětí a jejich rodin na společenské normy
- podpora vzdělávání žáků z rodin, kde nefunguje domácí podpora
- systematický monitoring přítomnosti dětí ve škole a okamžité řešení záškoláctví nerepresivním přístupem
- podpora v prostředí rodiny a kontaktování rodin ohrožených dětí
- budování aktivní spolupráce zejména se službami sociální prevence a sociální péče a orgány sociálně-právní ochrany dětí
Sociální práce s dítětem a jeho rodinou ze strany školy by však měla mít svá omezení. Cílem není nahrazovat nebo dublovat již existující a ustálené sociální služby, například sociální poradny, terénní sociální programy nebo sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětmi. Škola je především vhodný prostor pro včasný záchyt, prevenci a začátek řešení problémů. Pokud bude situace dítěte vyžadovat déle trvající podporu, doporučuje a motivuje pracovník rodinu k využití odpovídajícího typu služeb.
Kdo a jak má tyto činnosti vykonávat? Nejefektivněji je může vykonávat specializovaný pracovník, interní zaměstnanec školy, který bude zaměstnán na odpovídající velikost úvazku a bude součástí poradenského týmu školy.
Žádný ze studijních oborů dnes nenabízí plnohodnotnou přípravu pro kompetence, kterými bude muset tento pracovník ve škole vládnout. Nejblíže hledaným činnostem a kompetencím jsou studijní obory sociální pracovník a sociální pedagog. Vhodným řešením je proto uznání obou studijních oborů pro výkon sociální práce ve škole.
Při hledání odpovědi na otázku, jak danou pozici nazývat, je potřeba zohlednit zejména zákon o pedagogických pracovnících, který je pro legislativní ukotvení sociální práce ve školství stěžejní. Osobně se proto kloním k názvu pozice „sociální pedagog“, což je v kontextu školství lépe uchopitelné, a to přestože pod náplní práce spatřuji spíše činnosti obvykle přisuzované sociálním pracovníkům. Jsem si vědom rozdílů mezi kurikulem sociální pedagogiky a sociální práce i jistou profesní řevnivostí obou oborů, ale považuji to v celkovém kontextu za řešitelné překážky.
Sociální práce na školách se již dnes v České republice poskrovnu vyskytuje, a to zásluhou lokálních a časově omezených projektů či využití dotační výzvy tzv. šablon. Neexistuje ale jednotná metodika a postupy. Začínající sociální pracovníci či sociální pedagogové na školách nemají k ruce návody, jak svou činnost na škole vymezit, strukturovat, jaké aktivity nabízet a jakými metodami pracovat.
Také pro ředitele škol by byla užitečná např. doporučená pracovní náplň pro pozici, doporučené rozdělení kompetencí v rámci poradenského pracoviště školy, atd. Chybí také profesní infrastruktura v podobě vzdělávacích a metodických příležitostí přímo pro sociální pedagogy / pracovníky na školách (vzdělávací kurzy, platformy pro sdílení zkušeností, supervizní semináře).
Aby se sociální práce na školách mohla systémově šířit, je tak nutné vedle legislativního ukotvení vytvořit jednotnou metodiku pro její zavádění, výkon a evaluaci dopadů. K jejímu vzniku je nezbytné shromáždit dosavadní zkušenosti z případů úspěšného propojení sociálně preventivní práce a školského terénu a zejména pak případy dobré praxe ze škol, kde se zavedení sociální práce osvědčilo a má výsledky.
Současná situace přináší pracovníkům v oblasti sociální práce i školství nelehké úkoly v podobě potřeby řešení rostoucího počtu dětí s výchovnými potížemi a zátěží z rodinného prostředí, vysokého počtu disfunkčních a rozpadlých rodin a podobně. Tyto výzvy staví téma sociální práce na školách do popředí jako jednu z možných cest pro zlepšení kvality péče o ohrožené děti.
Roman Petrenko,
Obecně prospěšná společnost Sirius, o. p. s.
