Motto: Kde je vůle, je i cesta.
Intervenční centra v České republice slaví desetiletí svého působení. Dne 11. 11. 2016 proběhla v historické budově Muzea v Hradci Králové konference pořádaná pracovníky Intervenčního centra v Hradci Králové. Hlavním tématem této konference byla spolupráce. Byla řečena spousta děkovných slov směrem k pracovníkům intervenčního centra i spolupracujícím organizacím. Mimo jiné i směrem k policii Královéhradeckého kraje. Zde se zrodila myšlenka nastínit téma součinnosti pomocí rozhovoru hlavních protagonistů zapojených do nezbytné spolupráce intervenčního centra s policií. Zdánlivě neslučitelné světy. Pomoc a represe. Nebo je všechno jinak? Na konferenci bylo řečeno, že se spolupráce daří. Je to pravda, nebo zazněla tato slova s nadějí v lepší časy příští? Dají se zmapovat kroky, které rozvíjí účinnou spolupráci? Odpovídá Lenka Hodková, vedoucí Intervenčního centra v Hradci Králové, a kapitán Martin Mach, vrchní komisař Služby pořádkové policie Krajského ředitelství policie Královéhradeckého kraje.
Jak hodnotíte spolupráci intervenčního centra s policií v Královéhradeckém kraji?
Lenka Hodková (LH): Spolupráce intervenčního centra a Policie České republiky je pro řešení případů domácího násilí naprosto klíčová. Spolupráce se musí vytvořit, nevznikne sama od sebe. Vznik naší spolupráce byl dán zákonem č. 135/2006 Sb., na ochranu před domácím násilím. Tato zákonná norma určila rámec spolupráce – co, kdo, kdy. V prvních letech to bylo zásadní. V letech dalších, kdy už jsme toho o řešení případů domácího násilí věděli víc, bylo zřejmé, že efektivnější bude spolupráci zintenzivnit. Seznámili jsme se a propojili s krajským metodikem pro oblast domácího násilí. Zjistili jsme, že z řadových policistů vyprchávají vědomosti o domácím násilí a kompetencích, jak situaci řešit. Začali jsme společně příslušníky obvodních oddělení PČR školit. Nárůst počtu vykázání ihned stvrdil důležitost této osvěty.
Martin Mach (MM): Za doby své služby na obvodním oddělení v rámci jiného kraje jsem s příslušným intervenčním centrem spolupracoval převážně na úrovni zákonných povinností, tedy v případech zjištění možného domácího násilí a na něj navazujících vykázání osob ze společného obydlí. Dnes nevím, jestli bych to nazval přímo spoluprací, protože šlo skutečně výhradně o splnění zákonných povinností policie směrem k intervenčnímu centru. Na úrovni krajského koordinátora a metodika je to diametrálně odlišné. S intervenčním centrem jsem ve velice častém, v poslední době si troufám říci – téměř každodenním kontaktu, a co je nejdůležitější, mám možnost do jisté míry ovlivňovat trend v postupu policistů proti domácímu násilí v rámci kraje.
Co se vám v rámci této spolupráce daří?
LH: Na krajské úrovni považuji za velký úspěch vzájemnou komunikaci. Probíhá velmi pružně, srozumitelně. Umíme si otevřeně vyjádřit názory a zprostředkovat si vzájemné – někdy odlišné – vidění dané konkrétní situace. Vzájemně se informujeme o situaci v oblasti domácího násilí, narovnáváme si informace. Krajský metodik rozumí lépe potřebám ohrožených osob a pracovnice IC znají procesy v rámci policejní práce. Na úrovni obvodních oddělení efektivně komunikujeme o jednotlivých případech. Těší nás i to, že řadoví policisté s námi sdílí svoje postřehy ze situace v domácnostech. A máme radost z toho, že právě řadoví policisté občas telefonují „preventivně“ a konzultují složitější situace.
MM: Mnoho. Ať již jde o odstraňování dílčích nedostatků v administrativním zpracování úkonu vykázání, nebo díky zpětné vazbě od intervenčního centra o zlepšování přístupu policistů k obětem domácího násilí – teď mám na mysli tu lidskou stránku naší práce, věřím, že se posouváme dál. Školení policejních nováčků, které organizuje školicí policejní středisko ve spolupráci s intervenčním centrem, školení vedoucích oddělení a policistů s rozbory kazuistik a poznatků z intervenčního centra je, dle mého názoru, cestou ke zvýšení odbornosti a minimalizaci případů, kdy policisté na místě domácí násilí přehlédnou. Letošní vzrůstající číslo počtu vykázání (tedy zvyšování počtu obětí domácího násilí, kterým se dostává odborné pomoci intervenčního centra) ukazuje na správný směr.
Co se vám v rámci této spolupráce nedaří?
LH: Když už ke spolupráci dojde, nemám pocit, že by se nedařila. Někdy zůstane jen v rámci zákonných povinností, ale i to je dobrý standard. Nedaří se občas drobnosti – jako dodržení lhůty, zaslání všech materiálů do IC. V poslední době se to ale děje spíše výjimečně a rychle dochází k nápravě. Nedaří se nám prosadit, aby byly v úředních záznamech o vykázání označovány nezletilé děti jako ohrožené osoby, i když z titulu věci jistě jsou.
MM: Ve vztahu k intervenčnímu centru mne nenapadá nic, co by se nedařilo. Jisté rezervy vidím spíše v přenosu informací z naší úrovně dolů, až k těm nejníže postaveným policistům. Na nich přitom náš společný úspěch v boji proti domácímu násilí závisí nejvíce.
Co Vy konkrétně děláte pro spolupráci s královéhradeckou policií?
LH: Zůstávám v těsném každodenním kontaktu s krajským metodikem pro oblast domácího násilí. Tento kontakt znamená mít přehled o tom, co aktuálně děje. Můžu mu zprostředkovat některé nedostatky při výkonu práce příslušníků PČR, které nám sdělují naše klientky. Oceňuji, že tyto připomínky jsou tlumočeny formou doporučení ke změně tam, kam patří, a nezůstávají jen mezi intervenčním centrem a krajským metodikem. Věřím pevně, že mají svůj dopad i díky tomu, že nám společně jde o jasný cíl. Jsem ráda, že stále častěji předávám pozitivní zpětnou vazbu k práci policistů na místě incidentu domácího násilí.
V roce 2015 vznikla další důležitá forma spolupráce – se Školním policejním střediskem Krajského ředitelství Královéhradeckého kraje. Pracovnice IC pravidelně vedou semináře pro policisty, kteří se na výkon služby připravují. Díky předávaným informacím z praxe a modelovým situacím si posléze noví policisté lépe uvědomují svoji důležitou roli při zastavení násilí a lépe zvládají náročnou situaci, kterou aplikování institutu vykázání násilné osoby přináší.
Jaké je Vaše „nasazení“?
MM: Z titulu své funkce mám samozřejmě povinnost být s intervenčním centrem v kontaktu a minimálně jednou za měsíc porovnat policejní statistiky vykázání s čísly intervenčního centra. To je povinnost, kterou mi ukládá interní akt řízení. S touto frekvencí se samozřejmě nelze spokojit, a má-li výkon služby pružně reagovat na zjištěné nedostatky, musím být s intervenčním centrem v kontaktu neustále. Jak už jsem zmínil výše, podle potřeby konzultujeme nedostatky v administrativě, které formou upozornění předávám dál na jednotlivá oddělení, stejně jako pochybení v oblasti přístupu k ohroženým osobám. Pokud mi to další služební povinnosti dovolí, rád se účastním školení policejních nováčků, která jsou pořádaná spolu s intervenčním centrem. Účastním se setkání interdisciplinárních týmů na jednotlivých okresech, případně školení pracovníků orgánů sociálně-právní ochrany dětí, která jsou organizována intervenčním centrem. Společnou účast na dalších akcích, jako jsou diskuse se studenty v rámci tematické výuky k domácímu násilí či konference na stejné téma, pak vnímám jako příjemné zpestření již tak rozmanité práce.
Co byste změnila na průběhu spolupráce s královéhradeckou policií?
LH: Nenapadá mě nic zásadního. Po 10 letech fungování stojí systém na pevných základech. Současně je patrné, že je možné společnými silami nastavovat a řídit změny ve prospěch osob ohrožených domácím násilím.
Co byste změnil Vy?
MM: Spolupráce je nastavena, alespoň já to tak za Královéhradecký kraj chápu, nadstandardně a v tomto směru mě žádné změny nenapadají. Jediné, to však nesměřuje přímo ke spolupráci s intervenčním centrem, pouze to možnosti spolupráce omezuje, je fakt, že kromě problematiky domácího násilí mám spoustu jiných pracovních povinností, a tak musím některé nabídky na spolupráci ze strany intervenčního centra bohužel odmítat. Dovedl bych si představit, že problematika domácího násilí bude jediná stoprocentní náplň jednoho člověka.
Co byste doporučila Vašim kolegyním a kolegům pro nastavení optimální spolupráce s policií?
LH: Určitý nadhled. Někdy vnímám, že jsme v intervenčních centrech v úzkém zajetí tématu. Pěstujeme naše úzkoprofilové zaměření a odbornost. Situace příslušníků Policie ČR je ale naprosto jiná. Řadový policista musí mít široké portfolio znalostí a dovedností. Tím chci říct, že když se více vžijeme do situace v terénu, do situace výkonu policejní služby, může to zmírnit kritizující pohled na věc. Je jednoduché výkon druhého hodnotit a soudit, když přesně nevíme, s čím se na místě potýká, jaké má organizační zázemí, jakou má podporu ve svém vedení a další okolnosti. Myslím, že respekt k druhé instituci, k jejím možnostem, limitům, vede k efektivní spolupráci. Respekt se podle mě odvíjí od podrobné znalosti druhé strany.
Jaké je Vaše doporučení pro kolegy?
MM: To je jednoduché – dvě věci. Chuť a zapálení pro práci s domácím násilím a ochotu komunikovat. Oběma věcmi totiž zdejší (a věřím, že napříč republikou to je obdobné) intervenční centrum disponuje, a tak jde jen o to, naladit se na stejnou vlnu a najít v práci společný cíl.
Vyslovte dvě přání: co může dělat policie lépe ve vztahu k intervenčnímu centru a co mohou dělat intervenční centra lépe ve vztahu k policii?
LH: Přála bych si, aby příslušníci Policie ČR při aplikaci institutu vykázání vnímali nezletilé děti jako osoby ohrožené domácím násilím a ve svých úředních záznamech je tak i označovali. Dětem to pak dává možnost větší podpory z oblasti sociálně-právní ochrany a může se k nim dostat intenzivní odborná pomoc.
Přeju si, abychom nadále drželi propojenost s vědomím vzájemné síly a efektivity při řešení vážných událostí týkajících se domácího násilí.
A podobná dvě přání od Vás?
MM: První přání směrem k intervenčnímu centru – mít trpělivost. Intervenční centrum představuje úzký okruh několika málo specialistů, zatímco policie představuje v porovnání s nimi velkou masu lidí o na různých úrovních odbornosti. Cesta k ideálu je tudíž delší.
Druhé přání směrem k policii – nebrat intervenční centrum jako nějaké nutné zlo, ale partnera se společným cílem.
Co byste chtěli říci na závěr?
LH: V oblasti domácího násilí se pohybuju 15 let. Pracovala jsem nejprve pro Bílý kruh bezpečí a následně se řízením různých okolností ocitla u založení intervenčního centra. Jsem vděčná za to, kam se situace za daných 10 let posunula. Uvědomuji si, kolika ženám a dětem změnila intervence Policie České republiky a následně intervenčního centra život směrem k bezpečí a stabilitě. A to je opravdu silný impulz k tomu, dále naši práci zlepšovat a vymýšlet nové postupy.
MM: … asi přání, aby nikdo, a teď myslím nejen odbornou veřejnost v podobě lékařů, pracovníků sociálního systému a školství, ale i běžné občany, nebyl k domácímu násilí lhostejný a nám se společně dařilo zachytávat případy domácího násilí již v počátcích dříve, než budeme nuceni řešit těžko odstranitelné následky.
Tento rozhovor naznačuje obrys cesty, směr, kterým se spolu-pracující organizace vydávají. Pojem spolupráce je snadno srozumitelný, je složený ze dvou slov a při jeho vyslovení evokuje situaci, kdy minimálně dva subjekty společně pracují. Synonymem pro spolupráci jsou výrazy partnerství, kooperace, součinnost, ale také vztah. Z uvedeného rozhovoru jasně vyplývá, že bez respektu k druhému spolu-pracujícímu, bez „zapálení“ pro práci a ochoty komunikovat se náš společný cíl rozplyne v dálce.
Trendem pomáhajících profesí moderní doby je multidisciplinární spolupráce, ve které má sociální práce zásadní význam. Podle zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, je úkolem intervenčního centra – mimo jiné – organizovat spolupráci dalších institucí, které přichází do kontaktu s oběťmi domácího násilí. Je však zřejmé, že zdánlivě jednoduchá věta zákona není snadno aplikovatelná do praxe. Proto je užitečné přemýšlet nad tím, jak nastavit efektivní spolupráci ve prospěch klienta, co spolupráci prospívá a co ji brzdí. Otázky byly zodpovězeny. Jak je to však u vás? Co vám pomáhá?
Naše povídání můžeme uzavřít s myšlenkou na pojem synergie. Slovníkem cizích slov je tento pojem vymezen jako způsob interakce dvou a více činitelů či sil, který vede k tomu, že jejich společný účinek je vyšší než pouhý součet účinků individuálních. Nezbývá než popřát spolupracujícím profesionálům v oblasti pomoci ženám ohroženým násilím, ať je jejich úsilí přímo synergicky účinné a užitečné.
