Co potřebují oběti trestných činů?

Esej se zaměřuje na práva obětí trestných činů a na možnosti propojení pomoci ženám jako obětem násilných a mravnostních trestných činů s výkonem praxe sociální práce. V této souvislosti je popsána role klíčového sociálního pracovníka a význam multidisciplinární spolupráce.

Zákon o obětech trestných činů má svým působením minimalizovat rizika sekundární viktimizace. V našem trestním právu převažovala práva pachatelů nad právy obětí trestných činů. Snahou nové legislativy je tato práva vyrovnat a minimalizovat rizika sekundární viktimizace, způsobená orgány činnými v trestním řízení. Podstatné je snižovat rizika sekundární viktimizace i poskytováním dostatku informací v průběhu trestního řízení obětem o svých právech i o případu. Každá oběť má možnost v trestním řízení vyjádřit svůj názor na věc. Zákon o obětech trestných činů (zákon č. 45/2013 Sb., www.zakonyprolidi.cz) zaručuje oběti trestného činu tato práva:

  • právo na poskytnutí odborné pomoci,
  • právo na informace,
  • právo na ochranu před hrozícím nebezpečím,
  • právo na ochranu soukromí,
  • právo na ochranu před druhotnou újmou,
  • právo na peněžitou pomoc.

Zvlášť zranitelnou obětí se pro účely zákona o obětech trestných činů rozumí osoby, kde hrozí zvýšené nebezpečí způsobení druhotné újmy (např. děti, senioři, atd.). Mohou to být i ženy, které se staly obětí násilného či mravnostního trestného činu, pokud je v konkrétní případě zvýšené nebezpečí způsobení druhotné újmy. Zvlášť zranitelné oběti trestných činů mají vedle výše stručně uvedených obecných práv obětí trestných činů právo na zvlášť citlivý výslech, který by měl být prováděn osobou k tomu vyškolenou, a to tak, aby nemusel být později opakován. Oběť má právo požádat, aby výslech či podání vysvětlení bylo provedeno osobou stejného či opačného pohlaví a o přijetí opatření bránících bezprostřednímu vizuálnímu kontaktu oběti s podezřelým či obviněným (pokud to nevylučuje povaha prováděného úkonu). Důležité v předcházení druhotného zraňování jsou i instituty důvěrníka a zmocněnce, ukotvené výše uvedeným novým zákonem o obětech trestných činů.

Pokud bychom se podrobněji zaměřili na jednotlivá práva obětí trestného činu, zjistili bychom, že zákon tak do jisté míry reaguje na potřeby obětí trestných činů (např. potřeba dostatku informací), jejichž uspokojení snižuje riziko traumatizace sekundární viktimizací a využívá tak dosavadní poznatky vědy, nazývané viktimologie. Nový zákon pro oběti trestných činů je pojat velmi komplexně a práva, která připisuje obětem trestných činů, jsou obecně nasměrována převážně na ochranu obětí závažných trestných činů, jako jsou násilné či mravnostní trestné činy. Pro ilustraci toho, co oběť trestného činu potřebuje, použijme následující kazuistiku:

Osmadvacetiletá Alena K. se seznámila na diskotéce s mladíkem, který ji doprovázel z diskotéky domů. Cestou se Alenu pokusil uškrtit a poté, co upadla do bezvědomí, ji znásilnil. Alena se po nějaké době probrala a přivolala si pomoc. Bylo zahájeno policejní vyšetřování. Aleně byla při prvotních úkonech na policii poskytnuta psychická pomoc a podpora zaškolené policistky – policejní krizové interventky. Ta kontaktovala dostupnou organizaci zabývající se pomocí obětem trestných činů a s Alenou začala spolupracovat její klíčová sociální pracovnice z uvedené organizace. Stalo se několik událostí, které změnily Aleně život – všechny souvisely s trestným činem, který byl na ní spáchán. Alena se pod vlivem událostí souvisejících se samotným trestným činem i dalšího vyšetřování rozešla se svým druhem. Dále byla nucena se odstěhovat z bytu, ve kterém bydlela, protože druh se opakovaně hlučně dobýval zpět do domu a majitel požádal Alenu, jako problematickou nájemnici, o odstěhování. Aleně se postupně zahojily rány po těle, s určitou časovou prodlevou se však objevily rány na duši. Přestala vycházet z domu, měla obavy z dalšího napadení. Rozvinuly se u ní i noční děsy, kdy se jí vracel zážitek rdoušení. Přestala důvěřovat vyšetřování policie, domnívala se, že před ní policie něco tají, byla přesvědčená, že se skutek stal jinak, než jí bylo policisty řečeno. Zbývá dodat, že paní Alena byla dlouhodobě nezaměstnaná, její vzdělání bylo základní a pobírala dávky hmotné nouze. V péči měla osmiletého syna. Rodiče a sestru s rodinou měla v nedalekém menším městě, kvůli financím však pro ni bylo nemyslitelné za nimi dojíždět. Celou situací ji po dobu policejního vyšetřování a později soudního procesu provázela klíčová sociální pracovnice z organizace pomáhající obětem trestných činů. Tato podpora byla zaměřena na všechny oblasti, se kterými potřebovala Alena pomoci.

Stanovme si velmi zjednodušeně oblasti, se kterými potřebovala paní Alena pomoci. Priority těchto oblastí stanovuje sociální pracovník ve spolupráci s klientem. Konkrétní spolupráce sociální pracovnice a paní Aleny spočívala v několika krocích. Sociální pracovnice se zaměřila na minimalizaci konfliktních situací při kontaktu Aleny s bývalým přítelem a také na obnovu vztahů Aleny se sestrou a rodiči, kteří se stali Aleně oporou. Bylo nutné jim vysvětlit vážnost situace a mobilizovat vnitřní rodinné síly. Další spolupráce spočívala v aktivní pomoci s hledáním bydlení pro paní Alenu a jejího syna, které se podařilo se zapojením Aleniny sestry najít v dosahu rodičů. Alena potřebovala finance na přestěhování, tuto částku jí mohla poskytnout sociální pracovnice ze zvláštního fondu její organizace, pomohla i s organizací stěhování. Sociální pracovnice také radila Aleně ve strategii, jak aktivně hledat zaměstnání, a Aleně se skutečně podařilo najít odpovídající pracovní místo, které korespondovalo s péčí o syna. Alena potřebovala psychoterapii i psychiatrickou péči, vzhledem k rozvíjející se nespavosti a dalším psychickým obtížím. Tyto odborníky oslovila sociální pracovnice a domluvila Aleně první kontakt. Alena také požádala sociální pracovnici o pozici „důvěrníka“ v policií šetřeném případu, potřebovala při kontaktu s policií a se soudem někoho, komu by věřila a kdo by jí touto situací provázel.

Často slýchám o nutnosti pomoci obětem trestných činů prostřednictvím psychologické pomoci. Psycholog je podle laické veřejnosti jediným kompetentním k práci s ženami či dětmi, zasaženými trestným činem. Tuto pomoc nezpochybňuji, je nutná. Z výše uvedené kazuistiky vyplývá, že pomoc psychologů a psychoterapeutů, případně psychiatrů je jedním dílkem výseče, jak vidíme na následujícím obrazci.

Obr. 1: Grafické znázornění oblastí potřeby pomoci u oběti násilného trestného činu
Zdroj: vlastní vyhodnocení kazuistiky
 

Výsečemi života, oblastmi potřeby pomoci či podpory u obětí trestného činu bývají, stejně jako u paní Aleny (viz výše): oblast vztahová, oblast bydlení, oblast financí, oblast zaměstnání, oblast potřeby psychické pomoci a oblast potřeby sociální opory minimálně po dobu policejního vyšetřování a soudního procesu, ideálně do doby vyrovnání se s otřesem způsobeným trestným činem. Je zřejmé, že stejně tak jako psychické obtíže potřebuje oběť trestného činu řešit existenční otázky a problémy týkající se druhotného zraňování způsobeného neznalostí, které přichází z rodiny či sociálního okolí.

Pomoc s řešením těchto problémů je v kompetenci sociálních pracovníků. Úlohou sociálního pracovníka v práci s oběťmi trestných činů je – mimo jiné – i vytvářet síť sociálních služeb a další podpory ve prospěch klienta. Sociální pracovník by měl komunikovat s orgány činnými v trestním řízení, s psychology, psychoterapeuty či psychiatry. Dalším participantem na multidisciplinární spolupráci může být i probační a mediační služba, která se kromě práce s pachateli trestných činů zaměřuje i na práci s oběťmi. Svou významnou roli partnerských subjektů sehrávají v práci s oběťmi trestných činů i další nevládní neziskové organizace.

Sociální práce s oběťmi trestných činů je podceňována. Nemělo by stávat, že pro oběť trestného činu bude pomoc nedostupná, a to pro finanční náklady na cestu, či nákladnost např. psychoterapeutické pomoci. Sociální pracovníci by měli „dorovnávat“ příležitosti účinné pomoci tak, aby pomoc byla dostupná pro všechny oběti trestných činů, které ji potřebují. Tím by sociální pracovníci měli zabraňovat sociálnímu vyloučení obětí trestných činů a jejich stigmatizaci. Sociální pracovníci by měli působit jako průvodci, osobní koučové, facilitátoři a organizátoři multidisciplinární spolupráce ve prospěch klienta. Nabízí se však otázka: Je dostatek sociálních pracovníků vzdělaných pro oblast sociální práce v trestní justici? Sociální pracovník v práci s oběťmi trestných činů by měl být vzdělán v oblasti trestního práva, kriminologie, viktimologie, krizové intervence, psychologie traumatu a dalších specifických věd.

vám se, že je to právě vzdělaný a soucitný sociální pracovník, s přiměřeným profesionálním odstupem, koho oběť závažného násilného či mravnostního trestného činu potřebuje. Právě ten jí dokáže zajistit další návaznou pomoc „šitou na míru“. Zdá se, že v této oblasti jsme obětem dlužni. Rozvíjí se oblast pomoci obětem trestných činů, jako doména působení sociálních pracovníků. Z tohoto důvodu je nezbytné, aby se sociální pracovníci ujali své vůdčí role a zároveň se rozvíjelo i specializované vzdělávání sociálních pracovníků, které by se dalo souhrnně nazvat specializací v oblasti forenzní sociální práce.

Daniela Květenská,
vrchní komisař OOK SKPV
Krajského ředitelství policie Královéhradeckého kraje
a odborná asistentka
Ústavu sociální práce Univerzity Hradec Králové

Seznam použitých zdrojů:

Zákon č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů a o změně některých zákonů (zákon o obětech trestných činů) ze dne 30. 1. 2013. In Sbírka zákonů České republiky. 2013, částka 20. [Cit. 16. 8. 2013]. Dostupné z: http://www.zakonyprolidi.cz/cs/2013-45