Svéprávnost a podpora při rozhodování jako základ pro naplnění práva na život v komunitě

Text se zaměřuje na způsob, jak pomoci lidem dosáhnout jejich práva na svobodnou volbu toho, kde, s kým a jak žít. Jde o základní předpoklad naplnění principů deinstitucionalizace, tj. přechodu od ústavní péče ke komunitním službám. Vychází z mnohaletých zkušeností sociálně-právního týmu organizace Quip shrnutých v Analýze publikované v r. 2017 (Johnová, Kořínková, & Strnad, 2017).

Omezování svéprávnosti jako překážka k naplnění práva na život v komunitě

Východiskem sociální služby Quipu je přesvědčení o tom, že každý člověk má právo si zvolit, kde, s kým a jak bude žít. Uvedené právo má oporu v článku 19 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením (dále jen Úmluva). Lidem, kteří mají tzv. mentální postižení nebo duševní onemocnění, se v tomto směru často staví do cesty omezení svéprávnosti a návazně na to „náhradní rozhodování“, které za ně dělají jejich opatrovníci, jak to ilustrují příklady konkrétních lidí, např. paní Barbory (Johnová, 2017, stránky 566, 567) nebo pana Nováka (Quip, www.kvalitavpraxi.cz, 2018). V České republice jsou desítky tisíc lidí s omezenou svéprávností navzdory tomu, že čl. 12 Úmluvy jasně zakotvil povinnost státu skončit s omezováním svéprávnosti lidí s postižením a zajistit jim pro jejich právní jednání a rozhodování potřebnou pomoc.

Systém náhradního rozhodování reprezentovaný omezováním svéprávnosti je potřeba v praxi nahradit systémem podpory při rozhodování a právním jednání, který pomůže lidem s postižením vyhnout se nepřiměřenému riziku při uplatnění svéprávnosti při právním jednání. Systematicky se tomuto tématu věnuje projekt Černá a bílá (Quip, 2018). Ukončení III. fáze projektu Černá a bílá vedlo k potřebě vyhodnotit práci na strategických soudních případech a zobecnit výsledky s cílem použít zjištění pro případné změny v metodice a pro odpovědné sdílení zkušenosti s dalšími organizacemi.

Do analýzy byly zařazeny strategické případy 33 osob obsahující právní pomoc při soudním řízení ve věci svéprávnosti anebo uplatnění méně restriktivních nástrojů, než je omezování svéprávnosti. Šlo o případy realizované a ukončené v době od roku 2009 do března 2017.

Závěry analýzy jsou zajímavé s ohledem na transformační projekty, tím, jak ukazují vzájemné provázání obou témat.

Podstata sociálně-právní pomoci pro osoby usilující o svéprávnost a podporu při rozhodování

Podstata poskytování pomoci lidem usilujícím o svéprávnost musí vycházet z obsahu čl. 12 Úmluvy: Lidem je potřeba ponechat svéprávnost a náhradní rozhodování, které za ně tradičně činí opatrovník, se musí nahradit podporou při rozhodování šitou na míru, což zabrání nepřiměřenému riziku, do něhož by se člověk při právním jednání jinak mohl dostat.

Z toho důvodu právník vždy úzce spolupracuje zejména se sociálními pracovníky, jejichž úkolem je především zmapovat podporu potřebnou pro rozhodování a právní jednání a možné zdroje podpory (lidé z přirozeného sociálního okolí anebo profesionální služby). Je jedno, zda se jedná o interního sociálního pracovníka, nebo o sociálního pracovníka ze služeb poskytujících člověku podporu v každodenním životě (chráněné bydlení, podpora samostatného bydlení apod.).

Sociální práce obvykle začíná mapováním podpory potřebné pro rozhodování a právní jednání, kde se uplatní zejm. nástroje konceptu Plánování zaměřené na člověka. S ohledem na to, že navázání oboustranné komunikace je klíčové pro zjišťování vůle a preferencí člověka, bývá dalším nejčastěji zapojovaným profesionálem odborník na augmentativní a alternativní komunikaci.

Zmapování potřebné a dostupné podpory podmiňuje možnost zvolit právní řešení. Standardně je tento popis také součástí podkladů předkládaných soudu. Podle nového občanského zákoníku může soud omezit svéprávnost, jen pokud člověku hrozí závažná újma. Dobře nastavená podpora je tedy hlavním argumentem, že závažná újma při právním jednání nehrozí a omezení svéprávnosti lze nahradit méně restriktivním opatřením: dohodou o nápomoci, opatrovnictvím bez omezení svéprávnosti, zastupováním členem domácnosti či předběžným prohlášením.

Právní argumentace se standardně opírá o nález Ústavního soudu, který už v roce 2009 uznal, že podpora je alternativou k omezení svéprávnosti (Nález Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 557/09, 2009), a od roku 2010 o ustanovení čl. 12 Úmluvy, která byla v České republice ratifikována r. 2009.

Průběh a výsledky soudních řízení

Analýza ukázala, že při dodržení výše uvedeného postupu je poměrně velká šance na naplnění požadavků lidí na udržení či navrácení svéprávnosti anebo uplatnění některého z méně restriktivních nástrojů (tj. bez omezení svéprávnosti), které dávají lidem lepší možnosti rozhodovat o sobě a svém životě. Celkově bylo v 70 % dosaženo plného úspěchu – člověk dosáhl toho, oč od začátku usiloval. Z lidí, kteří požadovali úplné nebo částečné vrácení svéprávnosti nebo odvrácení omezení svéprávnosti (29 osob), svého požadavku dosáhlo také 70 %. Ve 14 případech lidé požadovali ustanovení opatrovníka bez omezení svéprávnosti, což se jim podařilo dosáhnout v 71 %. Z navržených smluv o nápomoci jich soudy schválily 7 z 8. Soud vyhověl i v případě žádosti o navrácení svéprávnosti, kde alternativním nástrojem bylo předběžné prohlášení.

V analyzovaných řízeních bylo vypracováno 22 znaleckých posudků lékařů, případně psychologů. Jejich analýza ukázala, že potvrzení přítomnosti duševní poruchy by bylo možno provést i bez znaleckého posudku na základě předchozích posudků nebo z dokumentace ošetřujících psychiatrů. Dále se ukázalo, že celá řada posudků obsahuje zavádějící či nepravdivé informace, které byly často v příkrém rozporu s popisem potřebné a dostupné podpory, jak jej zpracovali sociální pracovníci nebo rodina. Zatímco řada soudů první instance dala často na názor znalce a potvrdila omezení svéprávnosti, odvolací soudy již svá rozhodnutí opíraly o dobře zpracované popisy potřebné a dostupné podpory při rozhodování a právním jednání.

Faktory úspěchu a neúspěchu v úsilí udržet nebo získat zpět svéprávnost a tím kontrolu nad vlastním životem

Analýza ukázala, že pro dosažení úspěchu v soudním řízení je důležitá podpora a spolupráce blízkého okolí, tj. rodin anebo sociálních služeb. Bez zajištění podmínek pro bezpečné rozhodování není u soudu čím argumentovat. Navíc pracovníci služeb i blízcí lidé často vystupují u soudů v roli svědků, kteří vypovídají o skutečném stavu věcí a vyvrací tak mnohdy zavádějící závěry soudních znalců. Druhou nezbytnou podmínkou je kvalitní návrh vystavěný na osvědčené právní argumentaci a doložený kvalitním popisem potřebné a dostupné podpory při rozhodování a právním jednání. V řízeních, kde soudy nevyhoví takto dobře doloženým požadavkům, jsou stěžejními prvky trpělivost a síla odvolávat se až k nejvyšším soudním instancím.

Základním faktorem neúspěchu je ztráta motivace lidí usilovat o navrácení svéprávnosti a využívání méně restriktivních opatření projevujících se tím, že se lidé spokojují s kompromisním řešením (zejm. rozšíření svéprávnosti místo plného navrácení). Demotivaci způsobuje otevřený nesouhlas nebo absence podpory ze strany nejbližšího okolí člověka (rodina, pracovníci sociální služby, opatrovník), omezení faktické možnosti rozhodovat se a právně jednat, vyčlenění z běžného prostředí (případy lidí v ústavní péči, kteří nemají možnost svá rozhodnutí realizovat vzhledem k izolovanosti a absenci příležitostí k rozhodování) a stres ze soudního prostředí, který převáží očekávaný přínos.

Závěry pro projekty transformace sociálních služeb

Dosavadní zkušenosti ukazují, že model podpory lidí v soudních řízeních postavený na úzké spolupráci právníků a sociálních pracovníků funguje. Musí být ovšem splněno několik dalších předpokladů, z nichž dva přímo souvisí se systémem sociálních služeb:

  1. nejbližší okolí musí člověka podporovat v jeho úsilí,
  2. člověk musí mít možnosti realizovat svá rozhodnutí v přirozeném prostředí.

Oba tyto aspekty lze najít s větší pravděpodobností v komunitních sociálních službách.

Analýza neúspěšných případů ukázala, že sociální izolace ve velkých ústavních zařízeních a bez pomoci s realizací svých rozhodnutí vedla u lidí k rezignaci. V nejdůležitějších otázkách typu kde a s kým žít, nebo jak utratit své peníze se člověk rozhodovat nemohl. Navíc v těchto zařízeních chyběla lidem i podpora v jejich úsilí dosáhnout vrácení svéprávnosti a postoj lidí se nakonec přiblížil k postoji tamního personálu – „stejně to nemá smysl“. Druhým problémem, který se pojí s ústavní péčí, je absence přirozené podpory, která pobytem v ústavu vymizí a neobnovuje se. Není, kdo by zaujal roli podpůrců, a nezbývá, než se spolehnout na veřejného opatrovníka.

Pro naplnění požadavků čl. 12 Úmluvy je tedy nezbytné dát lidem možnost žít v přirozeném prostředí a tím vlastně naplnit právo na nezávislý život, jak požaduje článek 19 Úmluvy. A naopak: příběhy konkrétních lidí ukazují, že lidem mnohdy brání v uplatnění práva na nezávislý život omezená svéprávnost. Právo na svéprávnost a právo na nezávislý život jsou spolu neoddělitelně spjaty.

Milena Johnová

Citovaná literatura

Johnová, M. (2017). Systémové překážky na cestě z ústavní péče. Sborník vědeckých textů z mezinárodní vědecké konference XIII. Hradecké dny sociální práce Hradec Králové 23. až 24. září 2016 (stránky 562–569). Praha: Ministerstvo práce a sociálních věcí. Načteno z http://www.trass.cz/wp-content/uploads/2016/07/mpsv_sbornik-A5_NET.pdf

Johnová, M., Kořínková, D., & Strnad, J. (2017). Právní případy zaměřené na vrácení svéprávnosti a využití podpory při rozhodování. Praha: Quip, z. ú. Načteno z http://www.umluva.cz/res/archive/000151.pdf?seek=1503304657

Nález Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 557/09 (18. 8. 2009).

Quip, z. ú. (6. 5 2018). ww.kvalitavpraxi.cz. Načteno z http://www.kvalitavpraxi.cz/projekty/cerna-a-bila/

Quip, z. ú. (6. 5 2018). www.kvalitavpraxi.cz. Načteno z http://www.kvalitavpraxi.cz/darcovstvi/pribehy-kde-pomahame/pan-novak/

Tento článek byl napsán v rámci projektu MPSV „Život jako každý jiný“, který je spolufinancován z Evropského sociálního fondu. Hlavním cílem tohoto projektu je podpořit nabídku kvalitních, dostupných a udržitelných komunitních sociálních služeb pro osoby se zdravotním postižením, zejména prostřednictvím transformace systému ústavních sociálních služeb na služby poskytované v komunitě.