Na podzim roku 2020, byla studentům sociální práce a přidružených oborů nařízena pracovní povinnost. Jak se s touto změnou vyrovnávali, co jim práce v zařízeních dala, jak danou situaci zvládali, dařilo se jim skloubit pracovní a studijní povinnosti? Jaké to bylo být celý den v ochranných pomůckách a mnoho dalšího přinášíme v různých podobách přímo od studentek sociální práce v první linii.
Příběh Adély
„Jsem studentkou prvního ročníku Vyšší odborné školy sociální Caritas a Univerzity Palackého v Olomouci. Můj obor je Sociální práce. V tomto odvětví už mám praxi ze střední školy, takže když jsem se dozvěděla o možné pracovní povinnosti, tolik jsem se nebála. Nakonec jsem se dohodla na mém obvyklém pracovišti, kde mám uzavřenou Dohodu o pracovní činnosti už víc než rok, že jen zintenzivním své směny. V zařízení vykonávám práci pracovníka v sociálních službách – pečovatelky v terénu i přímo na DPS. Nejčastěji jsem zařazena do směnného provozu Domu s pečovatelskou službou.
Protinákazová opatření se mě, jako člověka v přímém kontaktu s klienty dotkla ve velké míře. Na roušky už jsem byla zvyklá z první vlny pandemie na jaře. Bohužel pro nás je druhá vlna mnohem horší, takže jsem se musela naučit pracovat ve ochranném obleku, ve kterém jsem chodila za pozitivními klienty. Nemalou změnou byly i respirátory, které mně, jako člověku s astmatem, v prvních dnech byly velice nepříjemné a několikrát jsem se v něm po dlouhé době začala sama dusit.
Při používání ochrany úst a obličeje vyvstával problém při komunikaci s některými klienty. Převážná většina klientů jsou senioři a hodně z nich má problémy se sluchem, nemalá část se dokonce spoléhá na odezírání. To s ochranou pomůckou nepřipadalo v úvahu, proto byla komunikace s nimi náročnější než obvykle. Nejtěžší pro mě byl začátek listopadu. Každým dnem nám vypadl další pracovník a napětí se dalo krájet. Dodnes si pamatuji 6. listopad, byl to jeden z nejtěžších dnů, které jsem odsloužila. V 18.45 přišla nekonečná SMS z krajské hygieny se seznamem pozitivně testovaných klientů. Ten den jsem měla odpolední směnu a měla jsem pomalu odcházet na autobus. Chvíli jsem se zdržela, aby kolegyně, co měla noční službu, nezůstala na ten prvotní šok sama a společně jsme nastavily režim, v jakém budeme za klienty chodit. Vše jsme průběžně telefonicky konzultovaly a ladily s vedoucí a sociální pracovnicí. Druhý den jsem úspěšně absolvovala dvanáctihodinovou směnu jednou nohu stále v ochranném obleku. Obléct, obejít pozitivní klienty, svléct, všechno vydezinfikovat, obejít negativní klienty, zvednout nouzový telefon, rychle se obléct do obleku, protože volala pozitivní paní a takhle pořád dokola.
Na další směnu už jsem se musela nutit. Cítila jsem beznaděj, která se celým zařízením šířila, klienti i rodinní příslušníci po nás chtěli informace, nestačila jim jen čísla, která jsme mohly kvůli GDPR poskytnout. Nejednou na nás nějaký klient křičel, nejednou jsme na sebe křičely my. Následující dva týdny byly v podobném duchu.
Na distanční výuce jsem se snažila být co nejvíce, měla jsem hlavně odpolední, noční nebo víkendové směny. Přes týden jsem se snažila splnit všechny úkoly, ale nebudu Vám lhát, na spoustu z nich jsem neměla sílu. I tak ale musím říct, že odevzdávat zvládám. S učiteli se dá domluvit a máme k dispozici nahrávky z přednášek. Nejtěžší pro mě je, orientovat se. V datech odevzdání úkolů, zápočtů, seminárních prací. Na škole jsem nová, neměli jsme šanci se pořádně „zaběhnout“. Byly dny, kdy jsem se orientovala jen podle směn a nehleděla na datum. Malou útěchou mi je, že většina mých spolužáků je na tom stejně. Ať už v rámci odborných praxí, dobrovolnictví, dohod nebo pracovní povinnosti. A škola pro nás vytváří bezpečné prostředí, kde můžeme své zážitky reflektovat. Moje skupinová konzultantka nám nabízela individuální setkání, které jsem párkrát využila a pomohla mi. Už jen to, že jsem mohla vyventilovat tu zoufalost a naštvanost z práce. Přímo v práci byla podpora ze strany sociálních pracovnic, ale řady pracovníků se tenčily a sociální pracovnice postupně nastoupily do přímé péče o klienty. O klienty se staral každý, kdo měl ruce a nohy.
Nemůžu ale říct, že vše bylo jen těžké. Pandemie nás spojila. Jak mezi pracovníky, tak s klienty. S klienty nás spojovala nejistota a snaha vypadat před tím druhým odvážně. Ani nepočítám, kolikrát mi jeden úsměv dokázal změnit pohled na celou situaci. Téměř všichni si uvědomovali, že jsme teď v bojových podmínkách a snažili se nám naši práci ulehčit, co to šlo. A s kolegyněmi jsme se uměly i v těchto situacích zasmát. Pokaždé, když někdo poprvé oblékal oblek. Pokaždé, když jsme některá našla nějaký dobrý vtip. S další brigádnicí jsem si dokonce dala závod, kdo obleče ochranný oblek rychleji (vyhrála jsem).
Celý rok 2020 beru jako ohromnou zkušenost. Prověřil mé znalosti, kritické myšlení i jednání v krizových situacích. Jistě, nelíbilo se mi maturovat za dob korony ani neúplný začátek vysokoškolského života. Ale kdy jindy, než právě v této době by se člověk měl podělit o svou sílu, ať už fyzickou nebo psychickou? Kdy jindy by si mohl natvrdo ověřit, jestli studuje správně? Díky pandemii jsem se utvrdila v tom, že sociální práce i práce v sociálních službách je nezbytnou složkou společnosti. Nepříznivá situace a náročná zkušenost mě neodradily. Naopak. Zjistila jsem sama v sobě, že jdu tou správnou cestou. Že obor, který jsem si pro své studium a budoucí život zvolila, má smysl. Doufám, že ani společnost nezapomene na všechny ty pečovatelky a sociální pracovníky s přesčasy a nervy nadranc.“
Příběh Jany
„Pracuji v Domově u studánky (několik budov s menším kostelíkem a velkou zahradou) – cílová skupina jsou osoby starší 18 let s mentálním a kombinovaným tělesným nebo smyslovým postižením. Domov se nachází cca 15 minut autem od Lanškrouna (mého bydliště). Bohužel auto nemám, takže pro mě cesta autobusem trvá hodinu s jedním přestupem a půl hodinovým čekáním na další spoj, proto i mé služby v zařízení se odvíjeli od toho, jak jezdil autobus. Kapacita zařízení je 72 míst a v době mého nástupu bylo okolo 50 klientů na covid pozitivní. Budova, kde jsem pracovala, byla celá v izolaci. Takže bylo nutné před vstupem do budovy obléci ochranný oděv.
Většinu času jsem pomáhala s úklidem, aby to nemuseli dělat pečovatelky, které už tak měli spoustu práce. Úklid byl náročný, nejprve se musely vodou ošetřit veškeré povrchy a až pak nanést dezinfekce, a to stejné bylo třeba udělat s podlahou, aby se co nejvíce zamezilo dalšímu šíření viru.
Pomáhala jsem také s péčí o klienty – běžné věci jako dopomoc s hygienou, pomoc při podávání stravy, volnočasové aktivity. Hodně času jsem trávila tím, že jsem si s klienty i během úklidu povídala, což pro ně bylo velké zpestření, jelikož kvůli nákaze neměli žádné volnočasové aktivity a nemohli ani na zahradu. Největší radostí pro mě bylo, když se mě klienti ptali, kdy budu mít další službu, že už se na mě těší, a když sem pak přišla další den tak už mě s radostí vítali a povídali mi o tom co se jim dělo během toho, když jsem tam nebyla.
Počítala jsem s tím, že mohu být kdykoliv povolána do první linie sociálních služeb a byla jsem na to připravená a smířená s tím. Ráda pomáhám lidem, patří to k mé profesi a možná tak trochu i k určitému životnímu stylu, ale v této druhé vlně jsem se už nechtěla dobrovolně tolik zapojovat s pomáháním tak jako v té první. Jsem totiž v posledním ročníku a ráda bych úspěšně dokončila svá studia, abych mohla dále pomáhat na pozici sociálního pracovníka s většími pravomocemi. Proto jsem se chtěla více soustředit na školu než se dobrovolně zapojovat do pomoci druhým. Já vím je to trochu sobecké, ale, co člověk nadělá, když společnost tak trvá na ,,tom papíru“. A abych mohla dělat, co mě baví a co mám ráda tak ,,ten papír“ k tomu hold potřebuji. První se mi ozvali ze zařízení domova u studánky. Paní byla velmi milá a ochotná se domluvit na všem, což jsem uvítala, jelikož jsem závislá na autobusové dopravě (která byla v tu dobu v prázdninovém režimu, takže toho moc nejezdilo). Paní jsem obeznámila s tím, že nevím, zda fyzicky zvládnu být minimálně 3 hodiny v ochranných pomůckách ale, že jsem ochotná to vyzkoušet a pokud to nepůjde, tak zkusí sehnat někoho jiného. Další den mi volali z kraje. Oznámila jsem jim, že jsme se již domluvily a že už to nemusí řešit. Paní na mě byla celkem nepříjemná a chtěla slyšet, na čem jsme se domluvily. Když jsem to vše vypověděla, cítila jsem trochu tlak z kraje, že tam musím a že je nezajímá, že se tam nemám pořádně jak dostat a že pro každého to je náročné vydržet víc jak 3 hodiny v ochranném obleku. Oproti předešlému milému a vstřícnému přístupu jsem měla najednou pocit, že to mám nařízené, i když jsem věděla, že potřebují moji pomoc. Nemám ráda, když mě někdo do něčeho nutí. Musela jsem si to v sobě trochu srovnat a s přístupem z kraje se nijak nenechat ovlivnit. Tak jsem dle domluvy nastoupila. Takže jsem vlastně ani nebyla překvapená, že potřebují někde moji pomoc, člověk to slyší dnes a denně, jak všude potřebují pomoct, takže se to dalo očekávat. Psychicky jsem to zvládala dobře, ale fyzicky to pro mě bylo první týden hodně náročné. První den byl nejhorší. Mám malý objem plic, takže se mi při jakékoliv větší aktivitě velmi špatně dýchá. Po příchodu na budovu a seznámení se s pečovatelkami jsem se dala do práce. První úkol byl pořádně uklidit. V ochranné polomasce se mi velmi špatně dýchalo. Začala jsem s úklidem a po půl hodině jsem začala cítit, jak se potím, ale v tom plášti se tělo přirozeně nemohlo ochlazovat. Po chvíli jsem začala zrychleně dýchat, točila se mi hlava a polil mě studený pot. Což už sem věděla, že je zle. Sedla jsem si na první židli co byla po ruce, dala jsem co nejvíce hlavu dolu (což moc nešlo přes filtr a štít) a snažila jsem se to ,,rozdýchat“. To byl celkem problém, protože se v tom dýchat nedalo a nemohla sem jít ven a nadýchat se čerstvého vzduchu a pak zase jít zpět. Tento stav se opakoval ještě tak dvakrát, kdy jsem si opravdu musela sednout na první možné místo a snažit se nějak zklidnit. Měla jsem mžitky před očima a čekala, kdy a kde tam sebou praštím. V hlavě mi běželo, že to přece nesmím vzdát, musím jim pomoci, zavolali právě mě, abych jim pomohla a já je přece nemůžu nechat ve štychu. Měla jsem tam být 6 hodin s pauzou na oběd cca po těch třech hodinách. Pořád mi bylo na zvracení, motala se mi hlava, nemohla jsem dýchat a měla jsem pocit, že se každou chvíli buď udusím anebo pozvracím. Pro jistotu jsem to řekla i pečovatelkám, byly mi velkou oporou a měly pro mě pochopení. O pouze na oběd jsme se nedokázala napít ani najíst a chtěla jsem jen schoulit do klubíčka a brečet. Všechno mě bolelo, nos a líce jsem měla strašně otlačené a červené (od té polomasky), hlava mě bolela (od štítu) a bylo mi na zvracení. Nezvládla jsem to, co chci celý život dělat – pomáhat druhým (a to mám již rok praxi v SSL jako pracovník v sociálních službách a několikátou školní praxi za sebou). Po skončení pauzy a navlečení do všech ochranných pomůcek jsem se opět vrátila do práce. Jak jsem předpokládala, bylo to ještě náročnější. Najednou mě mnohem víc všechno bolelo a ještě hůř se dýchalo. Ke konci směny už jsem to ale opravdu nezvládala. Domů jsem se nějak dopravila a hned jsem šla spát. Po dni odpočinku jsem nastoupila znova s tím, že už to bude lepší, že si musím jen zvyknout. Sice mě všechno strašně bolelo, ale byla jsem tam a pomáhala s úklidem a péčí o klienty.
První týden jsem musela mít gumáky, ochranný plášť, dvoje rukavice, jednorázovou čepici, ochrannou polomasku FFP3 s filtrem a ochranný štít. I klíč jsem musela mít na provázku, který se musel měnit a klíč dezinfikovat při každém odchodu z budovy. Tyto veškeré ochranné pomůcky bylo zapotřebí mít na sobě minimálně 3 hodiny. Pracovala jsem většinou okolo 6,5 hodin. Později, když už bylo méně nakažených a byli izolováni jinde, jsem měla jen respirátor FFP2, rukavice a gumáky.
Práce mě bavila, byla různorodá. Chvilku člověk uklízel a pak dělal, co bylo třeba. Na nočních, když jsem tam nebyla tak uklízeli pečovatelky, takže jsem to brala, jako kdybych byla jednou z nich. Klienti byli velmi milí, moc ráda jsem si s nimi povídala a pomáhala jim. Mnohokrát jsem se nasmáli a vždy si pěkně popovídali. Velmi mě bavilo, když jsem měla možnost s klienty různě tvořit. Nového jsem se ani moc nenaučila, spíše jsem si zopakovala práci pečovatelek, kterou jsem znala z dřívějška. Nebylo nic, co by mě vyloženě nebavilo. Každou práci vnímám jako užitečnou a každá zkušenost z jakékoliv práce je dobrá. Člověk, když si danou práci vyzkouší, pak už se na ni dívá jinýma očima a více si ji váží.
Moje práce byla spíše kombinace práce pracovníka v sociálních službách, uklízečky a sociálního pracovníka. Osobní život se mi tím nijak nezměnil, buď sem byla ve škole anebo jsem chodila na brigády, takže v tomto směru se nic nezměnilo. Všichni vyučující na naší škole berou ohled na nás, co jsme nastoupili do první linie. Online hodiny se nahrávaly a my si je pak mohli zpětně pustit, což mě osobně velmi pomohlo. Škola mi vždy vyšla vstříc a je mě a myslím, že i ostatním v tomto ohledu velkou oporou a velmi nás v tomto podporují. V některých věcech nám bylo odlehčeno, ale to jen v těch, které byly navíc. Když jsem neměla službu byla jsem připojena na online hodiny a aktivně se v nich zapojovala. Skloubit to nebyl v mém případě problém.
Velikou podporu mi v prvních a těch nejtěžších dnech poskytla moje maminka s mým přítelem. Kamarádka mi také velmi pomohla, mohla jsem si s ní popovídat o všem a také mě velmi podpořila. Také jsem se obrátila na naší paní třídní učitelku a kaplanku školy. Se kterou jsme měla možnost vše probrat a prodiskutovat. Všem těmto lidem jsem moc vděčná za podporu a moc si vážím toho, že při mně stály. Takže v tomto ohledu jsem podpory a prostoru pro sdílení zážitků měla dost. Okolí to vnímalo většinou pozitivně a nesetkala jsem se s žádnou negativní reakcí. Rodina se o mě pochopitelně bála ale, když jsem jim vysvětlila, že mi tam nic nehrozí, bylo to v pořádku.
Tento rozhovor jsem chtěla udělat, proto, aby ostatní studenti, co byli povoláni do první linie a třeba to fyzicky nebo i psychicky nezvládli, tak aby viděli, že nejen oni se ocitli v takové situaci a že to vůbec není jednoduché a je naprosto v pořádku, pokud se na to necítili. Zkrátka jsme v tom společně a spolu to zvládneme! Byla bych moc ráda, kdyby také zaznělo moje speciální poděkování především Haničce z domova u studánky, která mě velmi podpořila, i když měla sama práce dost. Byla mi po celou dobu velkou oporou. Dále bych chtěla poděkovat profesorům za jejich pochopení a vstřícnost. Poděkování patří také paní Martě Židkové za skvělý přístup ke mně a ochotu kdykoliv se na ni obrátit. Velké poděkování patří také mojí mamince a mému příteli, kteří jsou naprosto skvělí a moc mě podpořili a podrželi v těch nejtěžších chvílích. A v závěru bych chtěla také poděkovat a složit velkou poklonu všem pečovatelkám, které jsou v první linii a musí v různých ochranných pomůckách pečovat o lidi, kteří to již nezvládnou. Je to práce záslužná a velmi náročná natož v této těžké době.“
Michaela Horváthová,
redaktorka časopisu Sociální práce | Sociálna práca
