Na podzim roku 2020, byla studentům sociální práce a přidružených oborů nařízena pracovní povinnost. Jak se s touto změnou vyrovnávali, co jim práce v zařízeních dala, jak danou situaci zvládali, dařilo se jim skloubit pracovní a studijní povinnosti? Jaké to bylo být celý den v ochranných pomůckách a mnoho dalšího přinášíme v různých podobách přímo od studentek sociální práce v první linii.
Příběh Zuzany
„V březnu 2020 jsem byla studentkou 4. ročníku sociální práce na Filozofické Fakultě Univerzity Karlovy, momentálně jsem v posledním ročníku. Pracuji v Nemocnici Na Bulovce v Praze jako sociální pracovnice.
Zajišťuji následnou péči, nejčastěji podávám žádosti do rehabilitačních zařízení, LDN, případně hospicové péče. Poskytuji sociální poradenství, objednávám domácí zdravotní péči tzv. Home care, zprostředkovávám kontakty na pečovatelskou službu a domovy pro seniory.
Když nám v prvním ročníku bakalářského studia (na HTF UK) přednášeli, že naše profese (jako všechny pomáhající profese) spadá pod povinnost pomoci při přírodních nebo ekologických katastrofách, uvědomila jsem si, jak zajímavý obor studuji. Nikdy by mě ale nenapadlo, že by se mě to jednou mohlo týkat. Hlavou mi procházely scénáře sci-fi filmů, ale apokalypsu jsem neočekávala.
Mé údaje byly na jaře poskytnuty pracovníkům veřejné správy, vyplnila jsem dotazník, kdy a kde bych se mohla zapojit, ale doposud mě nikdo neoslovil. Na sociální síti jsem viděla výzvu bývalé spolužačky sociální práce, která pracuje v jedné pražské nemocnici, a nabídla jsem jim svou pomoc. Vedoucí mou pomoc neschválila (prý to sociální pracovnice zvládaly) a proto jsem se rozhodla napsat do nejbližší nemocnice, tedy nemocnice na Praze 8.
V Nemocnici Na Bulovce jsem šla na pohovor. Tou dobou byla škola uzavřena dva týdny. Nejdříve jsem prostor na dohnání školních povinností uvítala, ale nechtěla jsem dál sedět doma. Naše spolupráce měla být výhledově, situaci na konci března na sociálním oddělení zvládali. Ze dne na den se ovšem začali uzavírat oddělení, aby udělali prostor pro pozitivní pacienty, a v den pohovoru se kolegyně dozvěděla, že bude muset zůstat doma se svou nemocnou matkou, jelikož jedním z uzavřených oddělení bylo i oddělení následné péče. Druhý den jsem tedy nastoupila a docházela jsem každý den na 4 hodiny, zajišťovala jsem sociální péči na 2 odděleních. Vedoucí a celé oddělení mé nasazení velmi uvítalo a společně jsme to zvládli.
Přes prázdniny jsem sem tam zastupovala kolegyně na různých odděleních, zlepšením situace si totiž konečně mohly vybrat dovolenou. Od září docházím víceméně každý den a od prosince mi nabízí pozici na zkrácený úvazek. Z povinnosti a brigády se vyklubala výborná praxe a pracovní příležitost.
Máme klasický nemocniční oděv. Když jsem v kanceláři sama, tak roušku nenosím, akorát si častěji myji ruce a čistím pracovní plochu. Jinak při kontaktu s kolegyněmi používáme roušky a při sociálním šetření na odděleních musíme mít respirátor (FFP2), někdy i rukavice. Všude je dezinfekce. Nákazy se vyloženě nebojím, ale je k ní potřeba mít respekt, jako ke všem nemocem, hlavně se nikde ničeho zbytečně nedotýkat. Žádná z nás naštěstí nebyla testována pozitivně, to by mělo velký vliv na chod oddělení.
Před touto pracovní povinností jsem pracovala jako osobní asistentka v menší organizaci, kde jsem znala všechny kolegy a vedení. Nemocnice pro mě byla obrovskou změnou, je to kolos v neustálém pohybu. První tři měsíce jsem se musela zorientovat v chodu nemocnice, navázat kontakty s celým multidisciplinárním týmem a doposud každý den narazím na něco nového.
Velmi mě to baví. Samozřejmě komunikace s pacienty a rodinnými příslušníky je ztížená. Zákaz návštěv na oddělení je pro rodiny velmi náročný. Zařízení následné péče v Praze se často ocitají v karanténě a nepřijímají nové klienty, často se tak stává, že klient musí být umístěn mimo Prahu. Schválení žádosti do domova pro seniory trvá měsíce, většinou tedy řešíme pouze návrat klienta do daného sociálního zařízení. Jde opravdu o sociální práci, se vším všudy.
V práci i ve škole jsou naštěstí všichni velmi vstřícní, učitelé jsou rádi za každou tvář na online přednášce. Změnil se můj sociální život, ten teď probíhá pouze online, se spolužačkami se snažíme o večerní rozhovory při víně, alespoň jednou týdně. S přítelem bydlíme v pronájmu v malé garsonce. Nedokážu, ani si nechci představit, že bych byla celou tu dobu zavřená doma. Přítel kvůli omezením pracuje méně, proto jsem ráda za finanční přivýdělek, který mi nemocnice poskytuje. Oba máme rodinu mimo Prahu, proto za nimi jezdíme společně. Cestování jsme omezili, jeden víkend v měsíci trávíme v Ostravě a jeden v Mostě. Největší obavu o mou výpomoc v nemocnici projevila babička, spolu se teď vídáme jednou měsíčně venku na procházce a jinak si voláme. Velkou podporu mi poskytuje rodina i učitelé. Pro sdílení zážitků využívám i školní supervizi k praxím.
Vždy mě velmi potěší, když se kdekoliv zmíní o práci studentů sociální práce. Jako tyto příběhy. Děkuji!“
Příběh Adély
„Během nouzového stavu jsem jako studentka oboru sociální práce byla oslovena fakultou (FSS MU) s možností zapojit se jako dobrovolnice do chodu kontaktního centra pro lidi bez domova v Brně na ulici Vlhká, které v té době nově vznikalo pod organizací Podané ruce a za pomoci města Brna. Na začátku nouzového stavu jsem působila v centru jako dobrovolnice. V tuto dobu náplní práce bylo udržování základního chodu centra (výpomoc s výdejem jídla, dezinfekce prostor, měření teploty příchozím klientům, vydávání čistých roušek). Tento začátek z mého pohledu nesouvisel se sociální prací. Samozřejmě zde byl kontakt s klienty, současně dobrovolníci pro své bezpečí nezasahovali do konfliktů mezi klienty a nikdy na své pozici nebyli bez zkušeného sociálního pracovníka. V tuto dobu centrum sloužilo více jako humanitární pomoc než jako sociální služba. Po měsíci jsem nastoupila na pozici sociální pracovnice, a tak se mi dobrovolnictví rázem stalo zaměstnáním. Měla jsem tak tu možnost vyzkoušet si proměnu z režimu dobrovolník do režimu profesionální sociální pracovník. Postupem času se z našeho centra začala stávat sociální služba – začali jsme poskytovat poradenství, terénní doprovody, zachováno zůstalo vydávání jídla, krizového ošacení a možnost osobní hygieny. V současné chvíli tak zcela určitě svou práci vnímám jako sociální práci. Na pozici dobrovolnice to byla spíš humanitní pomoc, což bylo dáno i nouzovým provozem centra.
Pozice dobrovolnice nebyla tak náročná, a to zejména ze zmiňovaného důvodu – dobrovolníci neřešili konflikty. S proměnou role přišla i větší zodpovědnost a větší tlak. Každý den se učíme ve službě něčemu novému – ať už je to v rámci poskytování poradenství nebo pouze při běžném kontaktu s klienty, mám možnost propojovat naučenou teorii s praxí a kriticky o tomto propojení uvažovat na základě zažitého. Důležitost některých absolvovaných předmětů jsem pochopila až nyní, v rámci každodenní praxe. Například taková práce s hranicemi, ať již se svými nebo s klientskými mi v rámci výuky nikdy nepřipadala jako důležitá věc. Spíš jsem to vnímala jako něco, co je přece přirozené. Až praxe mi ukazuje, jak moc musí sociální pracovník při práci s klienty zvažovat i takto přirozené věci. K psychické pohodě přispívá zejména skvělý pracovní kolektiv, v rámci kterého fungujeme jako jedna velká podpůrná skupina. Vždy máme čas po směně sdílet, co pro nás v rámci směny bylo náročné, co se povedlo a třeba jaké další kroky nás s klienty čekají. Dále jsem mohla plně pochopit význam supervizí, kterou jsem v rámci studia brala spíš jako příjemné popovídání s vyučující. A když jsem dvakrát nepřišla, tak mi nic neuteklo a nic se nedělo. V praxi se mi ale supervize ukázala jako velmi užitečný nástroj nejen pro zachování psychického zdraví, ale i pro zachování vztahů na pracovišti. Obecně ráda říkám, že první práce je takový křest ohněm. Myslím, že je to dáno i poměrně náročnou cílovou skupinou. Školní praxe je skvělou ukázkou toho, co člověka jednou v sociální práci bude potkávat. Ani zdaleka ale člověku nedá to, co první měsíce v práci. Zcela pochopitelně je na praxi člověk často jen tichým pozorovatelem, učí se prostřednictvím různých náslechů a přechod na pracovní pozici, kdy je za své činy plně zodpovědný a činí nejrůznější rozhodnutí, která ovlivňují život klientů, je náročný.
V současné době trávíme všichni celou pracovní dobu v respirátoru, roušky poskytujeme i klientům. Spoustu úkonů samozřejmě provádíme v rukavicích (dezinfekce koupelen, vydávání jídla, základní ošetření). Při vzniku centra všichni nosili štíty a vždy byl jeden pracovník určen na dezinfekci koupelen, ten nosil kompletní ochranný oblek. Práci v ochranných pomůckách nevnímám jako náročnou.
Se skloubením práce a studijního života nemám problém, hodně tomu napomáhá několik faktorů. V prvé řadě již dokončuji navazující magisterské studium, takže předmětů na dostudování nebylo velké množství. Za druhé vedení centra chápe důležitost vzdělávání sociálních pracovníků a plně nás studenty podporuje (plánují se směny podle potřeby chodit na přednášky či konzultace, před důležitými deadliny není problém si domluvit volno). I katedra naši snahu oceňuje – na začátku působení nás do centra přišla podpořit vedoucí katedry se supervizorkou. Supervizorka mi poskytovala online konzultace v době, kdy naše centrum ještě nemělo ustálený pracovní kolektiv a nebyl tak prostor pro oficiální supervize a tuto možnost supervizí nabízela všem mým zapojeným kolegyním. A co se týče osobního života, tak mi ho pandemie změnila zcela. Sociální práce pro mě byla vždy studijním oborem a koníčkem, pandemie mi k sociální práci připsala další – nyní je mi studijním oborem, stále koníčkem a současně zaměstnáním. V mém okolí má práce vzbuzuje zvědavost a obdiv. Spoustu lidí neví, co taková sociální práce vůbec je, natož co obnáší ta s lidmi bez domova.“
Michaela Horváthová,
redaktorka časopisu Sociální práce | Sociálna práca
