Co si představíte, když se řekne „chudoba“? Určitě nemajetnost, život na okraji, bez zdrojů a možností, které mají ostatní. Také oficiální měření chudoby v České republice (ČSÚ, 2021) se zatím omezuje převážně na její příjmové a materiální ukazatele. Máme tendenci chudobu pojímat jako neměnnou vlastnost nemajetné osoby nebo rodiny a její původ jako nejasný, o to však nevyhnutelnější. U člověka žijícího v chudobě se v tomto směru často neočekává žádná změna. Sociální pracovníci se s klienty bojujícími s chudobou a sociálním vyloučením setkávají často až v momentě, kdy osoba selhává opakovaně nebo dlouhodobě, což v nich výše uvedený dojem může podporovat. Toto pojetí nevyhnutelně vyvolává otázku: Jaký má smysl pomáhat takovému člověku? Pokud si systém pomoci osvojí pojetí chudoby jakožto neměnnosti, něčeho, co se člověka drží a k němu patří, může se stát pastí zejména pro osoby, které se do situace nedostatku dostávají poprvé.
Dlouhodobé setrvávání v nouzi a chudobě zpravidla vede k sociálnímu vyloučení, přičemž sociální vyloučení je proces, který započne a dále akceleruje tam, kde dochází k nouzi a chudobě. Z toho důvodu je podmínkou efektivní pomoci lidem v nouzi chápání chudoby jakožto sociálního vyloučení.
„Sociální vyloučení je proces, během kterého jsou jednotlivci či celé skupiny vytěsňovány na okraj společnosti a je jim ztížen či omezen přístup ke zdrojům a příležitostem, které jsou běžně dostupné ostatním členům společnosti. Mezi tyto zdroje můžeme zařadit zejména zaměstnání, bydlení, vzdělání, sociální ochranu nebo zdravotní péči. Proces sociálního vyloučení se vždy dotýká celé společnosti, protože narušuje společenskou stabilitu (vyvolává napětí a násilí) a zasahuje i ekonomickou udržitelnost státu. Zároveň jde o kontinuální společenský fenomén, jehož řešení vyžaduje komplexní přístup.“ (MPSV, 2014).
Propad do chudoby může být pro někoho otázkou jedné životní etapy, v jiných případech ale mohou různé situace, status rodiny, nerovnost šancí a různé sociální události vést k setrvávání v chudobě. Probíhající epidemie koronaviru mnohým z nás přináší šok z toho, že „imunita proti chudobě“ není samozřejmostí. Současná situace otevírá prostor k diskuzi o oněch „neměnných“ nebo „neviditelných“ faktorech, které chudobu způsobují nebo udržují. Ukazuje se, že nedostatek (nejen) materiálních zdrojů je podmíněn celou řadou příčin, na nichž závisí jak míra chudoby, tak její trvalost nebo naopak dočasnost.
Též v praxi sociální práce se zřetelně projevuje, že kromě majetkového a příjmového hlediska je neméně důležitý znalostní, sociální nebo kulturní kapitál osoby, jak vyplynulo mj. ze sociologického průzkumu Rozděleni svobodou. Česká společnost po třiceti letech realizovaného při příležitosti 30. výročí Sametové revoluce (Prokop a kol., 2019). Ukazuje se, že kromě příjmu a majetku je pro postavení ve společnosti klíčové i to, jaké mají lidé kontakty a vazby ve společnosti. Pokud jsou kvalitní, pomáhají člověku čelit krizím, získat lépe placenou práci či různé další výhody. Podobně je to s kulturním kapitálem nebo kompetencemi důležitými v globálním světě, jako je znalost jazyků a schopnost pracovat s digitálními technologiemi (tamtéž). Lidé s nízkým kapitálem v jedné nebo více oblastech mají větší riziko propadu nebo uvíznutí v chudobě. Rozpoznat ohrožující faktory však není vždy možné (příkladem může být náhle propuknuvší duševní onemocnění), o to zásadnější roli hraje prevence a včasná intervence pro osoby, které se v souvislosti se změnami, které nyní probíhají, v situaci chudoby nebo sociálního vyloučení ocitají poprvé.
Epidemie onemocnění Covid-19 a s ní související nárůst počtu lidí, kteří se nyní prvně dostávají do hmotné nebo jiné nouze, otevírá potřebu hledat nové možnosti a způsoby výkonu sociální práce a poskytování sociálních služeb. V rámci primární prevence je důležité šíření informací pro osoby, kterým hrozí riziko chudoby nebo sociálního vyloučení a zpřístupňování základního sociálního poradenství zaměřeného na co nejširší okruh osob, z nichž mnohé se v nepříznivé situaci teprve ocitnou a budou se potřebovat rychle a bez toho, aby byly stigmatizovány, zorientovat.
Pokud máte tu možnost, iniciujte a podporujte ve své organizaci aktivity a projekty, které se zaměřují na vyhledávání těchto osob z vaší cílové skupiny, na efektivní šíření informací nebo nastavování informačních kanálů mezi relevantními službami (ve zdravotním sektoru, s Úřadem práce ČR i jinde), a to nikoliv pouze na bázi propojení jednotlivých pracovníků, protože odchodem zaměstnance by bylo toto spojení ztraceno. Zapojte se do projektů, které snižují stigmatizaci lidí, kteří se ocitnou v hmotné nouzi. Snižujte bariéry a zlepšujte design poskytovaných služeb tak, aby byly přístupné co nejširší veřejnosti. Bariérou ke vstupu do služby u osoby, která není typickým klientem sociální pomoci, může být například i fronta na jídlo při výdeji potravinové pomoci lidem v nouzi.
V praxi Poradenského centra Českého Helsinského výboru, z. s., jsme se setkali s tím, že klient přišel k místu výdeje, uviděl frontu stálých klientů, a přestože měl hlad, otočil se a odešel. Je důležité pochopit, že zde nejde jen o jeho předsudek. K tomu, aby klient přijal pomoc, by se musel ve svých očích „snížit“ na úroveň ostatních klientů, což pro jeho identitu představovalo zásadní ohrožení. Podobně můžeme chápat přání jiné klientky, která žádala, zda by jí potravinová pomoc a hygienický balíček mohly být poskytnuty soukromě. Aspekt důstojnosti při poskytování služby není radno podceňovat. Přijetí služby, která je z pohledu klienta nedůstojná, může snížit jeho aspirace na zlepšení situace v budoucnu.
Jak bylo naznačeno výše, ke změně může vést jen aktivní zapojení osoby (klienta), které je možné pouze při její dostatečné motivaci k této změně. Toho lze dosáhnout v tom případě, že je cíl poskytované služby stanoven v souladu s přáním klienta. Respektování cíle klienta je součástí jeho práva na důstojné poskytování služby a základní princip sociální práce.
Nejen u nových klientů je dobré uvědomit si, že některé zdroje, které považujeme za samozřejmé, nemusejí klienti vůbec znát nebo rozeznat jejich potenciál. O některých například jen tuší a považují je za něco, co se jich netýká. K tomu mohou negativně přispět i právní předpisy, pokud se příliš zaměřují na zabránění zneužívání sociálního systému nebo tento postoj u svých klientů předpokládají. Čl. 30 odstavec 2 Listiny základních práv a svobod České republiky (dále jen LZPS) uvádí, že „každý, kdo je v hmotné nouzi, má právo na takovou pomoc, která je nezbytná pro zajištění základních životních podmínek“. Čl. 30 odst. 3 a čl. 41 odst. 1 LZPS doplňují, že výše uvedeného práva je možné domáhat se pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí a které obsahují zejména podmínky vzniku nároku na plnění z tohoto oprávnění. V praxi je toto právo čím dál tím více omezováno zpřísňováním požadavků na to, co musí osoba splnit, aby si jej „zasloužila“. Na tomto místě je vhodné upozornit na to, že dávky hmotné nouze tvoří zanedbatelnou část státního rozpočtu (Macela, M. 2020), [1] a přitom působí jako prevence nákladů, které s sebou nárůst chudoby a sociálního vyloučení nese (bezdomovectví, devastující vliv na děti a jejich vzdělávání, exekuce a související nezaměstnanost, špatný zdravotní stav, kriminalita apod.).
Pokud máte tu možnost, účastněte se legislativního procesu, upozorňujte na fakt, že sociální pomoc není „za odměnu“, nýbrž že jejím účelem je člověku poskytnout minimální zabezpečení nutné k přežití. Navrhujte řešení, která nesvazují lidi, kteří se ocitli v nouzi, přílišnou kontrolou a hrozbou represí, ale směřují ke skutečnému řešení jejich nepříznivé situace, která mívá většinou více příčin, a tedy i řešení musí mít komplexní charakter. A konečně, veřejně odmítejte populistická vyjádření o masovém zneužívání dávek, které v důsledku nejvíce postihují právě ty, kteří je potřebují poprvé.
Lenka Máchová,
HR specialistka organizace Fokus, z. s.
Článek byl vydán v rámci projektu Ministerstva práce a sociálních věcí – „Systémová podpora profesionálního výkonu sociální práce II“, reg. č. CZ.03.2.63/0.0/0.0/15_017/0003751, financovaného z prostředků Evropského sociálního fondu prostřednictvím Operačního programu Zaměstnanost a státního rozpočtu České republiky.
Použitá literatura a zdroje
[1] Schválený rozpočet pro rok 2020 pro oblast sociálních transferů počítal s částkou přesahující 632 mld. Kč. Z toho objem dávek pomoci v hmotné nouzi vyplacených v období leden až září 2020 činil 3,5 mld. Kč. To bylo jen o 4 % více, než v roce loňském (navýšení představuje jen cca 150 mil. Kč; Macela, 2020).
ČESKÝ STATISTICKÝ ÚŘAD. 2021. Příjmy, výdaje a životní podmínky domácností [online]. Praha: ČSÚ. [online]. [4. 5. 2021]. Dostupné z: https://www.czso.cz/csu/czso/zivotni_uroven_spotreba_domacnosti_prace
MACELA, M. 2020. Sociální transfery v koronavirové době (mezi první a druhou „vlnou“) [online]. Deník veřejné správy. [20. 7. 2021]. Dostupné z: http://www.dvs.cz/clanek.asp?id=6805844
MINISTERSTVO PRÁCE A SOCIÁLNÍCH VĚCÍ. 2014. Strategie sociálního začleňování 2014–2020 [online]. Praha: MPSV. [3. 5. 2021]. Dostupné z: https://www.mpsv.cz/documents/20142/225517/strategie_soc_zaclenovani_2014-20.pdf/bdaa475d-fd85-25d7-868e-c277575081e1
PROKOP, D., TABERY P., BUCHTÍK M., DVOŘÁK, T., PILNÁČEK M. 2019. Rozděleni svobodou. Česká společnost po třiceti letech [online]. Praha: Radioservis. [4. 5. 2021]. Dostupné z: https://www.irozhlas.cz/rozdeleni-svobodou
Ústavní zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod.
