Neformální pečující tvoří obsáhlou a velice důležitou skupinu osob, bez které by nejen sociální, ale i zdravotní systém neměl možnost fungovat tak, jak dosud funguje. Jelikož s těmito osobami ve svém povolání zdravotně-sociálního pracovníka (dále jen ZSP) při Fakultní nemocnici Ostrava přicházím do styku dennodenně, vidím i úskalí a problémy, které jsou s touto rolí spojené. O to náročnější poté je v práci ZSP poslouchat, jakým způsobem se tyto osoby často (ne)dostávají k informacím, které by jim značně mohly péči v domácím prostředí ulehčit. Je to dáno i tím, že tito neformální pečující nemají čas zjišťovat informace, neboť veškerou svou energii a čas věnují právě poskytování péče, docházení do práce a řešení, co se vlastně bude dít dál. Často pak od pečujících osob slýchám věty jako – Jak já to mám udělat? Co si mám počít? K tomu se také přidává zanedbávání osobního či partnerského života nebo života s potomky na úkor toho, o koho se pečuje. Naším společným úkolem a cílem během hospitalizace nemocného je zajistit takový plán následné péče, který bude v souladu s přáním nejen rodiny ale i pacienta, a umožní co možná nejvyšší kvalitu péče v domácím prostředí.
Chcete-li zobrazit tento obsah, musíte být předplatitelem časopisu.
Nemáte předplatné? Objednejte si ho.
