truchlení

Autorka v předkládaném textu pojednává o roli rituálů v procesu truchlení. V rámci přehledové studie definuje „rituál“ a z něj vycházející pojem „přechodový rituál“, ve kterém v souladu s odkazem Arnolda Van Gennepa (1909) rozlišuje zvláštní kategorie samostatných a na sebe navazujících fází. Ty vyjadřují odloučení, pomezí a sloučení, přičemž jejich význam je stále tentýž – umožňují jedinci přejít od jedné životní situace k jiné. Tím přispívají k naplnění důležitých životních funkcí. Průběh jednotlivých fází autorka dokládá na příkladu pohřebních rituálů, které byly popsány v polovině 19. století ve Vizovicích.Zobrazit text

Pomoc a podporu pozůstalým může poskytnout prakticky kdokoliv, poradenství pro pozůstalé ale vyžaduje víc – poradce musí splňovat určité nároky. Aby mohl poradce pro pozůstalé vykonávat svoji roli kompetentně, měl by být k jejímu výkonu dobře teoreticky i prakticky připraven. V České republice doposud nejsou nastavena a státem autorizována jasná kritéria, co všechno musí kvalifikace poradce pro pozůstalé obsahovat. V zahraničí, kde je poradenství pro pozůstalé již plně etablované, existují školicí centra, specializované vzdělávací kursy pro poradce a nabízena je pochopitelně i supervize. Ale i v ČR se situace pomalu, ale jistě mění. Vláda České republiky se zavázala do roku 2012 zpracovat koncepci péče o truchlící a pozůstalé. Ministerstvo pro místní rozvoj začalo od roku 2008 ve spolupráci s Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy ČR, Ministerstvem vnitra ČR, Ministerstvem obrany ČR, odbornými autoritami a občanskými sdruženími vytvářet podmínky pro zvýšení kvality života pozůstalých (bod 7. I. vládního materiálu Kvalita života ve stáří). V souladu se zákonem č. 179/2006 Sb., o uznávání výsledků dalšího vzdělávání, jsou vytvářeny kvalifikační a hodnotící standardy dílčí kvalifikace Poradce pro pozůstalé a lze předpokládat, že poradenství pro pozůstalé se skutečně konstituuje jako integrální součást formalizované psychosociální péče.Zobrazit text

Problematika umírání, smrti a truchlení se dotýká i dětí, a to ve větší míře, než si obvykle dospělí lidé uvědomují. Spojení dětství a smrti se může zdát téměř paradoxní a může asociovat až kontradiktorický rozpor, protože dětství je vnímáno jako radostné období života a smrt jako konečná fáze lidského bytí. „Smrt však neexistuje jako něco separovaného, není pouze konečným bodem na pomyslné linii lidské existence, život a smrt existují současně, ne následně – vytěsnit ze života smrt by znamenalo vytěsnit ze života život sám.“ (Božuková, 2008.) Faktem je, že truchlení dětí je tématem opomíjeným nejen v literatuře, v poradenské praxi, ale i v běžné každodenní realitě. Výsledkem je pak to, že neumíme – ani jako osoby blízké, ani jako profesionálové v pomáhajících profesích – čelit smutku dětí a nedokážeme je adekvátně podpořit. Text pojednává o úmrtí blízké osoby očima dítěte, poukazuje na fakt, že i nejmenší děti jsou schopny registrovat smrt a určitým způsobem na ni reagovat. Příspěvek reflektuje nejen primární znaky procesu truchlení, ale prezentuje i možnosti intervence, které by svou formou odpovídaly požadavkům tohoto věkového období.Zobrazit text

Cílem článku je hledání odpovědi na otázku: „Jak a v čem poskytuje okolí sociální oporu vdovám a vdovcům z jejich pohledu?“ Základem teoretické části je vykreslení životní situace vdov a vdovců v seniorském věku s důrazem na objasnění jejich problémů a schopností zvládat a na uvedení požadavků a očekávání okolí. Dále se věnuji sociální opoře, která vdovcům a vdovám může pomoci v adaptaci na úmrtí svého životního partnera. Pro nalezení odpovědi na hlavní výzkumnou otázku byla použita kvalitativní strategie výzkumu s metodou porozumění a technikou polo-strukturovaného rozhovoru. Respondenty byli ovdovělí muži a ženy ve věku 65 let a výše s délkou vdovství jeden rok až šest let. Respondenti byli zvoleni na základě záměrného výběru. Podle výsledků šetření byly nastíněny oblasti, ve kterých sociální okolí poskytovalo respondentům daný druh podpory.Zobrazit text