admin (Page 49)

Reformy, které jsou v současné době prosazovány, mají prý za cíl řešit závažné problémy v oblasti důchodového a sociálního systému, v oblasti výběru daní, v oblasti zdravotnictví a školství. Při bližším pohledu však tyto reformy zmíněným cílům nemohou sloužit. Ukažme si to nejprve na reformě penzijního systému a poté se zamysleme nad mechanismem reforem obecně. Důchodová reforma vybízí občany, aby vyváděli 3 % ze svého příjmu z průběžného penzijního systému do soukromých penzijních fondů. K tomu mají přidat dvě procenta měsíčně ze svého platu. Jak známo, současný průměrný plat činí necelých 25 000 Kč hrubého. Tři procenta z této částky dělají měsíčně 750 korun. Za rok tak občan s průměrným platem připraví průběžnýZobrazit text

S účinností od 1. 1. 2012 podle ustanovení § 92, § 93 a § 93a zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, a podle ustanovení § 7, § 63, § 64 a § 65 zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, vstoupila v platnost povinnost realizace činností sociální práce v přenesené působnosti na obecních, újezdních a krajských úřadech. Jedním z hlavních důvodů pro zavedení této agendy byla nedostatečná nabídka nebo dokonce absence sociální práce v některých oblastech České republiky, kde není poptávka občanů po sociální práci či společenská potřeba sociální práce pokryta činností neziskových organizací či sociální prací ze strany samosprávy, případně jiných organizací. Cílem je zajištění minimální sítěZobrazit text

Úvodem je nutné předeslat, že předlužování není předmětem zájmu státu posledních let či desetiletí, dokonce ani staletí. Postupy upravující situaci, kdy osoba není schopna plnit své závazky, nalezneme již v dobách antiky v římském Zákonu dvanácti desek či řeckých Solónových reformách. Potíže plynoucí z nadměrného zadlužování byly, jsou a nepochybně budou. Mění se pouze jejich příčiny, následky a možnosti řešení. I v dnešní době se proto stát jevem předlužování zabývá a hledá způsoby, jak mu v lepším případě předejít, v tom horším jej odstraňovat. Je totiž jednou z příčin sociálního vyloučení (Špidla, 2006). V oblasti primární prevence je u nás v současnosti kladen důraz na posilování finanční gramotnosti. V roce 2010 vydalo Ministerstvo financí ČRZobrazit text

Ačkoli to vypadá jako klišé, rodina má zcela jistě svoji zásadní a nenahraditelnou úlohu ve formování vývoje a výchovy dítěte. Rodina je skutečně prostředím nejpřirozenějším a intimním pro všechny její členy. Pro vývoj, utváření a nejen život dítěte, ale i ostatních členů má rodina nenahraditelný význam. Za výstižnou považuji definici psychologa H. Ch. Kramera popisujícího rodinu jako: skupinu „lidí se společnou historií, současnou realitou a budoucím očekáváním vzájemně propojených transakčních vztahů. Její členové jsou často vázáni hereditou, legálními manželskými svazky, adopcí nebo společným uspořádáním života v určitém úseku jejich života.“ (J. Křivohlavý, Psychologie rodiny.) Rodina by měla sloužit k uspokojování potřeb svých členů, které v určité fázi životaZobrazit text

Trest plní vůči pachateli jednak funkci represívní (ochrana společnosti), ale také je zde (resp. by měl být) přítomen moment individuální prevence (výchova pachatele k řádnému životu). V předchozím trestním zákoníku byl v ust. § 23 odst. 1 vymezen účel trestu takto: „Účelem trestu je chránit společnost před pachateli trestných činů, zabránit odsouzenému v dalším páchání trestné činnosti a vychovat jej k tomu, aby vedl řádný život, a tím působit výchovně i na ostatní členy společnosti.“ Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, již účel trestu explicitně nevymezuje. Nicméně zásady, postupy a nástroje, které mají přispívat k nápravě odsouzeného během výkonu trestu, k předcházení recidivy a opětovnému začlenění odsouzeného do společnosti seZobrazit text

Téma ochrany práv dětí a péče o ohrožené děti v České republice se v posledních letech dostalo do centra pozornosti odborné i laické veřejnosti. Dlouhodobě neřešené problémy, na jejichž existenci poukazuje řada analýz, výzkumů a především osobních příběhů dětí a rodin, vedly k zahájení rozsáhlých reforem systému. Jejich cílem je zajištění důsledné ochrany všech práv dítěte, v prvé řadě práva vyrůstat bezpečně v rodinném prostředí. Je výsadou moderních sociálních systémů, že maximum potřebné péče včetně odborných služeb (zdravotnických, psychologických, terapeutických, atd.) „doručují“ dítěti přímo do jeho přirozeného prostředí. Systém péče o ohrožené děti v České republice je v tomto ohledu velmi neefektivní a zastaralý. Tisíce dětí ročně platí za poskytnutí zázemí aZobrazit text

V posledním půlroce zpracovává pracovní skupina jmenovaná Vědeckou radou MPSV pro sociální práci (dále jen „vědecká rada“) a Ministerstvem práce a sociálních věcí ČR (dále jen „MPSV“) podklady pro teze k právní úpravě, která by měla: a)      zajistit kvalitu výkonu sociální práce, b)      zajistit profesní rozvoj a růst pro sociální pracovníky, c)      a také napomoci zvýšit prestiž oboru, který klade vysoké nároky nejen na studium (získání kompetencí a kvalifikace), ale také na vlastní výkon a další vzdělávání sociálních pracovníků. Proces opakovaných reorganizací výkonu sociální práce ve veřejné správě a nejistota podmínek pro výkon sociální práce v nevládním sektoru zesiluje v obci sociálních pracovníků očekávání, že podmínky pro poskytování pomociZobrazit text

Téměř jednoznačná shoda, že český systém ochrany dětí potřebuje projít transformací, nezahrnuje vizi obsahu reforem: různí aktéři sledují různé cíle vycházející z různých představ, což výsledná opatření rozděluje a někdy staví do vzájemného protikladu. Evropští činitelé sledují otázku ochrany dětí zejména v kontextu porušování práv Romů, přitom na české úrovni se debatuje o prioritách v oblastech umístění dítěte. Na vládní návrh zákona, kterým se mění zákon o sociálně-právní ochraně dětí (č. 359/1999 Sb.), se můžeme dívat (mezi jinými úhly pohledu) jako na pokus uznat mínění všech nejvýznamnějších aktérů ochrany dětí v čr, a to na různých úsecích její implementace. Skutečně, tento bouřlivě diskutovaný návrh můžeme považovat za pokus získatZobrazit text

Patří1 k četným paradoxům konceptu sociální exkluze, že o vyloučení ze společnosti se hovoří v téže době, kdy je obraz společnosti coby integrovaného celku nahrazován představou rozchodu jednotlivců se systémem. Jednotlivci se stále méně považují za sociálně determinované a stále více nárokují práva na individuální volby, jež prý rovněž nejsou sociálně nijak vázány. Diskurz sociálního vyloučení tak paradoxně podporuje představu pevně integrované společnosti v době, kdy už taková není. Odtud iluzornost navrhovaného řešení v podobě integrace. Jak integrovat do společnosti, která se očividně dezintegruje a ve které je právě dezintegrace vydávána za projev větší svobody jejích členů? Z tohoto pohledu padají mezi sociálně vyloučené ti, kdo nejsou (na rozdíl od dobřeZobrazit text

Již nějakou dobu si kladu otázku, proč sociální pracovnice a pracovníci tak málo veřejně vystupují a neobhajují práva svých klientů, jak by měli podle poslání sociální práce. Z vymezení sociální práce, které je uvedeno v Mezinárodním etickém kodexu, vyplývá, že cílem sociální práce je přispívat k sociální spravedlnosti a ochraně lidských práv. Praktickou realizaci takového cíle vnímám jako snahu obhajovat zájmy klientů sociální práce před jejich sociálním prostředím – především před zadavateli, politiky a veřejností. Může to znamenat vystupování v médiích, kde sociální pracovnice a pracovníci obhajují potřeby a zájmy svých klientů a přínosy sociální práce pro společnost, nebo obhajobu sociální práce a potřeb klientů přímo před zadavateli, politikyZobrazit text