Dopady neléčeného traumatu[1], retraumatizace nebo sekundární viktimizace těch, kteří a které zažily domácí a sexuální násilí nebo jiný typ interpersonálního traumatu, mohou být rozsáhlé a mohou oběti zraňovat více než újma primární (Roubalová, s. 28). Zničující dopady prožitého traumatu jsou často prohlubovány neadekvátními reakcemi okolí, ať už to jsou osoby blízké (rodina, přátelé), neznámí lidé (svědci, veřejnost, média) nebo pomáhající odborníci (policie, soudce, soudní znalec, případně sociální pracovník). Tyto neadekvátní reakce nejen snižují důstojnost obětí, ale komplikují také integrování prožitku, případně efektivní řešení situace, či dokonce zabraňují obětem další pomoc vyhledat nebo vůbec trestný čin nahlásit. Podle dostupných zdrojů například trestný čin znásilnění nahlásí pouze 3‒8 % obětí. Jedním z důvodů pro tak nízkou míru nahlašování jsou právě obavy z nedůvěry a zpochybňování ze strany policistů (Amnesty International, 2015, online; Ciprová, 2010). Ty oběti, které trestný čin znásilnění nahlásí, se pak s těmito nevhodnými a necitlivými reakcemi policie často opravdu setkávají (Bílý kruh bezpečí, 2017, online).
Existují nástroje a přístupy, kterými lze sekundární viktimizaci a retraumatizaci předcházet a zvyšovat tak šanci těch, kteří prožili traumatizující událost nebo byli dlouhodobými oběťmi některého trestného činu, na důstojný návrat do běžného života a integraci traumatického prožitku? Jedním[2]z takových přístupů je tzv. trauma-zohledňující přístup (trauma-informed approach[3]), a právě na jeho využití v sociální práci a jeho roli v prevenci sekundární viktimizace a prohlubování dopadů traumatu se tento článek zaměřuje.
Proč by sociální práce měla zohledňovat trauma?
Cílem sociální práce je aktivizovat schopnosti a možnosti participace především marginalizovaných skupin, ovšem, jak ukazují ve svém výzkumu Janebová a Černá, přístup sociálních pracovnic a pracovníků může, například vlivem stereotypů nebo předsudků, tuto marginalizaci klientů sociální práce naopak upevňovat (Janebová, Černá, 2008). Taktéž postoje a přístupy sociálních pracovnic a pracovníků, které popírají nebo nezohledňují vliv a význam traumatu na život jejich klientek a klientů, mohou mít nejen negativní vliv na integraci traumatu, ale mohou také ovlivňovat využívání těchto sociálních služeb nebo jiných služeb v rámci řešení situace klienta. Podle odborníků se některé metody a techniky pomáhajících organizací ukazují být (nezamýšlenými) spouštěči traumatických reakcí, a klienty jsou pak takové služby vnímány jako emočně nebezpečné, ohrožující, pasivizující a znemožňující aktivizaci schopností a participace (Elliott, et al., 2005, s. 463). Takové služby pak nevytvářejí inkluzivní prostředí pro všechny uživatele a uživatelky, což může vést k tomu, že někteří klienti nebo klientky ukončí využívání sociální služby předčasně, případně další potenciální uživatelé nebo uživatelky ani nebudou chtít takovou službu využít (Elliott et al., 2005, s. 463).
Pokud se zároveň podíváme například na rozšířenost genderově podmíněného násilí (jako na jeden, ovšem ne jediný z potenciálních zdrojů traumatizace), které podle dostupných statistik zažije v průběhu svého života každá třetí žena (FRA, 2014, s. 9), můžeme předpokládat, že poskytovatelé sociálních služeb a jednotliví sociální pracovníci a pracovnice pravděpodobně velmi často přicházejí do styku s někým, kdo ve svém životě zažil traumatizující zkušenost, ačkoliv to nutně nemusí být primární (anebo zjevný) důvod, proč vyhledávají danou sociální službu.
Prožívání traumatizující události je značně subjektivní a to, jak rozsáhlý dopad na jedince má, závisí na mnoha faktorech, mimo jiné i na odolnosti čili resilienci nebo naopak zranitelnosti dané osoby. Dopady traumatu pak mohou být jak akutní, tak dlouhodobé a mohou mezi ně patřit: neodbytné myšlenky a pocity, flashbacky, noční můry, pocity ztráty kontroly nad svou myslí a tělem, narušená důvěra v sebe sama a v okolí, nebo různé fyzické dopady (ACHA, s. 8, online). Tyto i mnohé další důsledky traumatu jsou samy o sobě dost závažné a sociální práce by je rozhodně neměla prohlubovat, byť je jasné, že tak sociální pracovníci a pracovnice nečiní vědomě.
Trauma-zohledňující přístup v sociální práci je tak obratem, který vychází z poznatků o traumatu, jeho prevalenci, stejně jako jeho vlivu a dopadu na život a rozvoj jedince, a mimo jiné staví na předpokladu, že i adekvátní a citlivý kontakt s poučeným odborníkem, který nemusí být nutně psychoterapeutem, ale například právě sociálním pracovníkem, může pro traumatizovanou osobu představovat korektivní zkušenost. Tento přístup uznává, že cesty, kterými lidé mohou integrovat prožité trauma do svého života tak, aby již nepředstavovalo zdroj negativních dopadů, jsou různorodé a komplexní. To neznamená, že trauma-zohledňující sociální práce by měla nebo mohla nahradit psychoterapii nebo psychiatrickou léčbu. Naopak, jedním z principů tohoto přístupu, které budou dále podrobněji popsány, je také doporučení odborných služeb přímo určených traumatizovaným osobám tehdy, kdy je to žádoucí.
Jak ukážu dále, prostřednictvím jednotlivých principů trauma-zohledňujícího přístupu, které konkrétněji ilustrují jeho praktické využití, má tento přístup možnost redukovat riziko retraumatizace a sekundární viktimizace právě tím, že vychází ze znalostí o povaze traumatu a jeho dopadů a snaží se nereprodukovat tyto aspekty nebo se vyhýbat takovému jednání, které by mohlo traumatickou situaci připomínat.
Principy sociální práce, která vychází z informací o traumatu
Trauma-zohledňující přístup v sociální práci se může zdát abstraktním, neboť nepředstavuje předem definovanou sadu konkrétních technik a praktik, jejichž dodržením a aplikováním se stane služba informovanou. Jedná se spíše o nastavení a zohledňování klíčových principů a jejich konkrétní naplnění je v rukou dané organizace. Služba, organizace, program nebo aktivita je trauma-zohledňující tehdy, pokud (1) si uvědomuje rozsáhlý dopad traumatu na život jedince a rozumí možným cestám vedoucím k integraci traumatu; (2) dokáže rozpoznat příznaky traumatizace a re-traumatizace, a to nejen u klientek a klientů, ale také jejich rodinných příslušníků, zaměstnanců a zaměstnankyň, případně dalších osob zapojených do systému; (3) znalosti o traumatu plně integruje do postupů, metod a technik a (4) snaží se retraumatizaci a sekundární viktimizaci aktivně předcházet (Flatow, Blake, Huang, 2015, s. 33).
Pojetí a rozdělení základních principů, které dále rozvíjejí a specifikují uvedené čtyři pilíře, se v odborné literatuře liší. Stejně tak se liší míra obecnosti jejich definice. Nekladu si zde za cíl představit vyčerpávající přehled těchto principů, spíše nastínit klíčové z nich a to, jakým způsobem mohou být užitečné při práci s oběťmi domácího a sexuálního násilí. Jde zejména o tři principy, které se často opakují, a je tedy možné je považovat za základní: (1) teoreticko-praktická základna, (2) bezpečí, (3) participace a zmocňování.
Teoreticko-praktická základna
První z principů, tedy teoreticko-praktická základna, odkazuje k nahlížení klientek a klientů skrze „objektiv traumatu“. Prvním krokem je uvědomění si prevalence traumatizace a sice, že jako sociální pracovník nebo pracovnice se pravděpodobně velmi často setkají s klientkami a klienty, kteří jsou traumatizováni. Neznamená to, že se nutně na tuto zkušenost musí svých klientů a klientek ptát, spíše by si sociální pracovníci tento fakt měli uvědomovat a měli by vycházet z předpokladu, že každý, s kým jednají, může být traumatizován (Tello, 2018, online). Dále by sociální pracovnice a pracovníci měli mít znalosti o tom, co trauma je, jaké jsou jeho psychické, emoční, fyzické a spirituální dopady, jaké jsou symptomy traumatizace nebo retraumatizace, co může v klientech a klientkách tuto retraumatizaci spouštět a tedy, jak jí předcházet (Sweeney, et al., 2018, s. 323, Ferencik & Ramirez-Hammond, online, s. 65). To vše umožňuje vidět klienty a klientky sociálních služeb i službu samotnou v širším kontextu, a umožňuje například pochopit, že mnohé „problémové“ chování nebo jednání klientů sociálních služeb, které se zdá jako jednoznačně nezdravé, škodlivé nebo nežádoucí (například nadužívání alkoholu nebo sebepoškozování), může být ve skutečnosti tzv. copingovou strategií, tedy adaptační strategií na situaci, která je jinak pro daného jedince nezvladatelná a kdy jiná ochranná strategie nebo řešení nejsou dostupné (VAWnet, online). Trauma-zohledňující přístup v sociálních službách tak staví na pochopení, že prožitek domácího a sexuálního násilí, nebo jiného interpersonálního traumatu, není izolovanou událostí v životě ženy (nebo muže), ale událostí (nebo dlouhodobou situací), která ovlivňuje identitu oběti, její sebepojetí a sebevědomí, její vztahy a očekávání, které má od okolí i od sebe samé, její emoce a schopnost jejich regulace i projevování (Elliott et al., 2005, s. 465).
Součástí této teoreticko-praktické základny je taktéž uvědomění si rizika druhotného traumatického stresu u sociálních pracovnic a pracovníků (zprostředkované trauma, v angličtině vicarious trauma), které v nich může vyvolávat frustraci, stres nebo vést až k syndromu vyhoření (ACHA, s. 6, online). To pak dopadá negativně jak na pracovníky a pracovnice samotné, tak na jejich klientky a klienty, a proto trauma-zohledňující přístup zdůrazňuje nutnost prevence. Preventivními opatřeními mohou být například pravidelné supervize, další vzdělávání sociálních pracovnic a pracovníků, ale i dalších zaměstnanců v organizaci, možnost debriefingu po konzultacích a intervencích nebo možnost poradit se, pokud si pracovnice nebo pracovník neví rady.
Bezpečí
Druhým základním principem je bezpečí uživatelek a uživatelů sociálních služeb, neboť právě bezpečí a osobní integrita jsou základní oblasti života obětí domácího nebo sexuálního násilí, které jsou prožívaným násilím zásadně ohroženy. Bezpečí je zde vnímáno v širokém slova smyslu, nejen jako pocit fyzického bezpečí, tedy způsob, jakým je při poskytování sociální služby zajištěno pohodlí a soukromí, jak vypadají a působí prostory organizace, nebo zda například obsahují detaily, které mohou v traumatizovaných klientech vzbuzovat pocit ohrožení, nebo dokonce přímo působit jako spouštěče traumatických reakcí (např. mříže v oknech; Ferencik & Ramirez-Hammond, online, s. 60). Jde také o psychické a emoční bezpečí, tedy například to, jak je ošetřena mlčenlivost nebo možnost anonymity v sociální službě nebo jak je nakládáno s osobními údaji (Elliott et al., 2005, s. 467). Pocit bezpečí je zvyšován také senzitivní komunikací, respektem a akceptací klientek a klientů. Součástí senzitivní komunikace je zároveň již zmíněné povědomí o retraumatizaci a její předcházení, tedy například znalost, kdy, za jakých okolností, za jakým účelem a jak se uživatele služby ptát na traumatizující událost a zda je to vůbec nutné. Je tedy vhodné, aby každý sociální pracovník měl alespoň minimální vzdělání v základní krizové intervenci a uměl vyhodnotit a reagovat na situaci, kdy se uživatel nebo uživatelka ocitne v krizi.
Zmocňování a participace
Třetím principem, který úzce souvisí s pocitem bezpečí, je zmocňování a participace. Pocit bezpečí je významně posilován vždy tehdy, kdy mají klienti a klientky dostupné co největší množství informací, ať už o službě samotné, nebo o dalším postupu, tehdy, kdy je tento postup dodržován a kdy je klientům a klientkám zpřístupněna možnost volby a ovlivnění tohoto procesu, je tedy podpořena jejich participace (Ferencik & Ramirez-Hammond, online, s. 68). To vše zvyšuje pocit kontroly nad vlastním životem, což je obzvláště klíčové pro oběti domácího nebo sexuálního násilí, neboť kontrola nad jejich životem a zdravím byla často plně v rukou osoby násilné, která nerespektovala jejich názory, tužby, přání, nebo vyjádření nesouhlasu.
S mocenskou nerovností typickou pro domácí a sexuální násilí dále úzce souvisí princip zmocňování. Sociální pracovník nebo pracovnice by si měli být vědomi inherentní hierarchie vztahu ke klientům a klientkám a snažit se ji tak minimalizovat, a tím, stejně jako i dalšími způsoby, klienty a klientky zmocňovat. To je obzvláště důležitým aspektem při práci s oběťmi zejména domácího násilí, které žily často dlouhodobě v naučené pasivitě, a mohou tak tíhnout automaticky k vyhovění přání nebo návrhu sociálního pracovníka, aniž by to bylo zároveň i jejich přání. Pokud pochopíme, že právě mocenská nerovnost je centrálním aspektem domácího násilí, je jasné, že zjevné mocenské nerovnosti mezi pracovníky a klienty mohou být velmi škodlivé. Sociální pracovník by tak měl využívat motivaci a přesvědčení místo donucení a pracovat na společném rozhodnutí spíše než autoritativně a kontrolně rozhodnout (Ferencik & Ramirez-Hammond, online, s. 62). Klienti a klientky jsou zmocňováni kdykoliv, kdy je jim dána možnost volby, kdy jsou zapojeni do sběru zpětné vazby, nebo když se intervence soustředí především na jejich silné stránky než na ty slabé.
Trauma-zohledňující přístup také vychází z přesvědčení, že prožívání zdravých vztahů může být pro oběť interpersonálního traumatu korektivní. Oběti domácího násilí často na denním pořádku zažívají manipulaci, lhaní, zradu, mlžení, gaslighting, vyčítání, obviňování, shazování, apod., a prožívat vztah, byť je to vztah se sociální pracovnicí nebo pracovníkem, ve kterém jsou zmocňovány, respektovány, podporovány, oceňovány, vztah, ve kterém mohou důvěřovat a je jim důvěřováno a ve kterém je komunikováno nenásilně, může být jedním ze základních kamenů obnovení důvěry a sebedůvěry. Všechny tyto aspekty principu zmocňování a participace navíc posilují odolnost vůči budoucím zátěžovým nebo traumatickým situacím.
Další aspekty trauma-zohledňujícího přístupu
Princip intersekcionality nebo zohledňování genderových, kulturních a historických aspektů se sice neobjevuje napříč odbornou literaturou jako výše popsané tři, přesto jej považuji za neméně důležitý, a to především při práci s oběťmi domácího a sexuálního násilí. Teorie intersekcionality se jako pojem poprvé objevila ve feministických a genderových teoriích a vychází z premisy, že nejen kategorie „gender“ může být zdrojem společenských nerovností a diskriminace. Těmito zdroji mohou být také další kategorie, jako „rasa“, třída, věk nebo tělesná (ne)způsobilost. To, jakým způsobem se tyto kategorie prolínají a zda se jejich působením znevýhodnění násobí nebo kříží, se pak věnuje intersekcionální (feministická) analýza, která tak pomáhá nahlížet témata komplexně.
V trauma-zohledňujícím přístupu pak může jít například o to, zkoumat, jakým způsobem dané téma souvisí s rasismem, chudobou, kolonialismem, homofobií nebo sexismem (Sweeney et al., 2018, s. 323). Při práci s potenciálními oběťmi domácího nebo sexuálního násilí totiž nestačí senzitivně komunikovat a být si vědom dopadů traumatu. Je nutné alespoň základní pochopení kontextu domácího a sexuálního násilí jakožto genderově podmíněného násilí, které úzce souvisí s přetrvávajícími genderovými stereotypy, předsudky, a které je navíc opředeno řadou mýtů a nepřesných zjednodušujících představ (například převládající stereotypní představa, že „skutečné“ a obvyklé znásilnění se děje ve veřejném prostoru, nejlépe v tmavém parku, a útočníkem je osoba neznámá, ačkoliv dle statistik se znásilnění nejčastěji dopouští osoba známá nebo blízká a děje se tak doma nebo v jiném známém prostoru). I tyto nepřesné, zjednodušující nebo stereotypní představy či neznalost mohou ovlivňovat to, jak se sociální pracovník nebo pracovnice bude ke klientovi nebo klientce chovat a zda bude, například, zkušenosti klientky či klienta věřit.
Dalšími principy trauma-zohledňujícího přístupu, které jsou v literatuře zmiňovány, jsou například podpora uživatelů sociálních služeb lidmi se stejnou zkušeností, která může být klíčovým zdrojem užitečných informací, nápadů, podpory a naděje (tedy například svépomocné skupiny nebo peer program; ACHA, s. 7, online), nebo princip integrace traumatu jakožto primární cíl, který jednoduše připomíná, že kdykoliv sociální pracovník nebo pracovnice identifikuje symptomy traumatu, odkazuje klientku nebo klienta na služby, které se na práci s traumatizovanými přímo zaměřují (tedy například na psychoterapii nebo psychiatrii; Sweeney, et al., 2018, s. 323).
Diskuse nad principy
Aby byl trauma-zohledňující přístup účinný, je navíc důležité, aby všechny aktivity, služby a veškerá komunikace v rámci organizace vycházela z informací o traumatu, tedy nejen přístup a komunikace sociálního pracovníka nebo pracovnice, ale i dalších přímých a nepřímých pracovnic a pracovníků, protože i ti mohou přijít s klienty do kontaktu (např. právničky/právníka, pracovníka/pracovnice v sociálních službách nebo ošetřovatele/ošetřovatelky).
Některé, a možná všechny, z diskutovaných principů, jsou mnohým poskytovatelům, zejména těm, kteří pracují s traumatizovanými klientkami a klienty a/nebo oběťmi trestných činů, dobře známy. Je možné také namítnout, že se jedná o principy již využívané, a to například v kritické sociální práci (např. zmocňování a participace). Trauma-zohledňující přístup, tak, jak jej představuji v tomto článku, aspiruje však na začlenění do širokého spektra sociálních služeb, nejen těch, které jsou primárně určeny obětem domácího a sexuálního násilí, zneužívání, týrání nebo jinak traumatizovaným či lidem v krizi (př. intervenční centra, krizové služby). Protože zatímco těm, kteří nejsou oběťmi domácího, sexuálního násilí či jiného interpersonálního traumatu, může být tento přístup prospěšný a přínosný, pro ty, které a kteří si nějakou zkušeností s násilím nebo jinou traumatizací prošli, jsou takové služby naprosto nezbytné (Elliott et al., 2005, s. 464).
Závěr
Trauma-zohledňující přístup není pouhým prostředkem ke zvýšení povědomí o prevalenci a závažnosti traumatizace, ale nabídkou, jak změnit kulturu organizace, jednání a reakce sociálních pracovníků a pracovnic, jakožto i dalších zaměstnanců a zaměstnankyň organizace, s vidinou prevence retraumatizace a sekundární viktimizace těch, kteří si prošli domácím násilím, sexuálním násilím, zneužíváním nebo týráním, či jiným interpersonálním traumatem (Flatow, Blake, Huang, 2015, s. 34). Jako takový je změnou paradigmatu směrem k validaci závažnosti prožitého traumatu a jeho dopadů na život klientů a klientek.
Cílem článku bylo nejen tento přístup přiblížit, ale také, a to především, představit argumentaci pro jeho plošné využití zejména v těch sociálních službách, které nejsou primárně určeny osobám traumatizovaným nebo obětem trestných činů. Právě tyto služby mohou, ač nezamýšleně či nevědomě, přispívat k jejich retraumatizaci a sekundární viktimizaci. To pak může vést k upevňování či reprodukci marginalizace traumatizovaných klientek a klientů sociálních služeb a k snížení šance na integraci traumatu tak, aby tito klienti a klientky mohli vést běžný život. Absence pochopení toho, jaký význam a dopad má trauma na život jedince, může velmi často znamenat popření toho, že si klient nebo klientka jako taková zaslouží pochopení a naději na integraci traumatu. Nejenže se takoví klienti a klientky musí často vyrovnávat s dlouhodobými a závažnými dopady toho, co zažili, a v mnoha oblastech svého života vynakládat obrovské množství energie na to, aby byli schopni běžného fungování. Při necitlivé nebo příliš direktivní komunikaci ze strany sociální pracovnice, nedostatku bezpečí během poskytovaných služeb nebo označení jejich copingových strategií za problémové chování navíc dostávají signál „to, co jsem zažil/a, je moje vina“, nebo „násilná komunikace je běžná komunikace“, případně „to, že jsem zažil/a něco hrozného, není vůbec důležité, tedy ani já nejsem důležitý/á“.
Hlavní argumentační linií tohoto článku je tak přesvědčení, že trauma-zohledňující přístup napříč sociálních služeb je jedním z minimálních kroků vstřícnosti vůči všem klientům a klientkám, kteří trauma prožili tak, aby i pro ně byly sociální služby prostředkem ke zmocňování, sociálnímu začlenění a aktivizaci. A to zejména s ohledem na fakt, že nějakým traumatem si prošla pravděpodobně značná část uživatelů a uživatelek sociálních služeb.
Protože ne vždy zná sociální pracovník a pracovnice celý příběh klienta nebo klientky, se kterými spolupracuje, je klíčové, aby byl trauma-zohledňující přístup aplikován plošně na sociální práci se všemi klientkami a klienty. Kompetentní sociální pracovník a pracovnice využívající tento přístup pak je ten nebo ta, kdo do své sociální práce vědomě aplikuje základní principy, ze kterých trauma-zohledňující přístup vychází, a v tomto ohledu se dále vzdělává. Prvními kroky mohou být vědomé reflexe vlastní práce, jako například: Je to, co se chystám udělat, nezbytné? Jakému účelu to slouží? Komu to pomáhá? Komu to může škodit? Jak to může dopadat na někoho, kdo si prožil domácí nebo sexuální násilí? Počítá se se zapojením uživatele služby? (Ferencik & Ramirez-Hammond, online, s. 65).
Žádoucí je také podrobnější analytická, výzkumná a publikační činnost v tomto tématu, zejména s ohledem na zkoumání bariér ve využívání trauma-zohledňujícího přístupu v českých sociálních službách, evaluace a mapování dopadu tohoto přístupu, nebo specifikace přístupu s ohledem na konkrétní typy sociálních služeb nebo cílové skupiny.[4] Přesto však věřím, že už nyní má trauma-zohledňující přístup v české sociální práci své místo.
Eva Michálková,
projektová koordinátorka,
proFem ‒ centrum pro oběti domácího a sexuálního násilí, o. p. s.
Zdroje:
AMNESTY INTERNATIONAL. 2015. Nosí minisukně? O znásilnění si koledovala, myslí si třetina Čechů [online]. Praha: Amnesty International. [3. 2. 2020]. Dostupné z: https://www.amnesty.cz/news/1418/nosi-minisukne-o-znasilneni-si-koledovala-mysli-si-tretina-cechu
AMERICAN COLLEGE HEALTH ASSOCIATION. Addressing Sexual and Relationship Violence: A Trauma-Informed Approach [online]. ACHA. [3. 2. 2020]. Dostupné z: https://www.acha.org/ACHA/Resources/Addressing_Sexual_and_Relationship_Violence_A_Trauma_Informed_Approach.aspx
BÍLÝ KRUH BEZPEČÍ. 2017. Největší rány zanechává znásilnění na duši [online]. Praha: Bílý kruh bezpečí. [3. 2. 2020]. Dostupné z: https://www.bkb.cz/aktuality/n577-nejvetsi-rany-zanechava-znasilneni-na-dusi/
CIPROVÁ, K. (ed.). 2010. Pod hladinou: fakta a mýty o znásilnění. Praha: Gender Studies.
ELLIOTT, D. E., BJELAJAC, P., FALLOT, R. D., MARKOFF, L. S. & GLOVER, B. 2005. Trauma‐informed or trauma‐denied: Principles and implementation of trauma‐informed services for women. Journal of Community Psychology 33 (4): s. 461–477.
FLATOW, R. B., BLAKE, M. & HUANG, L. N. 2015. SAMHSA’S Concept of Trauma and Guidance for a Trauma-Informed Approach in Youth Settings. Focal Point, 29, s. 32–35.
FRA – AGENTURA EVROPSKÉ UNIE PRO ZÁKLADNÍ PRÁVA. 2014. Násilí na ženách: průzkum napříč EU. Stručně o výsledcích. Lucemburk: Úřad pro publikace Evropské unie.
JANEBOVÁ, R. & ČERNÁ, L. 2008. Konstrukce žen-klientek a mužů-klientů v praxi sociální práce. Gender, rovné příležitosti, výzkum 8 (2): s. 27‒45.
PRÁVO NA DĚTSTVÍ. 2019. O „nepoučitelných dětech“, aneb co zaznělo na mezinárodní konferenci k Traumatu a domácímu násilí [online]. Praha: Právo na dětství. [13. 1. 2020]. Dostupné z: http://www.pravonadetstvi.cz/aktuality/o-nepoucitelnych-detech-aneb-co-zaznelo-na-mezinarodni-konferenci-k-traumatu-a-domacimu-nasili.html
ROUBALOVÁ, M. & kol. 2019. Oběti kriminality. Poznatky z viktimizační studie. Praha: Institut pro kriminologii a sociální prevenci.
SWEENEY, A., FILSON, B., KENNEDY, A., COLLINSON, L. & GILLARD, S. 2018. A paradigm shift: relationships in trauma-informed mental health services. BJPsych Advances, vol. 24, 319–333.
TELLO, M. 2018. Trauma-informed care: What it is, and why it’s important [online]. Harvard Health Publishing. [3. 2. 2020]. Dostupné z: https://www.health.harvard.edu/blog/trauma-informed-care-what-it-is-and-why-its-important-2018101613562
VAWNET. Framework and Philosophy. VAWnet: An Online Resource Library on Gender-Based Violence. [7. 2. 2020]. Dostupné z: https://vawnet.org/sc/framework-and-philosophy
FERENCIK, S. D., & RAMIREZ-HAMMOND, R. Trauma-Informed Care: Best Practices and Protocols for Ohio’s Domestic Violence Programs [online]. [3. 2. 2020]. Dostupné z: http://www.odvn.org/Resource%20Center/TIA_2016_Final.pdf
[1] Trauma je důsledkem události, série událostí nebo řady okolností, které jsou jedincem zažívány jako fyzicky nebo emočně škodlivé či život ohrožující a jež mají dlouhodobé nepříznivé dopady na jeho fungování a psychickou, fyzickou, sociální, emoční a spirituální pohodu (Flatow, Blake, Huang, 2015, s. 33).
[2] Dalším nástrojem je například zákon o obětech trestných činů, který definuje status zvlášť zranitelné oběti nebo určitá práva, která obětem trestných činů náleží a jejichž cílem je právě minimalizace sekundární viktimizace (zákon č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů).
[3] Vědoma si jeho limitů, navazuji na využívání českého překladu pojmu „trauma-informed approach“ nebo užšího „trauma-informed care“, jako „trauma-zohledňující přístup“, případně v článku využívám opis „sociální služby zohledňující trauma“ (Právo na dětství, 2019, online).
[4] V českém kontextu, ať už odborné literatuře nebo praxi, není explicitně trauma-zohledňujícímu přístupu téměř věnována pozornost. Jediný český zdroj, který jsem o trauma-zohledňujícím přístupu dohledala, je konference uspořádaná MPSV v rámci projektu Podpora sociálního bydlení, která proběhla 7. 11. 2019 v Praze a výstupy z ní (Právo na dětství, 2019, online). Tématu se také zběžně věnovala Jennifer Landhuis na konferenci 22. 10. 2019, kterou jsme jako proFem – centrum pro oběti domácího a sexuálního násilí, organizovali. Její příspěvek je přeložen do češtiny a zveřejněn ve Sborníku z konference, který je k dispozici na webu organizace.
