Nejdříve by bylo asi vhodné si říci, kdo je renesanční člověk. Wikipedie říká, že je to osoba všestranně nadaná, která se zajímá o mnoho oborů lidského vědění a umu, má rozhled nejen filosofický, ale i politický a společensko-kulturní, také se zajímá o vlastní tělo, umí cizí jazyky. Tento pojem vychází z historického období renesance, kdy došlo k prudkému rozvoji kulturního odkazu, vědeckého poznání, ale i samotného lidského myšlení.
A jak tento pojem souvisí se sociálním pracovníkem? Tak k tomu mne přivedla řada důvodů, kdy jako sociální pracovnice musím splňovat řadu věcí – vzdělání, pokud možno hodně široké, tedy od základního až po vysokoškolské, a nejlepší by bylo mít vzdělání hned z několika různých oborů, neboť sociální práce z nich čerpá svou inspiraci. Jsou jimi například právo, ekonomie, medicína, pedagogika, sociologie, filosofie, etika aj. Samotná sociální práce je nejen vědeckou disciplínou, ale i praktickou činností a též je nazývána uměním a to je pojem označující něco, co je ještě nad vzděláním a profesí. Uměním je označováno jednání s lidmi a schopnost zacházet se sociálním věděním a to spočívá nejen ve vědomostech a znalostech odborných metod, ale též v osobních vlastnostech sociálního pracovníka, kterými jsou například lidskost, upřímnost, citlivost, empatie a celá řada dalších vlastností. Uměním je zde označeno zacházení s člověkem, který je něčím znevýhodněný. Všechny snahy sociálního pracovníka můžeme shrnout do dvou pojmů, které samy o sobě hodně vystihují – je to „Umění pomáhat“. Sociální pracovník se však těmto způsobům musí učit, rozvíjet je, musí si být vědom odpovědnosti, kterou nese za své jednání a rozhodování, a tak by měl svou mysl, vědomosti, znalosti a dovednosti stále rozvíjet a přijímat nové.
Možná že by již stačilo říci, že tento široký záběr sociálního pracovníka od znalosti sebe sama, od osobních vlastností, přes odpovídající vzdělání je dostatečnou odpovědí na to, že je renesančním člověkem. I on má široký rozhled, záběr a možnosti, schopnosti, dovednosti, znalosti a navrch umí i celá řada sociálních pracovníků mluvit cizím jazykem. Takže veškeré předpoklady pro označení „renesanční člověk“ opravdu má.
Sociální pracovník se musí umět často i rychle a správně rozhodnout, odhadnout situaci klienta, adekvátně pomoci a vždy by měl myslet na to, že klient je člověk se svými právy, důstojností, sebeurčením, svobodou a nevhodně poskytnutá pomoc by mohla ohrozit jeho další fungování. Takže významným faktorem je pracovníkova odpovědnost za to, jakou formu pomoci zvolí, jak rozhodne.
K napsání článku mne možná vedla moje snaha nás sociální pracovníky zviditelnit trochu jinak, než se nám děje, a pokusit se tak poopravit názor veřejnosti na nás. Vždyť v žádném případě nejsme žádné nevzdělané sociální pracovnice „Zubaté“. Ba naopak si myslím, že v dnešní době je již většina z nás odborně vzdělaných ať středoškolsky či vysokoškolsky nebo s vyšším vzděláním, jsme empatičtí, odpovědní za svá rozhodnutí a za své jednání a mohu i napsat, že umíme pomáhat.
Jen možná neumíme dobře, adekvátně a odborně svá rozhodnutí zdůvodnit, proč jsme tak konali a ne jinak. Dle mne je právě tato obhajoba toho, co konám a proč tak konám, tím nejdůležitějším krokem. Neustále bychom měli reflektovat svá rozhodnutí, postoje, konání, být schopni zdůvodnit svůj krok, aby veřejnost pochopila naše rozhodnutí. A pak by se obrazy, jak nás neustále prezentují média, nestávaly „výsměchem a degradací“ nás všech.
Smyslem této legitimace naší práce, našeho postupu, není přece zveřejňování nějakých osobních dat o klientovi, ale naopak je to obecné, odborné a podložené zdůvodnění našich kroků v konkrétním případě. Tedy legitimace toho, že jsme konali uvážlivě a že jsme vycházeli ze svých kompetencí, znalostí, odbornosti. Myslím si, že toto nám českým sociálním pracovníkům chybí, tedy nebát se mluvit o svých krocích, postupech.
Když se vrátím zase na začátek k otázce, zda je sociální pracovník renesanční člověk, tak mne to vede k jednoznačné odpovědi, že ano, je renesančním člověkem, protože má široký rozhled, je všestranný, má znalosti z jiných oborů, odpovídající vzdělání a nelze opomenout ani to, že je nutností, aby se staral i o své vlastní tělo, svou vlastní mysl, protože dané povolání je velice vyčerpávající a odpovědné, a nikdy by tudíž neměl zapomínat na sebe sama, na své zdraví a na svou vlastní rodinu.
Nakonec snad jen zkusím vše shrnout, jak všestranný sociální pracovník je, nebo by měl být – výrazná osobnost, odpovědná, s celou řadou vlastností dobrého člověka – slušností, poctivostí, vstřícností, empatií, zdatností, inteligencí, schopností umět naslouchat, trpělivostí, znalostí sebe sama, aj. – s odborným vzděláním, neustále si ho doplňujícím a rozšiřujícím, přijímáním nových dovedností, znalostí, vědomostí, uměním využít znalostí z jiných oborů, sebevzděláváním, uměním legitimace, mít na paměti hodnoty člověka, být osobně i profesně odpovědný, mít prosociální jednání, umět však i uvažovat nad svým vlastním životním stylem, morálními hodnotami, životními zkušenostmi, osobními potřebami a fungováním, být vnitřně motivovaný, mít víru v sebe sama. Určitě by se našla ještě celá řada požadavků a schopností nás sociálních pracovníků.
Je toto mé rozhodnutí napsat takový článek troufalostí, nebo podnětem pro vyvolání polemiky mezi námi a veřejností? Ne, to rozhodně nebyl můj cíl, ale je to jen pozastavení nad nesnadnou pozicí sociálního pracovníka, ať je brána z pohledu požadavků na něj samotného nebo z pohledu veřejnosti, který je často velice nekritický. A proto jsem si zvolila i toto téma a dovolila jsem si udělat rovnítko mezi sociálním pracovníkem a renesančním člověkem, protože si myslím, že toto v plné míře splňujeme, je však zapotřebí brát moje srovnání s nadhledem a úsměvem. Je to jen jiný pohled na nás sociální pracovníky.
Použitá literatura:
