Konec devatenáctého století byl významně ovlivněn událostmi osmačtyřicátého roku. Po zkušenostech s potlačením snah českých reformátorů se lidé uzavírali do mikrosvěta rodin a docházelo k útlumu občanských aktivit. Českou zemi a její veřejný prostor ovládl mrtvolný klid. František Palacký v jednom ze svých dopisů vystihl ducha doby přesně: „Kdo chceš nyní šťasten být, hledej štěstí svého v domácnosti.“1
Adresátem Palackého dopisu byl významný český politik, právník a spisovatel František Ladislav Rieger, který se dva roky poté stal manželem Palackého dcery Marie.2 Na pohled neduživá, štíhlá žena uměla několik jazyků, hudbě a hře na klavír se učila od Bedřicha Smetany a malování od Amálie Mánesové. Marie Riegerová-Palacká (dále jen Marie Riegerová) měla skvělé možnosti k naplnění postřehu svého otce. Jako žena významného politika a dcera ještě významnějšího otce mohla hledat štěstí v aktivitách jedné z předních českých rodin té doby: mohla si do sytosti vychutnávat atmosféru kávových dýchánků vysoké společnosti, trávit čas v lóži Prozatímního divadla nebo ve společnosti podobně postavených dam.
Aktivní boj s chudobou
Křesťanská a vlastenecká výchova směrovala její cestu za štěstím jiným směrem. I přes chatrné zdraví zasvětila Marie Riegerová svůj život aktivnímu boji s chudobou. Věřila, že jestliže se má český národ zařadit mezi kulturní národy Evropy, musí se zdravě vyvíjet, a to ve všech společenských vrstvách. Jako žena z vysoké společnosti zakládala charitativní organizace a využívala svého postavení a kontaktů k získávání prostředků k zajištění bohulibých aktivit boje s chudobou. „Všechny dobročinné a vzdělávací spolky Pražské honosily se netoliko jejím členstvím, ale i nejhorlivější, vždy ochotnou činností.“3
Marie Riegerová neseděla jen v okázalých místnostech dobročinných spolků členů vysoké společnosti. V nenápadných šatech se pohybovala po ulicích a její činnost bychom dnes pojmenovali terénní prací. „To jsme se nalezly do všelijakých dír špinavých… Nadýchaly se nečistého vzduchu… Co jsme viděly lidské bídy, co slz a utrpení… Maminka umí dobře s těmi lidmi mluvit a zacházet,“4 popisovala přímou práci s lidmi postiženými chudobou její dcera Marie Červinková. Marie Riegerová si po konci návštěv v chudých rodinách zapisovala své dojmy, výpovědi a nové poznatky.
„Celý život její byl zasvěcen péči o nuzné matky a jejich dítky, o zmírnění hlodavé nouze, jež drala se do tmavých vlhkých příbytků strádajících ubožákův, o odvrácení zoufalství, jež k lóžím jejich se plížilo, o zamezení vzniku hříchu, jež jako příšerný stín věsí se na paty bledé bídy.“5
Založení prvních mateřských školek a jeslí
Marie Riegerová založila mateřské školky a opatrovny v Praze. První zařízení vzniklo roku 1869 a do roku 1890 jich vzniklo dalších patnáct a celkem se do nich investovalo téměř 170 tisíc zlatých. Zařízení byla určena dětem matek pracujících až šestnáct hodin denně. V roce 1890 navštěvovalo školky 2 958 dítek ve věku od 3 do 6 let, 1 117 z nich se ve školkách stravovalo a 1 841 dítek obdrželo oděv a obuv. Podle francouzského vzoru vznikla nová povolání – pěstounky mateřských škol, což byla věc nová, protože do té doby existovaly jen německé opatrovny s mužskými vychovateli.
Vedle mateřských škol a opatroven založila Marie Riegerová i „ústavy pro odkojence“, což byly první jesle pro děti od 1,5 roku do 3 let věku. V roce 1889 jich bylo šest a ve dvou z nich se pěstounky věnovaly i kojencům. V roce 1890 bylo v jeslích 4 934 dětí a 634 kojenců. Marie Riegerová využila svého vlivu a z jejího popudu byl založen městský fond na podporu chudých pražských matek a jejich dětí kojeneckého věku. Do tohoto fondu ročně plynulo z městské kasy 2 000 zlatých.
Kromě těchto činností založila i první průmyslovou školu ve střední Evropě a ještě před Karolínou Světlou a Eliškou Krásnohorskou položila základy na povinnou školní docházku navazujícího učení třinácti- až čtrnáctiletých dívek.
Starala se a pomáhala potají
O těchto dobročinných a dobrovolnických aktivitách Marie Riegerové věděl jen okruh osob, které se podílely na jejich realizaci. Starala se a pomáhala potají, bez touhy po nejmenším uznání a za svoje činy nežádala pochvalu ani poděkování. „Málokdo věděl o této činnosti, teprve smrt její vynáší na světlo nesčetné její skutky vznešené lidomilnosti a křesťanského milosrdenství.“6
I přesto, že František Palacký trefně vystihl ducha doby konce 19. století, když popsal uzavírání se do rodin a skomírání veřejných občanských aktivit v Čechách, jeho dcera Marie v téže době našla své štěstí v nezištné pomoci druhým. Za svůj život vykonala tolik dobročinných skutků, že si jimi neplánovaně získala vděčnost tisíců chudých žen a dětí a stala se podnětnou osobností dobrovolníků a dobrodinců z následujících generací. Jen je škoda, že o jejích aktivitách nevíme více.
Roman Baláž
