Když se člověk projde po Gorkého ulici v Brně, narazí na Domov mládeže v krásné secesní budově. Málokoho dnes v této souvislosti napadne jméno Marie Steyskalové, která stála u zrodu původní ženské útulny a domova pro sirotky, která v tomto domě původně sídlila.
Marie Steyskalová se narodila roku 1862 v Brně do učitelské a vlastenecké rodiny. Otec, který působil jako učitel a později pracoval v Ústavu pro zanedbanou mládež, velmi brzo zemřel. Starost o rodinu se sedmi dětmi padla plně na matku Petronelu. Tato velmi energická žena se s pomocí známých a příbuzných nejen dokázala o rodinu postarat, ale zároveň se ještě v Praze vyučila porodní bábou. Je pravděpodobné, že vzory obou rodičů mladou Marii velmi ovlivnily a nasměrovaly na její budoucí dráhu.
Marie vystudovala Státní ústav ku vzdělávání učitelek u sv. Anny ve Vídni. Po maturitě v roce 1882 se rozhodla vrátit na Moravu a stát se učitelkou. Působila v několika školách po celé zemi. Ve svých působištích se aktivně zapojovala do vlasteneckého hnutí. Mimo jiné založila „Spolek paní a dívek českých Božena Němcová“, byla členkou učitelské jednoty a pořádala různé přednášky a výstavy.
Zlomovým rokem byl pro ni rok 1899, kdy získala učitelské místo ve Valašském Meziříčí. Současně se u ní poprvé začaly objevovat zdravotní potíže, které ji donutily odejít do předčasné penze a znemožnily jí vykonávat učitelské zaměstnání. V této souvislosti se s Marií Steyskalovou rozešel její dlouholetý přítel, se kterým plánovala rodinu.
Roku 1900 se Marie Steyskalová vrací do Brna s plánem založit zde penzionát pro dívky, což se jí ale nepodařilo. Rok před tím však v Brně založila Eliška Machová na počest Karolíny Světlé Ústřední útulnu ženskou, což bylo zařízení určené svobodným matkám. Její jednatelkou se rok po založení stává Marie Steyskalová. O dva roky později, po odchodu Elišky Machové, je jmenována ředitelkou útulny. Počátky byly velmi skromné. Jako jednatelka nedostávala Steyskalová žádný plat, protože šlo o čestnou funkci. Přivydělávala si psaním do novin a i přes svoji nemoc se snažila učit.
Jako ředitelka neměla situaci o mnoho lepší. Zemské subvence ani zdaleka nepokryly náklady na provoz. Musela tedy prostředky shánět, kde se dalo. Pořádala vystoupení s dětmi, ženy šily a vyšívaly různé výrobky, pořádaly vzdělávací akce a sama Marie Steyskalová přispívala ze svých honorářů za články v novinách. Mimo to využívala i celou řadu svých kontaktů a podařilo se jí vytvořit síť významných podporovatelů. V útulně byla zřízena knihovna a čítárna a ve spolupráci s Vesnou se dařilo dívkám z útulny zajišťovat vzdělání. Za ředitelského působení Marie Steyskalové zažila útulna rozmach a již v roce 1905 mohla založit své pobočky na různých místech na Moravě. Dokonce se podařilo založit dětskou kolonii v jugoslávské Crikvenici, kam se jezdilo na ozdravné pobyty. Z pronajatých prostor se v průběhu dvacátých let podařilo přesunout Ozdravovnu do prostor vlastních, které byly doplněny o další dům a v okolí byla vybudována okrasná zahrada. Na ozdravovnu přispěl mimo jiné osobním darem i prezident T. G. Masaryk.
Marie Steyskalová věnovala práci v útulně 28 let svého života, kdy se zasloužila nejen o rozvoj samotného zařízení, ale i o rozvoj povědomí o této problematice. Zemřela 12. října 1928 a pohřbena byla na Ústředním hřbitově v Brně. Ve své poslední vůli vzkázala: „Ačkoliv mám květiny velmi ráda, přece prosím, aby místo věnců na mou rakev pamatováno bylo na Útulnu. Úřady a dobré lidi, kteří mi pomáhali budovat Útulnu a naše kolonie, prosím, aby i dále Útulnu neopouštěli, aby ti, kdož po mně osudy Útulny říditi budou, nemuseli tak strádati a trpěti, jak bývalo často mým údělem. Nemusela jsem to arci činit, ale pudila mě k tomu láska k dětem a chtěla jsem alespoň poněkud mírniti utrpení sirotků a dětí opuštěných. Také proto jsem pro svůj národ pracovala, abych pensi učitelskou nebrala darmo. Útulenským dětem vzkazuji, aby pracovaly dle svých sil pro bližního a splácely jiným, co jsem dobrého činila já jim.“ Společná pamětní deska s Eliškou Machovou je umístěna na Domově mládeže na ulici Gorkého 35 v Brně.
(Text byl publikován v čísle 4/2012.)
Martin Kopáček
Použitá literatura:
